Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Prstochodci a bábovka

    vydáno  •  Pohádky

    Neobyčejná (před)pohádka o neobyčejném svátku jedné pohádkové babičky vyprávěná z neobyčejných úhlů pohledu.

    Kůň divně kouká, © christels

    Jednoho dne se vydal Lichotkopytník na procházku do lesa, odpočinout si od škarohlídských výjevů svého spolubydlícího. Jak tak šel, potkal smutnou holčičku v potrhaných šatech.

    „Dobrý den, kampak jdeš, princezno?“
    „Já nejsem princezna a nemám mluvit s cizími!“ odsekla dívka a chtěla jít dál. Lichotkopytník se však nenechal odbýt.
    „Promiň, že se ptám, ale proč jsi tak smutná? Když je venku tak nádherně. Hele, rostou tu úplně úžasné houby!“ pravil Lichotkopytník a jednu si s širokým úsměvem ukousl, aby dal jasně najevo, že je neškodný býložravec. Moc mu sice nechutnala, ale co by neobětoval pro dobrou náladu?
    „Babička má svátek, tak jí jdu poblahopřát.“
    „Ó, to je od tebe velice milé! Babička bude mít jistě radost!“
    „Jako dárek jí nesu od maminky vejce.“
    „To je skvělé, z vajíček by mohla upéct bábovku! Určitě se s tebou rozdělí. Máš ráda bábovky, ne?“
    „Já ale nesu jen jedno vajíčko! Tady v kapse. Moje maminka je chudá, žije v malém vesnickém domečku…“

    Lichotkopytníkovi se dívky zželelo. Tak slavnostní den a tolik smutku! Naštěstí před pár dny dostal měšec zlaťáků za to, že pomohl jedné starší alternativně krásné důchodkyni najít cestu k domku trpaslíků, proto ho nyní napadlo, že by mohl s lehce nabytým bohatstvím dívce pomoci. Společně se vydali do města na velký nákup. Koupili láhev drahého vína, luxusně vypadající bábovku a nakonec i pěkný proutěný košík, aby to všechno nemuseli tahat po kapsách. Lichotkopytník se na dívku podíval, už byla veselejší, ale její vnitřní krásu tlumil zanedbaný oděv. Vklouzli tedy do obchodu s oblečením.

    „Myslím, že tohle zelené roucho mi sluší!“ pravila dívka.
    „Ano! Vypadáš trošku jako velká žába,“ zmínil vesele Lichotkopytník, aniž by si uvědomil, že jeho kamarádka nepovažuje žáby za krásné.
    „Tak tuhle žlutou blůzu? A modrý čepec?“
    „Nádhera! To ti sekne ještě lépe! Víš co? Kup si obojí v červené barvě, to upoutá pozornost!“
    „A já chci poutat pozornost?“
    „Oslava svátku je jen jednou za rok, ne?“
    „Máš pravdu. To bude babička koukat!“

    Dívka nyní úplně zářila štěstím, červený čepeček jí skutečně slušel! Lichotkopytník jí skromně doporučil, aby všem hrdě říkala, že dárky i šaty dostala rovnou od maminky, a popřál jí šťastnou cestu na oslavu. Dívka mu za odměnu věnovala to jedno vajíčko a pomyslela si, že by možná neměla být v budoucnu tak nevrlá k cizím kolemjdoucím.

    Mezitím jinde v lese…

    „Fuj, zase plesnivá. V celém lese snad není jediná poživatelná houba!“ hlasitě zanadával na kost promoklý Osudokopytník v krátké modré pláštěnce. Poslední jedlé žrádlo, které našel, byly drobky, které nějaké pomatené děti poházely na zem cestou do hlubokého lesa. Za čerstvou bábovku by teď klidně uzavřel smlouvu s ďáblem! V tom se před ním na velkém balvanu objevilo malé vypelichané psisko a začalo na něj ňafat:
    „Dobrý den, pláštěnko, kampak jdeš?“
    „Vážně netuším. Nejspíš do věčného zatracení.“
    „Já jsem vlk a chci tě sníst!“
    „Uf. To jako fakt? Tak ty jsi vlk, jo?“
    „Hrozivý vlk!“ zakňučelo rázně štěňátko.
    „Aha. Můžu se tě zeptat, hrozivý vlku, proč máš tak malé zuby?“
    „To aby se mi lépe čistily.“
    „A proč máš tak malé oči?“
    „To abys mi neviděl do svědomí.“
    „A proč máš tak malé uši?“
    „To abych nemusel poslouchat hloupé otázky.“
    „A vlku, proč máš tak divný hlásek?“
    „To abych lépe přesvědčil kůzlátka, že jsem koza.“

    Osudokopytník se zarazil. Podíval se dlouze na vlka. Pak do nebe. Pak zase na vlka. Docvaklo mu, že má před sebou beznadějně neúspěšného herce… mistra převleků, který netuší, že mistrem zdaleka není… a začal se mu ohromně smát! Takhle odbouraný snad v životě nebyl! Když si představil, jak toto divné zvířátko klepe na dveře kůzlátek a vysvětluje jim, že je koza…

    Vlkovi to ovšem humorné vůbec nepřipadalo. Výsměch Osudokopytníka docela bolestivě ranil jeho umělecké nitro. Zatím žádný jiný oběd mu během přípravy nedokázal takhle pocuchat sebedůvěru, úplně ho přešla chuť. Zlostí chtěl Osudokopytníka rafnout, ale svými roztomilými zoubky prokousl jen pláštěnku. „Hej! Zlej pejsek! Táhni k čertu!“ zařval Osudokopytník. Náhle se objevilo hřmění a ozval záblesk a vlk kamsi zmizel, včetně balvanu, na němž stál. Osudokopytník se po chvilce probral, prověřil, že je celý, podíval se na sírou páchnoucí žhavý kráter a povzdechl si: „Ten vtipný vlk musel mít ale hlad. Já bych teda šutry raději nepolykal. No, co se dá dělat, půjdu domu.“ A šel domů.

    Doma

    „Jů, ty máš ale krásně děrovanou pláštěnku, to by mohla být nová móda!“ uvítal Osudokopytníka nadšený Lichotkopytník.
    „Hm,“ zabručel méně nadšený Osudokopytník a odložil svoji moderní modrou pláštěnku do žlutého kontejneru na plastový odpad. Poctivý ekologický úkon však ani trochu neutišil jeho hlad. Začal vyzvídat:
    „Šel jsi dneska do města? Sehnal jsi tam něco k jídlu?“
    „Mám vejce!“
    „Copak nevíš, že já vejce nesnáším?“
    „Nemusíš žádné snášet. Tohle vajíčko snesla dcera babičky slepičky kamarádky, která nosí červený čepeček.“

    Náhle kdosi zaklepal na dveře. Zelený klobouk, flinta na rameni… byl to Syslivec! Přišel se kamarádům pochlubit, že má tři bábovky a že si je všechny sám sní, protože jsou to jeho bábovky. Jakmile začal vyprávět, jak je získal, Lichotkopytník zezelenal a svalil se na zem.
    „Že by závist?!“ pronesl podezíravě Syslivec.
    „Spíš se zdá, že něco špatného snědl,“ zamračil se Osudokopytník.
    „Co budeme dělat? Jak mu to teď dovyprávím?“
    „Musíš ho operovat.“
    „Cože? Proč já?“
    Osudokopytník ukázal prstem na svá kopýtka. Bylo naprosto očividné, že jeho přední nohy matka příroda nezamýšlela k provádění jemných operací. Syslivec sice neměl s chirurgickými zákroky žádné zkušenosti, byl zvyklý spíše střílet, ale nakonec se nechal přesvědčit. Vyoperoval z útrob Lichotkopytníka jednu houbu.

    Osudokopytníka mile překvapilo, že houba nebyla vůbec plesnivá, ale jen jedovatá. Protože dobrá nálada dokáže zázraky, Lichotkopytník se ještě téhož večera z otravy zcela zotavil a náležitě pochválil, že je sešit. Dramatická záchranářská akce naprosto změnila Syslivcovu povahu. Doposud byl sebestředný, lakomý a sobecký, nyní prozřel – už nikdy nebude myslet jen na sebe. Zvolal: „Důležití jsme MY, všichni!“ a věnoval kamarádům zhruba šestinu bábovky. Popřál jim krásný zbytek večera a vydal se do lesa, prý pomáhat dalším tvorům v nouzi…

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (8)

    Příspěvek z 21. července v 11:58, upravený po 3 minutách.
    VelkýBochník v něm napsal:

    Co dodat... prostě příběh od Pepíčka, to se pozná. Takhle jsem se dlouho nepobavil:-D
    Jasných 5 tlapek
    P.S. Měl bys psát častěji (I mně občas dobrá nálada chybí);-)

    Příspěvek z 16. července v 16:42.
    Hroch Pepíček v něm napsal:

    děkuju všem skopojeným čtenařum :-3 ..... a i rerakci za opravu všech chyb :-3 ..... ňake čarky sem tam měl navic tak bez nih je to lepši diky diky B-)(8:o)

    Příspěvek z 13. července ve 22:20.
    Maty09 v něm napsal:

    Další vtipný článek od Pepíčka.;-D Co víc k tomu dodat...

    5 tlapek.:-D