Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Prstochodci a hrášek

    vydáno  •  Pohádky

    Neobyčejná (mezi)pohádka o neobyčejném mluvícím pečivu, které se toulá lesem, vyprávěná z neobyčejných úhlů pohledu.

    Kůň na šikmé ploše, © christels

    „Já jsem koblížek.“
    „To je ale krátká písnička,“ pravil Osudokopytník po vyslechnutí tří slov, která před ním zabroukal oživlý kousek pečiva.
    „Hele! Co se ti na ní nelíbí?!“
    „Nechceš trošku rozvést, kde ses tu vzal, pro případ, že by to někoho zajímalo?“
    „Já jsem koblížek, z mouky dělaný, smetanou mísený. Je to lepší?“
    Osudokopytník už neodpověděl, neposlouchal, protože ho to nezajímalo. Pátral v lese po potravě a mluvící koblížek sice vypadal chutně, ale také trochu strašidelně. Koblížky z mouky a smetany totiž běžně nemluví, v tom musí být nějaké kouzlo. Pomyslel si: Přestane mluvit, až ho rozkoušu? Přestane mluvit, až ho spolknu? Přestane mluvit, až ho budu trávit? Přestane mluvit… potom? Co když ne? Samé temné myšlenky. Raději šel hledat oběd jinam.

    Ani koblížek nehýřil nadšením. Získal sice svobodu, minul louku, spatřil ves, prošel cestu a za ní les… ale co teď? Bude žít šťastně až do smrti? V lese? Sám? Co bude dělat?
    „Měl bys všem zpívat!“ ozvalo se náhle z houští.
    „Kdo to řekl?“ zeptal se překvapený koblížek.
    „Já to říkám!“ zvolalo houští. „Měl bys chodit lesem a zpívat každému o sobě a svém životě. Od bitvy s dědečkem Hříbečkem jsi to nejzajímavější, co se po lese kutálí. Navíc jsi hezoučký, kulaťoučký, červeňoučký, tak jako většina bohatých zpěváků. Zpívej, neboj se!“
    „Já jsem koblížek, z mouky dělaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okně chlazený.“

    Z houští se ozval bujarý potlesk… a najednou zčistajasna vyvrhlo na cestu velké zvíře: byl to Lichotkopytník.
    „Jů! To je pro mě?“ zaradoval se koblížek a koukal, jestli mu houští odpoví.
    „Jistě!“ odvětil Lichotkopytník hlasem, který dříve vydávalo houští. Koblížek z toho byl úplně paf. Netušil, že jeho zpěv bude mít tak zvláštní účinky na lesní porost. Zvědavě si zvíře prohlížel a přemýšlel, jestli by šlo také osmažit na másle…
    „Poslyš, zvíře z houští, máš máslo?“
    „Máslo? To je z toho receptu, že? Víš, v houští jsi nebyl moc dobře slyšet. Vyskoč, posaď se mi na čumák, ať tě lépe slyším, a zazpívej mi ho ještě jednou a hlasitěji.“
    Koblížek měl radost, že má dalšího spokojeného posluchače, a zazpíval znovu celou svoji písničku, tentokrát i s dodatkem, že utekl babičce a utekl dědovi.

    Nový závěr písničky se Lichotkopytníkovi nelíbil. Úplně se vyděsil.
    „Koblížku, koblížku, já snad sním! Proč jsi utekl z domova?!“
    „Myslím, že mě tam nečekala žádná budoucnost. Babička s dědou na stará kolena chodí do práce, živí se jako muzikanti ve vesnické filharmonii, já mezitím musel zůstávat ve světničce. Když jsou doma, soustavně cvičí na housličky a na bubínek, někdy třeba i tucet minut denně!“
    „Tak dlouho?! Z toho může bolet hlava.“
    „No vidíš! K jídlu jsem dostával jen pečený hrášek.“
    „Mmm, lahodné.“
    „Doufal jsem, že jinde bude líp!“
    „A je jinde líp?“
    „Zatím není. Ale určitě bude líp.“
    „Jak myslíš. Hodně štěstí přeji, ale dávej pozor! V lese žije spousta dravé zvěře, která by tě mohla sníst.“
    „Všem uteču! A pak bude líp!“
    „Víš co? Měl by sis říkat koblížek Budelípek!“ pravil Lichotkopytník, ale koblížek už ho neslyšel. Kutálel se dál, až se za ním prášilo.

    Lichotkopytník si písničku důkladně zapamatoval a rozhodl se, že večer upeče babičce a dědovi náhradního mluvícího koblížka. Takového, který bude línější a snad i uvážlivější než Budelípek. Jakmile dorazil domů, skočil do špajzu, vzal trochu mouky, trochu smetánky, vajíčko a cukr, udělal těsto a na másle koblížek osmažil. Nečekal, než vychladne a začne mluvit, rovnou jej zabalil a pelášil s ním k domečku, kde žili babička s dědou. Položil ho na okno, schoval se do houští a koukal, jak budou koukat! A skutečně koukali! To bylo radosti!

    Mezitím jinde v lese…

    Osudokopytník měl zase všeho po krk. Během odpoledního pátrání po jídle postupně potkal zpívajícího koblížka, recitující cmundu a jódlující štrúdl – nic z toho si netroufl zakousnout. Dumal nad tím, jak je koloběh života krutý, když lesem pobíhají oživlé potraviny. Mají svá přání? Obavy a naděje? Mají sny? Spí vůbec? Čeká je zajímavější životní úděl než stát se něčí večeří? Nejsme vlastně všichni jen mluvící potraviny? Ani při tom hloubání nepostřehl, že došel do hustého lesa až k liščí noře.

    „Tady je to hustý,“ zvolal do tmy.
    „Copak tu pohledáváš?“ ozvala se z nory ryšavá liška Eryška.
    „Něco bych rád snědl.“
    „Dáš si trochu hrášku?“
    „Mluvícího?“
    „Proč by hrášek mluvil?“
    „Když může zpívat koblížek…“
    „Neslyšela jsem, že by můj hrách mluvil.“
    „Tak to bych si nějaký dal.“
    „Je však nutné ho roztřídit.“
    „Jak to?“
    „On se mi smíchal s popelem, když jsem ho uk… ukázněně pořídila v akci. Mám ho plný sklep tady v noře. Já ani dcery na ruční práce moc nejsme. Dohodněme se. Pojď dovnitř, pomoz mi! Jedno zrnko popela, jedno zrnko hrášku… to zvládneš, neboj se a občas nějaké zrnko můžeš sníst,“ pravila Eryška dobrosrdečně. Těšila se, že kvalitní čistý hrášek později výhodně prodá na vesnickém trhu a za získané zlaťáky si koupí zbrusu nové naslouchadlo. Je totiž už stará a nějak špatně slyší, což je pro její akce nebezpečné.

    Osudokopytník na chvilku odložil svoji mrzutou náladu, poslechl svůj hlad a mazané lišce uvěřil. Jak jistě tušíte: Dobře udělal! Dodržela své slovo, nechala ho ve sklepě samotného celý večer. Třídění ho ohromně bavilo, měl z něj pocit hlubokého klidu a nadpozemského pořádku. Navíc tak dobrý hrášek ještě v životě nejedl. Poctivě každé zrnko opucoval, ofoukl, omyl a zbaštil.

    Když už byla venku tma, liška se vrátila a strašlivě se rozhněvala! Osudokopytník si vůbec neuvědomil, že snědl všechen čistý hrášek! Ach, tohle vážně nechtěl. Koukal provinile střídavě na lišku, kterou podrazil, střídavě na úhlednou hromádku ryzího popela, kterou vytvořil. Zkusil špitnout upřímnou omluvu, ale Eryška ho neslyšela, jen na něj s nevlídným pohledem rázně zakřičela: „Sbal si ten popel a zmiz odtud!“

    Zdrcený Osudokopytník sklopil hlavu a utíkal domů. Byla to strastiplná cesta. Bloudil a zakopával, protože ho tížilo svědomí a nadnášel hrášek.

    Doma

    Lichotkopytník se vrátil z vesnice pozdě večer a spatřil v kuchyni skleslého Osudokopytníka, jak smutně zírá na hromádku popela. Hned začal vyzvídat:
    „Jejda. Kdopak umřel?“
    „Moje sebeúcta.“
    „Ale čí je to popel?“
    „Eryšky.“
    „Té, jak sama vychovává dvě lištičky? To je strašné!“
    „Vskutku.“
    Světnice se zhostilo smutné ticho. Na chvilku. Pak se v útrobách Osudokopytníka probudil ke slovu hrášek.

    Snědená luštěnina vyluzovala samé nerozluštitelné zvuky. Nejspíš chtěla říct cosi jako: „Já jsem hrášek, na zahrádce sklizený, liškou kradený…“, ale nebylo jí ani trošku rozumět. Znělo to, jako když se přeskupuje královské vojsko před překvapivým útokem na hluchého draka.

    Aby zamluvil divné burácení, změnil Lichotkopytník téma hovoru:
    „Dneska jsem usmažil Budulínka.“
    „Cože? Co to je?“
    „Je to koblížek, z mouky dělaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okně chlazený.“
    „Kde jsi to všechno sebral?“
    „Okno jsem si půjčil u manželského páru dvou sátiletých muzikantů.“
    „A mouku? Smetanu? Máslo?“
    „V našem špajzu.“
    „My tady máme špajz?“
    „Samozřejmě. V místnůstce, kde jsme skladovali všechny ty matrace a peřiny. Věnoval jsem je před pár týdny blízkému království na jakýsi vědecký pokus, kterým zamýšleli prověřovat urozenost princezny. Slyšel jsem, že nakonec měření odložili, protože jim někdo odcizil podkladovou surovinu – hrášek. Ale on se snad časem někde objeví…“
    „Uf. Snad nakonec všechno dobře dopadne,“ pravil ustaraně unavený Osudokopytník. Zamířil do postele… a dobře dopadl.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 6. října ve 14:27.
    Maty09 v něm napsal:

    Další klasika od Pepíčka.B-) 5 tlapek

    Příspěvek z 6. října ve 13:13.
    Anež v něm napsala:

    Nejlepší Pepíčkovská pohádkaok 5 tlapek

    Příspěvek z 5. října v 6:42.
    Rodé v něm napsala:

    Krásná pohádkaok