A prosím, nechci slyšet chlácholivé řeči, že důležitá je vnitřní krása, že člověk se má usmívat na svět a tím se stává dokonalým.

Já bych se mohla chechtat na celé kolo a moc to nepomáhá. Jen si budu připadat ještě více nemožná a trapnost u mě dosáhne vrcholu.

• Proč se rodí holky s postavou panenky Barbie a proč já vypadám jako sud?
• Proč některé "jen na oko" nadávají na své kudrnaté vlasy a já každé ráno místo roztomilých vlnek marně rozčesávám hřebíky?
• Proč to někomu sluší i v pytli od brambor a má postavička nabývá neskutečných rozměrů v jakémkoliv oděvu?
• Může mi to někdo vysvětlit?
• Tomu se říká spravedlnost?

Takové byly mé každodenní nářky. Chmury, které jsem zaháněla zmrzlinou a slzama. Někdy i křikem na rodinu. Lezla mi na nervy jakákoliv nabídka pomoci. Měla jsem svůj smutek a v něm se topila a bylo mi tak nějak dobře. Hlavně veliká pohodlnost nedovolila překotné změny. A upřímně, ono je to tak jednoduché – litovat se a nic nedělat.

A pak přišel ON. Holky, znáte ten zvláštní stav? Když zrudnete v obličeji, přestáváte dýchat, tělo neposlouchá a vy si připadáte jak v šoku? Nohy z olova, člověk jen zírá a říká si "teď musím něco udělat". Něco vtipného, moudrého, originálního. Zkrátka zapůsobit jako inteligentní bytost, kvůli které by onen mladík opustil partu svých kamarádů, koupil růži a všem těm panenkám ukázal, že já, jenom já, jsem ta jeho nej nej nej.

A teď se vraťme do kruté reality! Nevypadala jsem moudře, neřekla jediné slovo, natož vtipnou větu. Můj obličej vyloudil neskutečnou grimasu, za kterou by se nemusel stydět ani profesionální komik. Opět jsem se předvedla v celé své kráse a velikosti. Prostě jako blbeček...

Tak moc, strašně moc, se toužím líbit, zamilovat se, vodit s klukem za ruku. A nemůžu. Tedy mohla bych, ale nechci. Tedy chci, ale nevím jak. Tedy vím, ale mám strach, že to nesvedu. Bojím se neúspěchu. Přesněji řečeno – bála jsem se neúspěchu.

Ale člověk by měl jednou (možná i vícekrát) v životě zatnout zuby, sebrat sílu a do mysli si vytetovat jedinou větu – zvládnu to!

My, obyčejné holky, přeci dokážeme všem těm načinčaným, nohatým a nazdobeným, že jsme hvězdy. Že umíme rozsvítit oči a zastavit tak pohled hezkého kluka. Zkrotit svou věčnou touhu na dobrotu a sednout třeba na kolo. Ušlapat desítky kilometrů a možná potkat nového kamaráda. Mladíka, který měl pocit, že normální holky už vymřely.

Nechte si chvilku svítit sluníčko na zavřené oči. Nasajte sílu ke změně, teplo lásky a klid do duše. Do uších pusťte milou písničku. Umíchejte si tak čarodějný koktejl, který umí překonat nesnesitelnou tíhu myšlenky, že zrovna my se světu nepovedly. Protože to není pravda! Svět se normálně točí dál, ten kašle na holky, co se litují. Jen by se točil veseleji, kdyby po něm chodila dívčí stvoření, co se umí usmívat, zvládnou občas nesnáze a neporazí je každá hloupost.

Víte, co je na nás totiž nejkrásnější? Že nejsme tuctové.

No tak holky! Za pár týdnů nás čekají prázdniny. Kdy jindy si najít lásku? Neměňte účes, šaty a neučte se úsměvy filmových hvězd. Změňte tu ošklivku v sobě! Zajděte si s kamarádkou do kina, na výstavu, na procházku. Naordinujte si každý den sportování. Nikoliv za účelem hubnutí (i když to je taky prima záležitost...), ale kvůli sobě samé. A taky se chvalte, to je mocinky moc důležité.

Vyhlašuji tímto boj jarní únavě, špatným náladám a otráveným pohledům! Očekávám, že se nás zapojí většina a prostě to dokážeme – být krásné uvnitř. Protože jen taková krása dokáže v pravý čas zpevnit kolena, navodit úsměv, přivolat myšlenku a oslnit...