Záviděla mi moje známky a považovala za nespravedlivé, že ona i přes hodiny učení má trojky a já se na učení ani nepodívám a dostávám jedničky skoro zadarmo. Bohužel, ta „kamarádka“ byla jedináček, rodiče jí dost rozmazlovali a ona si myslela, že může mít vše, co chce a že může dělat, co se jí zachce. A proto se rozhodla, že mi sebere moji radost ze života a zkazí všechny moje dny ve škole.
Někdy v pololetí druhé třídy jsem dostala brýle. Myslela jsem, že mi sluší, dobrou půlhodinu jsem s brýlemi na nose strávila před zrcadlem a usmívala se na svůj odraz v něm. „Vypadám s nimi starší…“, říkala jsem si. Když jsem s nimi šla poprvé do školy, myslela jsem, že od všech uslyším na brýle jenom chválu. Mýlila jsem se.
Usedla jsem do lavice, svůj sloupeček učebnic a sešitů řádně urovnala, jak jsem měla ve zvyku. Za chvíli ke mně přišly holky ze třídy v čele s tou, která mi záviděla. Abych to tu pořád nemusela opakovat, říkejme jí třeba Klára. Postavily se přede mě, já je pozdravila jako každý jiný den. Pozdravu zpět jsem se ale nedočkala.
„Haha, ty máš brýle, jo? Vypadáš jak nějaká šprtka! Heh, dívej, kolik prstů ukazuji? A kolik teď? Vidíš to vůbec?!“ se smíchem mi ukazovaly prsty na ruce. Byla jsem smutná, zklamaná. Ale co, jim se moje brýle sice nelíbí, ale hlavně, že jsem spokojená já.
Brýlemi to samozřejmě neskončilo a pokračovalo to dál. Vše tu vyjmenovávat nebudu, bylo toho víc než dost. Ale někdy ve čtvrté třídě nastal „zlomový okamžik“. To si Klára vymyslela něco naprosto jiného, něco, čím se její plán opravdu podařil. Něco, kvůli čemu se mi objeví slzy v očích pokaždé, když si na to vzpomenu. Pamatuji si to moc dobře.
Ona byla ta Klára naše sousedka. Já samozřejmě nikomu nic neřekla a tak přátelství mezi našimi rodiči a v jejich očích i naše přátelství nadále přetrvávalo. Jednu dobu v naší škole prodávali placky s koňmi, které sis mohl připnout špendlíkem na svetr, mikinu, tričko nebo cokoliv jiného.
Bylo ráno a mamka mě i Kláru vezla do školy. „Kájo, víš, jak prodávají ty placky u nás ve škole?“ zeptala se Klára. Přikývla jsem. „No, víš, já jezdím každý týden do Prahy a my tam ty placky vyrábíme,“ chlubila se Klára.
Já i mamka jsme moc dobře věděly, že lže, ale nechtěly jsme zase její řeči a fňukání, že to je pravda, tak jsme mlčely. Od té doby si na ráno skoro vždycky připravila nějakou lež, nějakou povídku. Jednou, o velké přestávce jsme se bavily s holkami o všem možném a byla u toho i Klára. Bezmyšlenkovitě jsem v jednu chvíli prohodila: „No, Klára přece taky jezdí do Prahy vyrábět ty placky a tak…“
Klára se na mě podívala, v očích se jí zablýsklo a spustila: „Cože? Já nikam nejezdím, víš?! Co sis to zase vymyslela? Ježiš, ty jsi lhářka! Jsi malej ufňukanec, co si musí vymýšlet samý lži! Holky, nevěřte jí, ona neumí nic jinýho než lhát!“. Klára odešla, holky jako hloupé ovce hned za ní.
Od té doby se se mnou nebavily, kolikrát jsem Kláru slyšela, jak o mně roznáší další a další lži. Ze třídy se se mnou nebavil nikdo. Všichni mě pomlouvali, vymýšleli další lži, nadávali mi, smáli se mi, nikdo se mnou nechtěl kamarádit. Nikdo se mnou nechtěl prohodit ani slovo, jelikož já bych dle jejich názoru vše překroutila a v ponižující verzi poslala dál.
Bylo mi deset let, do školy jsem chodila ve čtvrti, kde pobíhala spousta jiných dětí, které do školy chodily minimálně, jindy se poflakovaly venku, dělaly problémy, kolikrát jsem u nich viděla policii. Kolikrát po mně i ostatních ty děti házely kameny. Vždy jsem uhnula, ale přesto jsem měla strach.
A přesně do těchto podmínek jsem chodila ven na odpolední přestávku. Ve škole jsem být nemohla, v jídelně také ne, argument vždy zněl, že odpolední přestávka je od toho, abychom byli venku a povídali si s kamarády. Ale já kamarády neměla. Byla jsem venku úplně sama, desetiletá, uprostřed sídliště, kde přesto dopoledne skoro nikdo nebyl.
Sama, desetiletá, jsem přecházela silnici plnou aut, sama jsem se potulovala v uličkách mezi paneláky. Bála jsem se. Bála jsem se, že se něco stane a nebude tu nikdo, kdo by mi pomohl. Začala jsem lhát, že mě bolí hlava a že mi je špatně, jen abych do školy nemusela. Hlavně ne v úterý, kdy jsme měli odpoledku. Ale nechtělo se mi tam nikdy. Nechtělo se mi do kolektivu dětí, které mi nadávaly a posmívaly se mi. Neměla jsem nikoho, na koho bych se mohla spolehnout.
Ano, teď si uvědomuji, byla to šikana. Tím chci říct, že šikana nemusí být jenom fyzická, ale i psychická. Obě ze začátku bolí, ať už normálně či v duši.
Ale časem si člověk na bolest zvykne. Vytvoří si určitou bariéru kolem sebe, uzavře se do sebe, začíná mít deprese, ačkoliv si to neuvědomuje. Má problémy komunikovat s okolím, drží se dál, je opatrný.
Každý večer před spaním, když už jsem vypnula lampičku, jsem si sedla do postele a tiše brečela. Brečela kvůli všemu, co se mi děje. Vždy večer jsem se rozmýšlela, co budu dělat dál, co je nejlepší. Tiché chvilky přemýšlení byly přerušovány pláčem, co nejtišším pláčem, jen aby to rodiče neslyšeli. Přitulila jsem se ke svému velkému plyšovému pejskovi a ptala se, co bude dál a přitom vzlykala.
Po pár měsících jsem dospěla k názoru, že to musím někomu říct.
Vždy, když jsem se odhodlala a chtěla jsem, nešlo to. Ruce, které ani neexistovaly mě táhly pryč. Nebyly vidět…
Ony nebyly vůbec, ale přesto jakoby existovaly. Začaly řídit vše, co jsem udělala. Jakmile jsem si chtěla normálně povídat, ony mi zacpaly pusu, jakmile jsem chtěla odstranit svou pomyslnou bariéru a najít si kamarády, ony mě táhly pryč. Tlačily mě k zemi, nic mi nedovolovaly. Místo toho, aby mi pomohly vstát, když jsem byla úplně na dně, tlačily mě ještě víc dolů, shazovaly mě. Když jsem brečela, neutěšovaly mě. Cítila jsem, že ty ruce tu jsou pořád.
Jako ruce popisuji to uzavření se do sebe, které bylo vážně strašné. Nebylo to nic jiného, než pocit, než psychika, ale přesto se mi zdálo, jako kdyby to způsobovaly vážně ty pomyslné ruce.
Do šesté třídy jsem přestoupila na gympl, čímž se vše zlepšilo. O šikaně, kterou jsem prožívala na základce jsem rodičům řekla až nedávno, asi půl roku zpět. Je to už pět let stará záležitost, ale mně to slzy žene do očí hned, jak si vzpomenu. Už se ale nebojím o tom mluvit.
Chtěla bych pomoct všem, co jsou šikanováni, ale bohužel to nejde. Spousta lidí se mě ptá, proč jsem to nikomu neřekla. Chtěla jsem, ale nešlo to. Jakto, že to nešlo? Stačilo jenom říct, svěřit se rodičům… Ne, prostě to nešlo. I kdybych chtěla sebevíc, o tom, co se mi děje jsem nepromluvila ani hlásku. Ale kdo nezažil, nepochopí. A buďte rádi.
