Jednoho podzimního dne se vypravil Osudokopytník na ryby za hory a za doly. Nedoufal, že něco doopravdy uloví, spíš se mu líbilo ticho, svěží vzduch, klidná hladina. Předpokládal, že chytí nanejvýš rýmu.

Najednou vylovil z vody zlatou rybku.
„Když mě pustíš zpátky do moře, splním ti přání!“
„Hm, to asi nepůjde.“
„Tak dvě přání.“
„Rybko, ty to nechápeš.“
„Tři přání! Ale víc už nedám, jde jen o můj život.“
„Milá zlatá, víš, jak je moře daleko?“
„Necelý metr?“
„Ne. Tohle je jen rybník.“
„Ale je tu spousta vody, ne?“
„Je slaná? Ty jsi sladkovodní ryba, ne?“
„Není ani slaná, ani sladká. Ale možná, že když omotám mašličku okolo…,“ rybka zalapala po dechu a omdlela, protože byla sladkovodní a rozhodně ne suchozemská. Osudokopytník chvilku čekal, jestli ještě rozmotá svoji zvláštní úvahu, ale ryba se jen mlčky leskla na slunci. Hodil ji zpátky do vody a doufal, že souvětí dokončí.

Rybka však spustila:
„Díky, rybáři, že jsi mě pustil do moře. Za odměnu ti splním tři přání.“
„Ale rybko, co mi můžeš nabídnout? Masa máš málo, paroží nemáš, nejcennější na tobě jsou šupiny. Pověrčiví lidé prý nosí šupiny v peněžence, aby dostali peníze, ale zlaté šupiny by šly používat rovnou místo peněz. Kdybych je chtěl, nemusel jsem tě pouštět.“
„Jsem sice zlatá, ale i kouzelná.“
„Vážně?“
„Přej si cokoliv!“

Osudokopytník nebyl zvyklý, že mu někdo nabízí cokoliv. Vedl skromný život plný nepříjemných zmatků a zklamaných očekávání, nikdy nebyl hlavním hrdinou pohádkového příběhu, šťastné konce nebyly jeho. Co by tak mohl chtít? Krásné šaty? Kdyby se ušpinily, musel by je prát a žehlit, brr. Zlaté parohy? Ještě by ho nějaký závistivec přepadl, okradl a snědl. Možná palác ze zlata? Bylo by to na pohled krásné obydlí, ale zlato je měkký kov, takže kdyby večer usnul ve věži, ráno by se probudil ve sklepě. Spíše by si mohl objednat zajímavý zážitek. Může s sebou vzít i svého zvídavého spolubydlícího Lichotkopytníka, aby mu pak nemusel všechno podrobně vyprávět.

„Rybko, uměla bys vyslat mě a Lichotkopytníka do vesmíru?“
„Jistě. Vážně to chceš?“
„Je v tom háček?“
„Myslím, že by se ti tam špatně dýchalo. Kdyby tě tam někdo chytil, musel bys mu potom plnit přání. Ale jestli to skutečně chceš, tak…“
„Zadrž! Rozmyslel jsem si to. Vezmi nás raději k moři!“
Puf!

U moře

Vedle Osudokopytníka se náhle objevil Lichotkopytník. Oba zmateně zírali na rybník.
„Tadá! A jste u moře,“ pravila vesele zlatá rybka.
„Tohle není moře!“ zaburácel zklamaný Osudokopytník.
„Darovanému koni na zuby nekoukej,“ pravil s širokým úsměvem Lichotkopytník. Rychle vytušil, že v jeho přesunu mělo prsty kouzlo, a spustil přednášku: „Kamaráde, copak nevíš, že když si přeješ něco kouzelného, dopadne to vždycky úplně jinak, než jsi zamýšlel? Kouzla existují jen proto, abys lépe poznal, po čem doopravdy toužíš, a aby sis víc vážil všední skutečnosti. Protože ten všední život je vlastně docela úžasný i bez kouzel, no ne?“ pravil s přiblble optimistickým výrazem.

Zlatá rybka začala ostře nesouhlasit. Lichotkopytníkovu domněnku, že její zázračné schopnosti jsou jakási výuková pomůcka k osobnostnímu růstu, označila doslova za hlubinnou urážku. Umí přeci vyčarovat spoustu pěkného! Lichotkopytník začal vyjmenovávat všechny příběhy, kde se kouzla vymstila, rybka zase vyjmenovávala různé nadávky, protože nebyla tak vzdělaná. Osudokopytník na tohle neměl trpělivost, bouchl pěstí do stvolu a učinil sporu přítrž:
„Rybko, mám ještě dvě přání, ne?“
„Jistě, máš.“
„Já ti je přenechám. Stejně bych to zkazil. Přej si něco sama.“
Zlatá rybka zářila radostí! Takovou příležitost jí ještě nikdy nikdo nedal.

Inu, co by si mohla přát? Roztát všechny ledovce tak, aby se její rodný rybník skutečně stal kouskem oceánů? Zatopený svět by nepochybně byl mnohem lepším místem pro všechny, ale možná by se žraloky nedovedla vyjednávat tak obratně jako se suchozemci. Nebo by mohla chtít svobodu, aby už nikdy nemusela rybářům plnit přání? To by ji ovšem při příštím vylovení oškubali a snědli. Rybáři jsou koumáci, vždycky nahodí do vody návnadu a zlatá rybka nemá šanci nenápadný chyták rozpoznat. Zoufalé vyděšené ryby musí každé sousto opatrně přežvykovat, aby měly jistotu, že jim nezaskočí v krku háček. Ledaže…

„Přála bych si, aby ryby měly prsty!“
Puf!

O pár měsíců později

Ťuk, ťuk. Někdo klepe na dveře.
„Kdo tam?“
„Lichotkopytníčku, Osudokopytníčku, otevřte nám svou světničku. Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co je ohřejeme, hned zase půjdeme.“
„Koukej, Lichotkopytníku, jsou tu jeskyňky, přišly na večeři.“
„Přinesly zase rybí prsty?“
„Ano.“
„Ty jsou lahodné! Pusť je dál.“

Společně s jeskyňkami si na prstech výborně pochutnali. Dozlatova předsmažené, s vyváženou chutí, lehké a překvapivě úplně bez kostí, zkrátka ideální večeře. Mnohem lepší, než trmácet se na pastvu za hory, za doly. Lichotkopytník ochotně uznal, že toto kouzlo žádný zrádný háček nemá – z rybích prstů se již stala skvělá součást úžasné všednosti.

„Ale nevím, nevím, jestli je spokojená i rybka,“ namítl Osudokopytník.
„Proč by nebyla?“
„Lesem kolují hrůzostrašné zvěsti, že ji kdosi vězní a vykrmuje…“
„To se říkalo i o Jeníčkovi a Mařence a pak se zjistilo, že ve skutečnosti snědli hodně perníku a upekli ježibabu.“
„Ale zlatou rybku už opravdu dlouho nikdo neviděl.“
„Měla by mít ještě třetí přání, ne?“
„To máš pravdu.“
„Kdyby se jí tento konec příběhu nelíbil, mohla by ho změnit.“
„Ano, může třeba počkat, až bude pár dní po Vánocích, vzít mašličku a předčasně ukon…“
Puf!