Alíkovina

Pukající ostnatá tobolka kaštanu - 24. kapitola

vydáno  •  Kultura
Kaštany za podzimního zrání zvědavě vypadávají z pukajících ostnatých tobolek a v masti léčí bolesti. Marina vklouzla pod peřinu a zatajila dech. Dveře se otevřely. "Slyšel jsem, že jste smutná, Marino. Jdu kolem z hodiny, tak mě napadlo se stavit a zahrát vám," říkal Puk a Marina, šťastná, že ve dveřích nestojí noční stín, se soukala zpod peřiny.

(ilustrační snímek), © Profimedia.cz

Puk sebou praštil do křesla pod oknem, měkké čalounění se pod ním zhouplo a on si začal připravovat syrinx a ptal se: "Co se vám vlastně stalo, Marino?"
Marina mu vyprávěla o ztracené nožičce a Puk, již se syrinx u úst, nástroj odložil a tázavě povytáhl obočí: "Vy jste milionáři?"
"Milionáři?" nerozuměla jeho otázce Marina.
Puk ukazoval: "Jestli je ta zlatá nožička jako půl malíčku, tak ta zlatá šperkovnice musí být nejmíň tahle velká. A neumím si ani představit, kolik stovek tisíc musela taková šperkovnice stát."

Tak tohle Marinu nenapadlo. My a milionáři? Chudí sice nejsme, ale že bychom zrovna lepili peníze na zdi, jak říká děda...
Kdepak asi maminka k takové šperkovnici přišla, když byla z dětského domova? přemýšlela Marina a vraštila obočí.

"Buch, buch, buch!" ozvalo se náhle zvenku na dveřích a do komnaty vpadla udýchaná Médea. "Fuj, ty schody," vydechla. "Hele, Marino... Jé, ty tu máš návštěvu... Dobrý den, pane asistente. Hele, Marino, tak jsem se ti koukla na výsledky toho konkurzu. A... vzali tě."
Marina si viditelně oddychla: "A co hraju?"
"Šaška."
"Šaška?" ujel Marině zklamaný výkřik.
"No," přikývla Médea a Marina slezla z postele a vrhla se ke scénáři. Horečnatě jím listovala: Šašek toho říká hodně. Ale šašek...
"Vy jste, Marino, měla zálusk na hlavní roli, že?" zeptal se Puk.
"Ne, neměla," zakroutila Marina hlavou a odvracela tvář, aby neviděli její slzy. Mrkáním je zaháněla.
Budu hrát šaška. Budu navlečená v nějakém komickém převleku a na tváře mi namalují červená kola a na nos nasadí červenou bambuli! Žádné princeznovské šaty...
"Jo, a ještě něco," ozvala se zase Médea. "Dohodli jsme se v šatně, že budem slavit všechny narozky mezi lidmi v naší třídě. Už mám seznam, kdy je kdo má. Zatím jsem první já, narodila jsem se 24. prosince, po mně je Buližník, narodil se o týden později, a taky je to na něm vidět. No a ještě potřebuju datum tvého narození."
"Já jsem se narodila 31. října," hlesla Marina.
"To je ale blbé datum," ozval se z křesla doteď mlčící Puk.
"Proč?" podivily se obě.

Dušičky, Ústřední hřbitov v Brně.

Puk si poposedl na kraj křesla a tajemně říkal: "To je přece noc před dušičkami. Přichází zima, přebírá vládu nad světem. V tuto noc zůstávají průchody mezi všemi světy otevřené, mizí i ten nejjemnější závoj, který je obvykle uzavírá. Průchody volně procházejí a krajinou se potulují přízraky a síly zla. Objevují se divná znamení, a kdo je nezná, snadno uvízne v nějaké pasti. Proto se málokdo odváží přes práh ven."
"Ježiši," vyjekla Médea a vytřeštila na Marinu oči.
Puk pokračoval: "A když je zrovna úplněk, je to ještě horší. Ale to neznamená, že nemůžete slavit narozky?" uklidňoval mrkající Marinu. "Jestli byste chtěla, tak vám přijdu s flétnovým souborem zahrát."

Měsíc

Když Puk i Médea odešli, usedla Marina nad kupu úkolů, ale mysl jí stále těkala.
Já se narodila v takový divný den... Babička říkala vlastně, že jsem se narodila někdy k půlnoci... Marina se oklepala.
A maminka zmizela hned po mých prvních narozeninách. Na dušičky... A pak tam na té louce začaly růst houby. Houby takhle skoro v zimě. To bylo určitě to divné znamení...
Marina otevřela sešit z matematiky, aby spočítala příklady na sčítání pod sebe, které dneska ve škole, když chyběla, opakovali.
Podepřela si čelo, vzdychla a zase vzpomínala na zlatou nožičku.
Proč mi ji ukradli? Kvůli tomu zlatu? Ale vždyť o ní vlastně nikdo kromě mě nevěděl! Tak jak na ni ten zloděj přišel?
Všechno je to divné. A když jsem si zhmotňovala, aby přišel někdo, kdo mi pomůže, přišel Puk. To je taky divné. Jak by mi mohl Puk pomoct?

Letní fotosoutěž - ŠUMAVSKÝ PODVEČER NAD MODRAVOU (hlasovací kód: MEX FOTO 40)

Na Křivoklátsko padal podzimní večerní soumrak, primáni ve svých komnatách se připravovali na další den a profesorka Aine se nenápadně vytratila. Spěchala do hlavní budovy školy, po širokém schodišti, po tkaném květinovém koberci do ředitelny.
"Flóro," zašeptala smutně, když vstoupila. "Musíme Marině tu nožičku vrátit."
Flóra stojící u okna a sledující poslední paprsky slunce zvedla udiveně veliké fialkové oči.
Aine vysvětlovala: "Nedomyslely jsme to. Nepředpokládaly jsme, jak je pro ni důležitá... Je to její jediná památka. Tak důležitá, že kvůli její ztrátě málem přišla o rozum. Naštěstí jí zabral odvar, který jí profesor Fontán připravil."

"V Marině je ještě mnoho lidského," pokývala hlavou profesorka, a Aine dál ustaraně vyprávěla: "Dneska se moji primáni poprvé učili zhmotňování. Samozřejmě jim to nejde, jak to na začátku bývá. Ale Marině to jde dobře. Netuší, že si již v tuto chvíli dokáže zhmotnit vše, nač pomyslí. Dneska se jí to několikrát povedlo, ale ona to naštěstí nepoznala. Obávám se ale, že to brzy pozná, a pak si zhmotní nejen nožičku, ale taky šperkovnici a pak už jí nezabráníme v odhalení pravdy. Až zjistí, že její vysněná maminka není taková, jak si ji představuje..." Aine upřela na Flóru své veliké zelené oči.
Flóra vzdychla a přistoupila k psacímu stolu s množstvím tajných zásuvek, jejichž dvířka byla zdobena dřevěnými mozaikami. Když konečně vysunula tu pravou zásuvku - malý šuplíček, zlatou nožičku vyndala.

Po večeři profesor Fontán Marinu prohlédl a konstatoval, že je již naprosto v pořádku. Proto se jako ostatní převlékla do cvičebního úboru a odkráčela s nimi do sálu ve vílím pavilónu.
Sál byl osvětlen měsíčním světlem, které dovnitř vpadalo přes vysoká francouzská okna. Dvě křídla oken byla navíc otevřena a prostor voněl podzimním vzduchem, tlejícím listím.
"Víly a elfíci," oslovila je madam Blanche, "postavte se tady do toho jediného stínu."
Poslechli, protože už dobře věděli, že měsíční světlo nadnáší jejich vílí těla, která pak neokážou ovládat.
Marina se zařadila podle své výšky na konec řady a zasmušile očekávala další pokyny. Jak měla ve zvyku, sáhla si na hruď, kde pod oblečením nosívala na řetízku zlatou nožičku.
Nemám ji, uvědomila si vzápětí. A připadala si bez ní tak osamělá, a ten pocit jí ochlazoval tělo.

Zářivý kruh kolem Měsíce způsobuje lom a odraz světla na ledových krystalcích v atmosféře.

"Ce soir... dnes večer... začneme trénovat létání v měsíčním světle. Odpoledne jste sem natahali matrace z nářaďovny, nad nimiž se teď budete pokoušet o vznášení," pravila madam Blanche, vzala Médeu za ruku a vedla ji k matracím. Sama madam Blanche, jak se jí do těla opřel měsíční paprsek, kráčela okamžitě několik centimetrů nad zemí a svou chůzi vyvažovala křídly.
Médea tohle ještě neuměla, a tak, jakmile se ocitla v měsíčním světle, se zapotácela a komíhala se jako zvonek ve větru.
Madam Blanche ji učila ustálit tělo, najít rovnováhu.
Když se i ostatní toto naučili, mohli pomalu zkusit pohnout křídly tak, že se vznesli na dlaň nad zem. Více jim madam Blanche nedovolila a oni se ani o víc nepokoušeli.
"Ono se řekne létat," brumlal pak cestou zpátky na schodišti Buližník. "Když jeden trpí strachem z výšek..."
"Až to budem umět, vezme nás madam Blanche létat ven," připomněla mu sestřenice Médea.
"Vyletím na nejbližší větev a tam zůstanu sedět," pravil trucovitě Buližník.

"Milá Kelaíno," říkala ředitelka profesorce, která na zavolání přiletěla z brány, za níž žijí sirény. "Tento šperk zítra vrátíš Marině a budeš předstírat, že jste ho po usilovném pátrání našli."
Kelaíno Temnomraká si očima bystrýma jako sokol, prohlížela filigránovou nožičku.
"Je od šperkovnice její matky," vysvětlila Flóra. "A druhý případ, který teď dostaneš vyřešit je - tu šperkovnici najít."
"Zeptám se Marininy matky..."
"To je zbytečné, ona si nepamatuje, kam ji odložila, když se tenkrát vrátila."
"Nepamatuje?"
Flóra vážně říkala: "Odchod od roční Mariny a od milovaného muže byl pro ni tak bolestivý, že si dodnes nepamatuje, co tenkrát dělala... Včera Marina dávala dary Bílému hadovi a ven se vypotácela očouzená a vyděšená. Chtěla mermomocí s hadem mluvit znovu. V mysli přitom měla tenhle zlatý šperk a maminku. Musela se od hada něco dozvědět. Tak jsem jí pro jistotu šperk v noci vzala. Když jsem ho ukázala její matce, vzpomněla si, že si při útěku vzala s sebou zpátky svou šperkovnici.
Nevím kolik toho had Marině o šperkovnici prozradil. Nedokázala jsem jí to z mysli přečíst, ale je jasné, že musíme šperkovnici najít dříve než ona."

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 7. července 2010 ve 13:22.
fialka-5 v něm napsal:

líbí semi...

...jak se krásně lesknou4

Příspěvek z 3. července 2010 v 18:13.
fandilek v něm napsala:

Krása

Je to dokonalé....

Příspěvek z 2. července 2010 v 19:03.
Kiti v něm napsala:

Hm.....

Moc se těším na další!!26