Začalo to 6. srpna 2006, kdy jsem se narodila. Měla jsem hnědé vlasy, hnědé oči a štíhlou postavu.
Řeknu vám moje dětství: než jsem nastoupila do školky, všechno bylo super. Měla jsem všechno: rodinu, nejlepší kámošku Lauru, s kterou jsem dováděla na zahradě všude, kde jsme mohly, a měly jsme se rády.

Školka. Na co? Musím tam? Já jsem do školky chtěla, ale byla jsem žárlivka. První den jsme si měli vylosovat nálepku na skřínku. „Ta nálepka mě bude doprovázet celou školku,“ honilo se mi hlavou. Byla jsem nadšená až do té chvíle... Moje ruka se zabořila do krabičky s nálepkami a vytáhla jsem krokodýla. Chtělo se mi brečet a chtěla jsem domů. Já žárlivka, moje kámoška si totiž vylosovala králíčka. Rychle jsem na to ale zapomněla, jelikož nás učitelka dovedla před tmavé vysoké dveře. Šáhla na kliku a já jsem byla zvědavá, co tam je, ale učitelka otevřela jen škvírku a začala nám říkat pravidla. Já jako jediná jsem ji neposlouchala a přemýšlela jsem, co je za těmi dveřmi. Učitelka po chvilce otevřela dveře a tam vykoukl ráj... ráj plný hraček. Byly tam panenky, lego, stavebnice, skluzavky, žebřiny a mnoho dalších věcí.

Dny plynuly, a já nastoupila do školy. Své nejlepší kamarádky jsem si vážila, ale pomalu to opadalo. Začala jsem se bavit s kamarádkou Terezií. Ale teprve teď nastává to dilema. Učitelka na tělocviku nám rozkázala: „Rozdělte se do dvojic!“ Laura na mě volala, pojď, ale z povzdálí se ozvala Terka: „Ale s kým mám jít?“ Něco mi říkalo, že Laura mě neopustí, tak jsem šla za Terkou.

Bylo mi Laury líto, byla sama. Já byla její jediná kamarádka, ale já jsem taky měla jenom ji, tak musíte uznat, že jsem chtěla nové kamarády. Rozdělení v tělocviku se několikrát opakovalo. Laura a Terka se začaly nenávidět. Laura doma brečela. Mně jí bylo líto, a tak jsem brečela taky, ale chtěla jsem být populární... totiž, jestli nevíte, tak ve třídě jsme měli jednu populární holku, a kolem ní se všechno točilo. Když jí někdo řekl něco, co se jí nelíbilo, tak řekla holkám, ať se s ním nebaví, což holky zase řekly celé třídě, a mít proti sobě celou třídu... to byste fakt nechtěli.

Čím dál tím víc jsem se bavila s Terkou, ale abyste si nemysleli, po škole jsem byla vždy s Laurou. Chodily jsme spolu i do kroužků, tanečního, zpěvu a do flétny. Taneční jí nešlo, ale naopak mně jo. Ostatně já byla ve všem lepší. Byla jsem soutěživý typ a ve všem jsem se musela bodovat. Něco se ale zvrtlo. Já, abych byla zajímavější, začala jsem s Terkou Lauru pomlouvat. Byla to prostě hrůza.

Roky plynuly a Terka odešla na jinou školu. Laura asi už toho měla plné zuby, našla si skupinu, kterou jsem shodou okolností nesnášela. Začaly jsme se nenávidět, nechodily jsme spolu na hřiště, nikam... zkrátka mě úplně odsekla, a já jsem zůstala sama, probrečela jsem mnoho dnů. Ani nevíte, jaké to je, když chcete někam jít, a vidíte, jak se dobře baví, jako se svojí sestrou. Brečela jsem. Postupem času se to urovnalo, ale už nikdy to nebude ta Laura jako dřív.