Když jsem ji poprvé uviděl, byla to obyčejná dívka. Měla dlouhé bloňďate kadeře, červený oblek útlý v pase a legrační čapku na stranu. Většinou chodila buď do studia anebo na nákup.

Šel jsem po studené a tiché ulici, v zadním batohu dvě vstupenky na dnešní divadlo. V ruce kytici svázaných růží rudých jako krev.

Většinou chodila po městě, někdy to vzala přes les podél jezera. Na ulici nikde nebyla, šel jsem tedy k lesu. Všude bylo ticho, až na hodiny, které právě odbíjely poledne. V lese uslyším cvrlikat rozradostněné slavíky a šumět průzračnou vodu. Myslel jsem, že bude nejspíš na lavičce pod tou malou skálou, kam chodí, když má nějaké trápení. Jenomže ani tam nebyla ta má krásná blondýnka. Povzdechl jsem si a na lavičku jsem se posadil.

Najednou ale uvidím, že vedle mě sedí podivná žena, divně zkroucená. Vlasy má čistě bloňďaté a vlnité a kolem sebe má přehozený rudý šál. Možná se na mne podívala, to už jsem byl ale jako zlým kouzlem omámen a se zděšením v očích jsem usnul. Asi se mi to všechno jen zdálo. Ta má kráska se jistě najde. Rozhodl jsem se tedy, že se vydám do jejího gymnázia.

Zaklepu na tlusté kovové dveře. Otevře mohutný muž s tvrdým rovným knírem a zatváří se přísně. Řeknu mu o blondýnce, ale on jen rozhodně zavrtí hlavou. Takovou dívku u nich nemají.

Jdu tedy ještě do obchodu. Prošel jsem jich spousty, spousty, ale marně. Po mé lásce nebylo ani stopy, ani památky. Prší. Kapky ledové vody velké jako hrachy kapou na okapy, stěny a střechy domů. Lidé chodí po ulici s deštníky zabalení v pláštěnkách. Nad sebou držím deštník, hlavu mám sklopenou. Asi dám nakonec ty dva lístky mému příteli Radimovi.

Šel jsem tedy domů. Otevřel jsem průchozí rozlámaná kovová vrátka a v holínkách jsem došel až na rohožku. Vezmu za kliku, jenomže je zamčeno. Horečně lovím v mé kapse, jestli nahmatám klíč. Je mi zima a mám hlad. Nikde nic. Zima, mokro a dveře mého domu jsou zamčené. Nemám žádné potuchy o tom, že bych zamykal. Na čele se mi zablesknou krůpěje potu, které nejsou přes samou vodu a vodu kolem skoro vůbec vidět. Co se to děje! Slyším, jakoby někdo v domě bušil na má velká železná vrata, která vedla dolů do sklepa. Je mi úzko. Jsem zmáčený, hladový a promrzlý. Přepadá mě únava. Kolena se mi podlamují a točí se mi hlava. Vevnitř v domě je zase slyšet to zuřivé bouchání. Jako by chtěl někdo velká kovová vrata rozrazit či rozdrtit. Nastalo ticho. Po studené chodbě je slyšet rychlá plácavá chůze, jako by se mi do domu záhadou dostala kachna. Deštník upustím na zem a únavou si do něj lehnu. Chce se mi jen spát, spát, spát, spát...

A zase to bouchání! Vstanu a pomalu obejdu dům. Zdá se jinačí, temnější, oči se mi zavírají, všude je tma, udělám posledních pár kroků a padnu vysílením.
Kolem mě se všechno točilo, všude byla tma, pak velké kolo, co se točilo víc a víc, oči se mi otvírají, zavírají, jsem tak unaven! Chci spát! Nohy mi ztuhnou. Cítím, jak se mi pomalu zavírají oči a tuhne mi celé tělo. Kolem mě se to točí všemi barvami, točí stále víc a víc. Točí se mi hlava. Točí se vše kolem mě, točím se i já, dost, už dost! Je mi zle! Chci se chytnout za hlavu, ale ruce jsou naprosto nehybné. Najednou vše kolem mě pomalu zhasne, všude je tma a já konečně můžu spát.

Pomalu otevřu oči. Už neprší, jen se po zemi plazí několik slizkých hlemýžďů. Jsem celý ztuhlý. Je mi děsivá zima, na čele se mi lesknou krůpěje potu, oči mě pálí a mám těžký jazyk. Pomalu vstanu a podívám se do velkého okna mého domu, před kterým jsem usnul.

Zděšeně uskočím. V okně se leskne tvář muže s velkými zuby, podobající se psovi se vztyčenýma ušima jako zajíc. U velké tlamy, která je v tupém úsměvu od ucha až k uchu, doslova, se zaleskly kapky krve. Jeho tělo mu v pase sjíždí do úplné tyče a pak se vrací zpět do normálu. Místo nohou či tlap má velké mohuté hnáty na černých chlupatých nohách hubených jako dvě plastové tyče.

Ale ať se děje, co se děje, vím, že mou lásku najdu!

Byla tma. Byl jsem na pokraji zoufalství. Kde ta blondýnka je?!

Bojím se, že se po mě pes vrhne, a tak bezmyšlenkově uteču ven na ulici. Je mi zima, úzko a bolí mě břicho. Pomalu mi začíná docházet trpělivost. Já chci domů! Ze zoufalství běhám po ulici sem a tam. Všichni už spí, je jedenáct hodin večer. Nohy mě studí, jsem zmáčený, ospalý a zmatený.

Rozhodnu se přespat u mých sousedů. V jejich bytě se svítí, zazvoním, nikdo neotevírá. Málem bych zapoměl, že odjeli na dovolenou do Chorvatska. Co teď? Zvoním jako šílený, je mi jedno, že všechny v domě vzbudím. Jsem unavený, je mi zima a mám hlad. Začínám ztrácet naději. Nevím, co se děje, všechno mi před očima zhasíná. Už podruhé za den padnu vysílením.

Když jsem se probral, skláněla se nade mnou žena, měla zrzavé vlasy a vysoký hlas. Byla celá v bílém. Ležím v čisté pohodlné posteli, jsem umytý a v bílé noční košili. Všechno kolem mě je bílé. Žena má na sobě legrační bílou čepici. Najednou někdo zaťuká.

Do bytu vstoupí divná žena, podivě hubená a dlouhá. Má mužskou tvář a dlouhé hnědé vlasy. Je celá v černém a tváři se smrtelně vážně. „Umřel Pet. Chudák. Myslím, že to bylo na tu sklerózu.“ Vůbec nevím, oč jde. Kdo je Pet? Jaká skleróza? „Ach, chudák.“ povzdychla si ta zrzavá žena a ta druhá začala brečet. „Nikde jsme ho nenašli, měl černé vlasy jako uhel, hnědé oči, byl celkem hubený, když odcházel. Od té doby jsem ho už neviděla. Ta bouřka ho musela jistě usmrtit.“ Druhá žena v bílém si povzdychla a popadla injekci. „Nebojte, nebude to bolet.“ řekla jen a podívala se na mne.

Nevím, co se dělo dál, najednou jsem spal jako zabitý. Pořád dokola mi v hlavě zněla její slova: „Měl černé vlasy jako uhel, hnědé oči, byl celkem hubený.“ A v tom se mi v hlavě objevil ten pes. Celý černý a s hnědýma očima. Jeho tělo se přeci zúžovalo do tyče, byl přesně jako ten Pet, co prý umřel kvůli skleróze s tím rozdílem, že byl hubený až příliš.

Bylo ráno. Vstal jsem z postele a roztáhl závěsy kolem sebe. Málem bych zapoměl na blondýnku. Rychle vyskočím a obléknu se. Otevřu dveře ložnice. Vejdu do chodby, kde už je ruch. Rychle ke mně pádí žena v bílém a dává mi ruku na čelo. „V noci jste se divně kroutil, celý jste se zpotil a křičel jste, že ne. Báli jsme se o vás,“ řekla a odvedla mě zpět do ložnice. „Já ji ale chci najít!“ řeknu a žena zvedne hlavu: „Koho?“ Pokrčí rameny a posadí se na postel. „Kdyby něco, zmáčkněte toto tlačítko a já hned příjdu,“ řekla a odešla.

Najednou se mi chtělo spát. Hrozně moc. Ani jsem si nestačil lehnout na postel. Oči se mi zavíraly a únavou jsem padl na zem jako zabitý. Zdály se mi strašné sny. V hlavě mi pořád zněl hlas té ženy, která tak nešťastně mluvila o Petovi. A také Pet, jeho hubené tělo a hnáty, které by mě nejradši rozdrápaly. Pak jsem slyšel hlas, který říkal: „Pojď blíž, pojď blíž...“ a potom, jako by něco syčelo: „Zabiju tě! rozdrápu tě!“ Když jsem se probral, ležel jsem venku na ulici, na čele jsem měl pot. Vstal jsem a oklepal se. Byla mi strašná zima, bolela mě hlava a chtěl jsem spát. Šel jsem na ulici. Nikde nikdo, jen jeden podezřelý muž. Divně se ochomýtal u jakési věcičky. Byla to skleněná koule. „Dobré jitro,“ pozdravím a muž se otočí. „Dobré jitro,“ usměje se a dál obrátí tvář. Na tváři měl zlý úsměv, který vzbuzoval smrt. Radši o pár kroků ustoupím a jdu do lesa.

Nikde nikdo není, jen uslyším štěkot vlků. Po chvíli přiběhnou, hladoví po nějakém soustu masa. Uvidí mě však a se strašným zděšením v očích odběhnou pryč. To je divné, pomyslím si a jdu dál. Slyším za rohem lidské hlasy. Dojdu tam. Stojí tam muž a holčička. „Dědo, tohle je taky hříbek?“ ptala se a podívala se na muže, který se skláněl nad ním. Usmál jsem se a šel jsem blíže. Holčička a muž se otočili a když se mi podívali do tváře, s jekotem utekli pryč. Už mi to přijde podezřelé. Co se děje? Co se mnou je? Jdu však dál. Jdu hledat mou blondýnku. Budu ji hledat, dokud ji nenajdu.

Potkám nějakou slečnu. Usmívá se a telefonuje. Slušně pozdravím, ona vzhlédne. Když mě však uvidí, zděšeně vyjekne, telefon upustí na zem a uteče pryč. Už mi to přijde vážně divné.

Najednou slyším alarm a hlas muže, jak do něj říká: „Pozor pozor, objevuje se tu čím dál tím víc zvláštních tvorů, děsivých, kteří nám chtějí ublížit a vysát nás. Je to žena s jedním okem v rudém obleku, vychrtlý černý pes připomínající zajíce, až předlouhá žena s koňskou tváří, velice oválnou, v mexické sukni a ještě máme podezření na jednoho muže. Je napůl černý, napůl červený, je velice chlupatý a má obrovské tupé zuby, kterých má víc, než by mít měl. Tzn. že se mu do tlamy ani nevejdou. Proto hlásíme: Kdo tyto tvory potká, okamžitě je ohlastně na stanici. My už se o více postaráme.“ Načež jeho hlas skončí. Z mikrofonu je však slyšet jiný ženský hlas: „Navíc začali lidé mizet. Jsou to: blonďatá štíhlá dívka, muž Pet, dlouhá žena s oválnou tváří a muž, který utekl z nemocnice. Máme podezření, že oni krvaví tvorové naše ztracené lidi unesli.“

Najednou se cítím divně. Jako netvor. Najednou mi někdo zaťuká na rameno. Otočím se. Za mnou stojí ta divná žena a srazí mě k zemi. Jako by mě chtěla vysát. Jen taktak se ubráním, to už kolem mě ale stojí mnoho policistů a snaží se mě narvat do policejního auta. Bráním se, než se ale naděju, sedím za mřížemi v policejním autě, které mě odváží na stanici.

Sedím v křesle na policejní stanici. Naproti mě sedí ten podivný muž, kterého jsem nedávno viděl. Je to ten, který se jako jediný smál tomu, jak vypadám. Nebo spíše usmíval. Teď se ale nesměje vůbec. Na rukou má pouta. Chytí ho dva policisté a odvádí ho pryč. Naproti mě je teď prázdná židle, za ní zrcadlo. Konečně se vidím a vím, jak vypadám. Jsem netvor. Chlupatý, nechutný, krvavý. Cítím se zoufale. A když se mi kdosi snaží nandat obrovský tvrdý a kovový náhubek, ani se už nebráním. Není ve mě ani kapka života, radosti ani energie. Odvádějí mě pryč.

Nevím, co se dělo, probral jsem se. Ležím na své posteli, v mém domě, všechno jako dřív. Takže se mi to přece jen zdálo. Uleví se mi. Vstanu a protáhnu se. Pomalu se šourám do kuchyně, stejně se ale cítím zesláblý, nezdravý, podivný. Jako bych byl
jaksi těžký. Otevřu šuplík, abych si nasypal müsli k snídani. Popadnu misku a lžíci a začnu jíst. Po jídle se pomalu šourám do koupelny.

Jsem ještě víc zesláblý, ospalý. Chci jen spát. Popadnu pastu a kartáček, na kartáček nanesu pastu, kartáček namočím a začnu si čistit zuby. Přemýšlím nad celým příběhem. Už vím, že je to tím, že se tu začaly dít proměny. Pet byl ten černý pes, má láska byla ta strašná žena, ta dlouhá byla ta, co oplakávala Peta, a já byl netvor. A všechno to způsobil jen a jen ten divný člověk. Ale jak, na to už nikdy nikdo nepřijde.
Podívám se do zrcadla. To, co spatřím, mi však vyrazí dech. Kartáček upustím na zem, je mi mdlo. Já jsem stále netvor! Takže to přece jenom nebyl sen!!

Myšlenky neznámého
(Byla to koule, co vypadala jako obyčejná. Průhledná křišťálová koule. I když vlastně... žádná křišťálová koule není tak úplně obyčejná. Ale vraťme se k tématu. V ten moment se mi hlavou prohnala myšlenka: kdyby se lidé proměnili na netvory, svět by byl divoký, lidé by se uměli více bránit a bojovat. Takhle je to příliš nudné, lidé nic nedokážou a na vše potřebují hloupé zbytečné zbraně. V ten moment jsem cítil, že si to opravdu přeji. A jakoby uplynulo jen pár minut, slyším ten poplach. Uvidím netvora, po chvíli dalšího. Ale jen aby jich nebylo moc. Jen pro dobro ostatních. Pro dobro lidí a pro jejich sebeobranu. Ale asi jsem to trochu přehnal. Druhý den jsem se objevil na stanici u policie, která mě odvádí za mříže. Za mnou stojí ten netvor. Stejně se ale vůbec necítím sám. I když už jsem za mřížemi, i když už v sobě nemám ani kapku naděje, ani kapku života, moc dobře vím, že existuje i koule, která vše vrátí do pořádku. A možná i vím, kde ji hledat.)