Začalo to tím, že mojí babičce umřel manžel (můj děda) a já jsem ještě nebyla na světě, tak se moje mamka rozhodla, koupit si psa.

Koupila si fenku (jmenovala se Angie) čistokrevného zlatého retrívra s papíry. Jak byla v práci, tak ho nechávala u babičky, aby se necítila tak sama (moje babička bydlí asi 500 metrů od nás, takže to bylo dobrý). Za 2 roky jsem se narodila já. Jak mě mamka přinesla poprvé domů, tak mě Angie celou olízala. Měla radost z nového přírůstku do rodiny. Jak jsem byla o něco větší, tak jsem se vždycky strašně ráda vozila na zádech Angie (ale to jsem byla samozřejmě strašně lehounká). Mám roztomilou fotku jak ležíme spolu v posteli a ona mi leží u nohou a obě spíme. Jak jsem časem rostla, chodila jsem ji z mojí kamarádkou nebo sama venčit a nebo s mamkou.

Asi když mi bylo 9 let a přišla jsem ze školy domů, mamka mi řekla, že Angie půjde na operaci dělohy a já jsem se jí zeptala jestli to přežije. Mamka řekla, že neví a rozbrečely jsme se obě. Asi za měsíc šla na operaci a nepřežila to.

Srovnávala jsem se s tím asi rok. Zakopali jsme ji na naší zahrádce. Teď 19.12.2015 si jedeme pro novou fenku. Nikdy na Angie nezapomenu.