Alíkovina

Prý všechno zkazím. Přesto zase kreslím.

vydáno  •  Volný čas doma
Když kreslím, mé princezny šilhají, zvířátka mají každou nohu jinak dlouhou, domy jsou křivé, miminka vypadají spíš jako babičky, boty připomínají banán. Když maluji, moje krajiny nemají body mizení, moji pánové pláčou, skupinky lidí připomínají obludy...

Účastníci výtvarného kurzu pod vedením Mileny Kozákové na Prvním českém gymnáziu v Karlových Varech., © MAFRA

Jednou jsme měli nakreslit ve škole celou naši třídu na velkou čtvrtku. Na začátku to bylo docela hezké, ale u těch posledních se mi nedařily ruce a většina mých spolužáků měla tělo spíš jako sloup.

Asi čtyři lidi mi vynadali, že tam vypadají úplně hrozně, jiní mi za trest vzali věci a házeli si s nimi. Vyvrcholilo to tak, že ten obrázek nakonec můj spolužák roztrhal.

Nemyslím si o sobě, že by moje malby a kresby byly nějak úchvatné. Moji spolužáci ale taky nemalují úplně skvostně. Jen je škoda, že to většinou ani nepřiznají.

Tahle příhoda byla nepříjemná, ale už se mi staly mnohem horší věci, tak jsem to spolkla a ve svojí "umělecké" zálibě jsem pokračovala.

Asi za měsíc měli žáci z angličtinářského kroužku vystoupení v angličtině a já jsem měla vyrobit kulisy. Měl to být strom, velký hrnec a kámen. Kámen byl docela lehký: jen jsem zchumlala papír a nabarvila ho na šedivo. Hrnec se mi nedařilo slepit, ale když jsem to měla, barvení bylo dobré. Strom pořád přepadával, tak si tam museli dát závaží. Některá jablíčka na něm připomínala spíš srdce. Bylo to celkem těžké, zabralo to 5 dní, ale byla jsem se svým výsledkem spokojena.

Šla jsem se na jejich představení podívat a měla jsem pocit, že se jim moje výtvory líbí. Při odchodu ale za mnou přišel jeden z účinkujících a sprostě si postěžoval, že se mu můj kámen málem rozpadl v ruce. To jsem ho přitom natírala třikrát lepidlem. Já jsem si ale řekla, že je všechno možné a tím kamenem jsem se nezabývala.

Druhý den jsem zaslechla z kabinetu, jak si na mě učitel angličtiny před naší třídní stěžuje. Ona odpověděla, že všechno zkazím a že už mě nikdy nenechá nic vyrábět.

To už se mě dotklo hodně. Bylo mi to tak líto, že jsem zničila všechny svoje výtvory a řekla jsem si, že už nikdy nebudu (kromě povinné výtvarné výchovy) kreslit ani malovat.

Potom jsem nastoupila na střední školu a o naší první hodině výtvarné výchovy jsme měli kreslit náš nejlepší a nejhorší zážitek za základky a pak o tom něco říct. Samozřejmě se mi z těch nejhorších jako první vybavil ten, o kterém jsem vám psala.

Vím, že jsem řekla, že už se nebudu kreslení věnovat a že nakreslím jen to, co budu muset, ale najednou se ve mně ještě pro jednou projevilo nadšení pro kresbu a malbu.

Na svém obrázku jsem si dala hodně záležet. Mým novým spolužákům se moje obrázky líbily a nechápali, proč na mě byli ti staří tak zlí.

Od té doby mě kreslení zase zajímá, kreslím i maluji moc ráda. Jestli máte taky něco, co vás hodně baví, nevzdávejte se toho jen proto, že se to někomu ve vašem okolí nelíbí. Hlavně, že se to líbí vám.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (19)

Příspěvek z 6. ledna 2014 v 17:12.
BanánkovኝávičkaXXL v něm napsal:

Nooo, nechtěl bych to zažít

...popravdě...

Příspěvek z 6. ledna 2014 v 16:31.
irisinka8 v něm napsala:

cože?

cože?že ty všechno zkazíš?no tohle kdybych já slyšela tak to okamžitě řeknu mamce!

Příspěvek z 6. ledna 2014 v 11:09.
aylinka111 v něm napsal:

Śťastný konec příběhu

nebo vlastně začátek nového...???  444