Momentálně máme dva pejsky, jorkšírského teriéra a moskevského strážního psa. Jorkšír je Soník a moskevák je Sorbon. Měli jsme ponyho, kvůli němu jsem svoje pejsky přestala cvičit, ale postupem času byl poník zlejší a zlejší. Sorbon ho nenáviděl, protože mu kůň chodil na granule. A že mu šmakovaly! Mě zase kousnul nebo kopnul kdykoliv to šlo. Takový byl už na začátku, ale pak, když na mě byl malý, rozhodli jsme se ho prodat. Každý kromě mě se ho bál. Sorbonovi jedl granule a útočil na malého Soníčka a nejen na něj.

Rozhodla jsem se tedy vrátit se ke kynologii (věda zabývající se psy). Dneska jsem začala Sorbíka opět trénovat, dneska byl moc šikovný. Plánujeme totiž, že spolu budeme chodit běhat jako dříve. Sorbon je mnohem silnější než já, má přes 75 cm v kohoutku, to je místo za krkem, a váží cca 80 kg. Taťka se bojí, aby mi neutekl, když v lese poběží srna. Tak ho na to cvičím, aby byl poslušný. 

Už jednou jsme se sami na procházce se srnou setkali, ale poslechl mě a taky jsem ho udržela. Byly mu tak dva roky. Teď jsou mu čtyři, je to mohutný dospělý moskevák. Zkoušela jsem dnes po dlouhé době cvičit, sedni, lehni, zůstaň, k noze, dej pac: levou, dej pac: pravou (ano, ví kde má levou a pravou), skok 72 cm a to nejdůležitější? Příprava na to, že potkáme srnku a on za ní bude chtít běžet.

Vzala jsem si aport (klacek) a vysvětlovala mu, že nesmí. Nejdřív jsem mu ho dala do tlamy a řekla, ať ho pustí. Bez většího odporu to udělal. Pak jsem mu dala sedni a vzala vodítko do ruky, stále jsem mu vysvětlovala: „Fuj je aportík, máš místo!“ a hodila jsem aport, nejdřív se chtěl rozeběhnout a tak jsem cukla zpátky a dala mu „sedni“. Když jsme to zopakovali asi popáté, vodítko už se při odhození aportíku ani nenapnulo. Sorbon zareagoval na povel: „Nesmíš, fuj je to, zůstaň.“

Chci si jednou otevřít salon pro psy a taky je chci cvičit. Můj taťka dříve u policie cvičil rotweilery, takže vědomosti mám od něj. Ne nadarmo se říká: pes nejlepší přítel člověk.