Cink, cink! Lichotkopytník a Osudokopytník společně otevřeli dveře…
„Dobrý den, ctihodní pánové, dovolte, abych se představila. Já jsem husa Věra Hodná, přední nosnice nigerijského královského dvora. Viděla jsem v blíže neurčených novinách inzerát, že jste strašně chudí, tak jsem k vám přišla snést zlaté vejce.“
„My jsme si podávali nějaký inzerát? O tom ani nevíme.“
„Kam chcete to vejce snést?“, dotázala se husa.
„Třeba do obýváku?“
„Nemáte raději nějaký trezor? Povíte mi kombinaci k otevření?“
„Nepovíme,“ odpověděli jí váhavě.
„Nevadí. Vidím, že obývák máte tuze krásný, dobře vybavený, hm, ano, ano, to půjde,“ pravila věrohodná husa a usadila se doprostřed obýváku.

Lichotkopytník s Osudokopytníkem nebyli chamtivá zvířata. Řekli si ale, že když už někde má být zlaté vejce, bude to lepší u nich v obýváku, než aby skončilo někde na dně řeky, kde by se ho ujal nějaký lakomý vydří duch.

Netrvalo dlouho a husa začala kejhat všelijaké požadavky. Nejprve si poručila chleba a hrozinky, tak šli oba do obchodu a přinesli chleba a hrozinky. Pak chtěla zelí a kakao, tak šli oba nakoupit, jeden zelí, druhý kakao. Potom ocet a perník. Tvaroh a krupičnou kaši. Skořici a škvarky. Bonbony i sádlo. Pepř a česnek. Omáčku a čokoládu. Cibuli a hrnec šlehané smetany. Pepřovaté buřty a čtyři myši. Kosti a okurku. Kornout oříšků a špekové kůže. Několik syrečků a zavařeninu. Máslo a sůl. Cukr a vajíčko. Mléko a mouku…

Zatímco spižírnu zaplňovaly rozmanité pamlsky a přísady, obývák se podezřele vyprazdňoval. Zmizela nejprve váza. Potom záclony a obrazy. První křeslo, druhé křeslo, třetí křeslo, čtvrté křeslo. Pak baterie z dálkového ovládání k televizi. Pak dálkové ovládání k televizi. Pak i samotná televize. Stůl i gauč. Dokonce i koberec a lustr! V tom bude nějaká záludnost. Ale zlaté vejce pořád nikde…

„Možná mi půjde lépe snášení v kuchyni,“ pravila husa. Přesunula se do kuchyně a objednala si od svých hostitelů dort. No jo, ale kde vzít dort? Asi by se měl nějak upéct, ale jak? Lichotkopytník s Osudokopytníkem se rozhodli, že se rozdělí.

Pejsek a kočička

Lichotkopytník se vypravil za pejskem a kočičkou. Pamatoval si totiž, že pejsek by měl mít zítra svátek a kočička narozeniny. Mohli by si upéct dort napůl pro sebe. Stejně husa na ty dobroty, co si naporoučela, nemá chuť.

„Já vím, jak se takový pravý dort dělá,“ řekl pejsek, „to se do takového dortu dá všecko, co je k jídlu nejlepší, to, co nejraději jíš, a pak je ten dort také nejlepší.“
„To zní rozumně,“ odvětil Lichotkopytník, „ale co když máš nejlepších jídel víc?“
„Když tam dáš nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý, když jich tam dáš deset, tak je po tom desetkrát dobrý. Ale my si jich tam dáme sto a budeme mít stokrát dobrý dort!“
„Panečku, to si pochutnáme! Nedávno jsme hodně nakupovali.“
„Máte doma horkozvučnou troubu?“
„Ano, máme skvěle vybavenou kuchyň.“
„Tak bychom mohli dort upéct u vás?“
„Výborný nápad!“

Cestou k nim zaujal Lichotkopytníka zadýchaný krtek, který sám táhl kuchyňský dřez přes pařez. Rozhodl se, že mu pomůže. „Jděte napřed, klidně začněte péct beze mě,“ řekl pejskovi a kočičce.

Děti

Osudokopytník se vypravil za dětmi. Věděl, že lidská mláďata mají občas docela vypečené nápady, tak by mohla vědět, jak se takový pravý dort peče.

„Jistě, že víme, jak se dort dělá,“ pravily děti. Vzaly formičku a uplácaly krásný dort z písku. Na vrch daly pět pěkně bílých kamínků.
„K čemu jsou ty kamínky?“ ptal se Osudokopytník.
„To jsou jako mandle.“
„Takový dort jsem jakživ nejedl.“
„Tu máš,“ řekly děti a podaly mu svůj výtvor. „Je moc dobrý; můžeš si ho celý sníst.“

Osudokopytník chvilku zmateně koukal, jestli to děti myslejí vážně. Jejich dort skutečně vypadal jako opravdový. No dobře. Tak si kousek ukousl a začal přežvykovat. Děti na něj šokovaně zíraly! On to opravdu jí?! Osudokopytník jim nechtěl kazit náladu. Písek mu sice strašně moc nechutnal, ale přesto začal říkat: „Ňam, ňam, ňam, ten je dobrý, ten se vám povedl.“
„Tak my ti uděláme ještě jeden,“ nabídly nadšeně děti.
„No, možná bez těch mandlí? Jsou docela tvrdé.“

Děti z toho měly radost. Během pár hodin pak Osudokopytníka vykrmily skoro půlkou pískoviště. Nedělalo mu to vůbec dobře. K čemu je mu víc žaludků, když si žádný z nich s pískem neporadí? Začínalo ho bolet bříško, tak se s dětmi rozloučil a šel domů.

Jak se tak blížil k domovu, zaujala ho vůně, která postupně sílila. Čichal, čichal, čichal… až se dočichal vlastních vchodových dveří. Před nimi totiž ležel pravý dort, velký jako kolo u vozu! Žádná nestravitelná napodobenina. Došel si do kuchyně pro poslední vidličku, která tam ležela, a pustil se do dortu. Sice byl ještě horký, ale potřeboval si spravit chuť. Něco tak lahodného ještě nikdy nejedl. Postupně ho zhltal úplně celý. Bříško ho ovšem stejně pořád bolelo z toho písku, tak se napil vody a odvalil pod blízký keř.

Míjení

Po chvilce na místo došli pejsek s kočičkou. Dívají se a – co to? – dort je pryč! Ale tamhle pod keřem tuze heká nějaké zvíře.
„Co to může být za nestvůru?“ ptal se zděšený pejsek.
„Možná krtek? Je tu všude kolem spousta krtinců,“ odvětila kočička. Prohledala Osudokopytníka a našla u něj jen průkazku VZP.
„Aha! To bude asi Velký Zlý Pes,“ usoudil moudře pejsek.
„Víš, možná nebyl dobrý nápad dát dort před dveře,“ uzemnila ho kočička.
„Jenže Lichotkopytník nemá v kuchyni žádný stůl.“
„To máš pravdu, pejsku. Ani židle. Ani světla neměl namontovaná.“
„Panečku, ten nás ale napálil tím, jak říkal, že má v kuchyni všecko vybavené,“ uzavřel pejsek celou pečicí záležitost a vypravil se společně s kočičkou za dětmi. Snad jim něco zbylo od oběda.

Po chvilce dorazil domů utahaný Lichotkopytník. Pomyslel si: „Osudokopytník nikde, pejsek nikde, kočička nikde, dort nikde, kuchyň napůl rozebraná… co se tady vlastně semlelo? Ani husa není nikde k nalezení.“

Ve spižírně zůstal jen chleba namazaný něčím červeným. Asi zavařeninou.