Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Putování světem nočních příběhů – 1. díl

    vydáno  •  Pohádky

    Vymyšlený fantasy příběh o světě, ve kterém každý zažije pouze to, co si sám přeje...

    Úvodní obrázek, © majdula2000

    Byla hluboká noc. Doba, kdy běžný člověk tvrdě spí... Mě ale vzbudil jakýsi divný pocit, cosi, co mi nedalo spát. Pomalu jsem se vyhrabala zpod peřiny, posadila se a spustila nohy z postele. Přemýšlela jsem, zda se mi jenom něco nezdá, a u toho pohupovala nohama ve vzduchu. Pak se stalo něco zvláštního. Měla jsem pocit, že mi na ty nohy někdo svítí. Jako kdyby byl někdo schovaný pod mojí postelí a měl tam tlumené světlo. Hned jsem seskočila na koberec a podívala se pod tu postel.

    Nikdo tam nebyl, ale ani tam nebyla tma, jakou by člověk v noci očekával. V rohu tam svítilo takové světýlko, nebylo to ostré světlo, jakým ve dne vyzařuje třeba sluníčko, opravdu bylo nějak tlumené, ale bylo tam. Vlezla jsem si na kolena, protože zase tak vysoko postel nemám, abych tam mohla stát, a přiblížila se k tomu. Čím jsem byla blíž, tím bylo to světýlko větší. Když jsem byla skoro u zdi, už bylo velké dostatečně na to, aby pojmulo skrčeného člověka.

    Protřela jsem si oči, abych si byla jistá, že se mi to jen nezdá. Když jsem je znovu otevřela, byla přede mnou místo světýlka díra. A zevnitř zněl nějaký hlas, který mi říkal, ať tam jdu. Opatrně jsem dovnitř strčila ruku. Nebylo tam nic moc vidět, protože i tam byla tma. Někdo mě za tu ruku chytl. Nebylo to pevné stisknutí, které by mě nepustilo a vtáhlo dovnitř, bylo takové jemné, přátelské, takže jsem po pár vteřinách vlezla za ním. Díra za mnou se zavřela a rozsvítilo se to světlo, které už jsem znala ze svého pokojíku. Zároveň jsem v tu chvíli uviděla, kdo mě to drží za ruku. Nebyl to člověk, bylo to trochu podobné zvířátku, trochu skřítkovi a ani moc nevím čemu. Každopádně to vypadalo mile, nebylo to o moc větší než já a drželo to v ruce zvláštní lucernu.

    Snováček, © majdula2000

    „Ahoj, jsem Snováček,“ řeklo mi to stvoření. „Ahoj, co jsi zač a kde to jsem?“ zeptala jsem se ho. „Jsi ve světě nočních příběhů a já tady mám na starost všechny nováčky. Zároveň také po nocích hledám človíčky, kteří si své sny nepamatují, a beru je sem k nám, aby zažili dobrodružství, na které jen tak nezapomenou.“ „Takže tohle všechno se mi jenom zdá?“ podivila jsem se. „Uvidíš, všechno důležité se ještě dozvíš. Vezmi si tohle, zařídí ti to trochu světla, dokud je tma, ať něco vidíš.“ Dal mi takovou kuličku, která visela na provázku a svítila. „Tak už pojď!“ Chytl mě za ruku, ve které jsem neměla to světélko, a šli jsme.

    Viděla jsem, že jdeme po nějaké trávě s pískem. Byla jsem jen bosky, protože jsem tak i spala, ale ani to nevadilo, bylo to hrozně příjemné. Okolo nás bylo pár stromů, ale moc do dálky vidět nešlo, jelikož byla celkem tma. Po chvilce se před námi objevil takový obrovský strom. Snováček luskl prsty a najednou se zničehonic objevily větve, které od země tvořily jakési schody nahoru, do koruny stromu. Ukázal mi, že mám jít nahoru. Nevěděla jsem, zda to je opravdu pevné, takže jsem tam jen tak stála. „Neboj se, nic se ti nestane,“ řekl mi Snováček a vyrazil nahoru. „Pojď za mnou.“ Když jsem uviděla, že je to v pohodě, tak jsem opravdu vyrazila za ním.

    Cesta do koruny stromu, © majdula2000

    Šlo se po tom vážně dobře. Během chvilinky jsme došli do koruny. Větve, které už jsme nepotřebovali, samy mizely, a před námi byla díra do kmene stromu. Nakoukla jsem dovnitř. Byl to dutý kmen, co vevnitř vypadal mnohem větší než zvenku. Na jakési zavěšené sedačce tam byla nějaká víla. Usmála se na mě a ukázala na sedátko, které se objevilo kousek vedle ní. Snováček přikývl, ukázal na sedačku a sám skočil někam dolů ze stromu. Stála jsem tam a nevěděla, jak se vzduchem dostat na tu zavěšenou sedačku. „Mysli na to, co chceš a potřebuješ, ono se ti to splní,“ řekla mi ta víla. Začala jsem přemýšlet nad lanem, kterého bych se mohla chytit a zhoupnout se tam. A opravdu – během chvilinky už jsem ho měla v ruce. Svítící kuličku jsem si strčila do kapsy, aby mi nespadla, a zhoupla se na to sedátko. Bylo moc pohodlné.

    „Říkají mi víla splněných přání. Starám se o to, aby se tady všem, kteří se tu objeví, líbilo. Chceme, abyste tu vy, lidé, zažívali dobrodružství, která pro vás budou příjemná. Chcete-li se občas bát, můžeme vám nahnat trochu strach, ale pokud chtít nebudete, tak vás nebudeme zbytečně děsit. Naším posláním je vám vytvořit příběh, který se vám bude líbit a budete si ho pamatovat celý život. Stačí říct, co bys chtěla, a my se budeme snažit to zařídit.“ „Určitě nějaké velké dobrodružství, podívat se do oblak, ale i někam pod zem, něco s pořádnou dávkou adrenalinu, ale i trochou napětí.“ „Dobrá tedy,“ řekla mi na to. „Připravena?“ „No jasně,“ odpověděla jsem jí.

    Ani jsem nestačila zaregistrovat, co se děje, a začala jsem se propadat dolů. Vůbec jsem netušila, kam padám, trochu jsem se bála, ale zároveň bylo skvělé jen tak padat dolů. Po malé chvilce jsem dopadla na záda takovému zvláštnímu létajícímu tvorovi. Měl nádherná velká křídla, mával jimi nahoru a dolů, svítil si tím, že chrlil oheň, a snesl mě na zem. Cítila jsem, že už pode mnou není tráva s pískem, ale spíš jakási skála, hladká skála, možná s trochou hlíny nebo něčeho podobného. Docela to studilo, ale dalo se po tom dobře jít. Tma byla ještě mnohem větší než nahoře, a tak jsem si z kapsy vytáhla svítící kuličku, kterou mi dal předtím Snováček.

    Svítící kulička, © majdula2000

    Byla jsem někde pod zemí. „Tak to se tady ta přání plní skutečně rychle,“ pomyslela jsem si. Zvíře, které mě dolů přineslo, odletělo, a já ve světélku kuličky viděla jakousi chodbu. Nevěděla jsem, kam vede, ale hned jsem se tam vydala. Byla dost velká na to, abych v ní mohla jít narovnaná. Šla jsem dál a dál, až se přede mnou objevila obrovská propast. Chtěla jsem si posvítit dolů, ale světélko bylo příliš tlumené na to, aby dosvítilo tak daleko. Všimla jsem si, že mám pod nohami cosi, co vypadá jako příčka provazového žebříku. A opravdu... visel tam ze zdi a vedl dolů – do té propasti. Nechtělo se mi se vracet zpátky, a tak jsem po něm začala šplhat dolů. Lezla jsem a lezla.

    Provazový žebřík, © majdula2000

    Vůbec jsem netušila, kam mě to vede, ale něco mi říkalo, že mám pokračovat, a tak jsem lezla dál. Během malé chvilky se mé bosé nožky dotkly vodní hladiny. Cože, voda? Dost mě to překvapilo, ale vodu mám moc ráda, takže mi to ani nevadilo. Akorát jsem na sobě měla jen pyžamo, takže se mi moc nechtělo plavat. V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co mi říkala ta víla – „Mysli na to, co chceš a potřebuješ, a ono se ti to splní.“ Chvilku jsem se zamyslela, co bych tam chtěla, a nakonec jsem zvolila lodičku. Myslela jsem na to, a opravdu se u mě objevila malá loďka. Vlezla jsem do ní a ihned mě začal někam odnášet proud té vody. Kam to bylo? O tom jsem mohla jen přemýšlet, protože vidět byla pouze tma a zase jenom tma.

    Pokračování příště!;-)

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (18)

    Příspěvek z 1. června ve 13:36.
    Matěj001 v něm napsal:

    Bezva Majdo $>$>$> 5 tlapek je to boží jen tak tál a já si jdu přečíst další díl

    Příspěvek z 19. dubna v 19:57.
    Grillerka v něm napsala:

    mě se to líbí $>

    Příspěvek z 19. dubna v 16:55.
    darkness v něm napsala:

    To nevadí, je to vážně super $>
    To nevadí, je to vážně super $>

    (je to záměr, o dvou věcech zmíněných v Majdině příspěvku si myslím to samé...)