Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Putování světem nočních příběhů – 2. díl

    vydáno  •  Pohádky

    Pokračování příběhu o kouzelném nočním světě, ve kterém se lidem plní všechna přání...

    Úvodní obrázek 2, © majdula2000

    Proud mě unášel ještě pěknou chvíli, až se najednou zničehonic zastavil. V tom místě byla ve vodě taková dřevěná zábrana, která mi znemožňovala plout dál. Pomyslela jsem si, že plutí už bylo dost, a vylezla na ten kus dřeva. Měla jsem chodidla trochu ve vodě, ale to mi ani moc nevadilo.

    Podzemní říčka s dřevěnou zábranou, © majdula2000

    Na cestu mi skrz kapsu svítila kulička od Snováčka a šla jsem dál a dál. Napadlo mě, že bych mohla znovu vyzkoušet, jak se mi splní, co chci, a zkusila jsem si přát, aby všechna ta voda zmizela – a opravdu, voda byla pryč! Stála jsem na té dřevěné zábraně, která mohla být tak metr a půl nad zemí.

    Opatrně jsem seskočila dolů. Byly tam spousty malých zvířátek, která vypadala jako myšky nebo něco takového. Jedna z nich přiběhla ke mně a sedla si mi na nohu. Zkusila jsem k ní položit dlaň. Chvilku na mě jen tak koukala, ale pak si na ni vlezla. S tou potvůrkou v ruce jsem si sedla na zem, hladila ji a začala nějak zívat, protože na mě najednou šla hrozná únava. Ještě chvilku mi poskakovala po ruce a potom utíkala zpátky za ostatními. Ta zvířátka pak kousek vedle mě rozdělala ohníček. Nechápala jsem, jak se jim to pod zemí povedlo, ale byla jsem ráda. Přála jsem si nějakou matraci, deku a polštářek, hned se mi to splnilo, padla jsem na polštář a okamžitě usnula.

    Ohníček se zvířátky a „postelí“, © majdula2000

    Ovšem tentokrát to nebylo jako obvykle bezesné spaní, výjimečně se mi i něco zdálo. V tom snu jsem nebyla člověk, byl ze mě malinký ptáček. Radostně jsem létala vzduchem a zkoušela dělat různé otáčky jako akrobatické letadlo. Bylo to hrozně bezva, ale jednou jsem to nějak nevychytala, napálila jsem to do stromu a spadla na zem, což mě probudilo.

    Všude okolo byla pořád tma, svítil akorát ten ohníček, který ty malé „myšičky“ nějakým záhadným a pro mě naprosto nepochopitelným způsobem udržovaly zřejmě celou dobu, co jsem spala. Už jsem chtěla na denní světlo, a tak jsem se podívala kamsi nahoru, jestli třeba neuvidím někam na povrch. Ne, neviděla jsem nikam. Vlastně jsem ani neměla tušení, jak hluboko jsem. Kus jsem lezla po provazovém žebříku, ale mnohem větší kus jsem předtím padala. Přála jsem si se nějak dostat na denní světlo, ale aby to nebyl jen nějaký teleport, abych si při tom ještě mohla užít. Tato představa mě dostala do malého vozíčku. Připomínalo mi to vozíček, kterým se dříve těžilo uhlí v dolech. Bylo v něm malé sedátko, akorát na mě. Než jsem se pořádně rozkoukala, už se rozjel...

    Vyrazil vzhůru – to by se čekalo, když jsem chtěla na povrch, ale pak najednou prudce spadl dolů. „To je jak na horské dráze!“ pomyslela jsem si, ale zároveň jsem byla strašně šťastná, protože horské dráhy miluju. Jezdilo to nahoru a dolů, různě do zatáček, ale občas to se mnou udělalo i úplnou otočku, takže jsem sem tam byla chvilkami i hlavou dolů. Bála jsem se, že vypadnu, ale pak jsem zjistila, že mám kolem pasu zapnutý pás, který mě drží. Najednou jsem kdesi hodně daleko uviděla bílou tečku. Byla čím dál tím blíž. Řítila jsem se do kopce, ale zároveň mi připadalo, že i rychleji. Do kopce a rychleji? Přišlo mi to zvláštní, ale já už chápala, že v takovém světě je možné úplně všechno. Bílá tečka už nebyla tečka, ale puntík, později díra a nakonec mi bylo jasné, co to je – denní světlo!

    Cesta za světlem, © majdula2000

    Vozíček uháněl dál a dál, pořád směrem ven, ale stále ne a ne zpomalit. Nezpomalil vůbec, v plné rychlosti vyjel ze své podzemní dráhy a jen tak letěl vzduchem. Ovšem nebylo to jen tak ledajaké prostředí. Všude tam létali nádherní okřídlení koně – pegasové! Jeden z nich se ke mně přiblížil a držel se přímo vedle dráhy mého vozíčku. Ten už nedělal žádné otáčky a odepnul mě. Pegas na mě mrknul a kouknul se na svůj hřbet, kde se objevilo malé držátko. Pořád letěl těsně vedle mě. Pochopila jsem, co mi říká – chtěl, abych přelezla na něj, a tak jsem to udělala. Měla jsem u toho docela strach, protože jsem mohla spadnout, ale nakonec to šlo hladce.

    Radostně zařehtal, vozíček spadnul kamsi dolů... No jo, dolů! Co vůbec bylo pode mnou? Až tehdy mě napadlo se tam podívat. Byla jsem poměrně vysoko, hodně vysoko. Dostala jsem se tam z obrovského útesu. Kdesi dole rozhodně musela být voda, protože se na její lesklé hladině odrážely paprsky sluníčka. Vypadalo to, že jsou na ní jakési flíčky, jenž mi připomínaly lodičky. A také bylo vidět několik malých ostrůvků.

    Pohled dolů, © majdula2000

    Ovšem my jsme dolů nesměřovali, ba naopak. Letěli jsme pořád výš a výš a výš... Netrvalo dlouho a dostali jsme se až mezi mraky. Napadlo mě, že za normálních okolností by v takové výšce měla být neskutečná zima, jenže nebyla. Ne, že by tam bylo vyloženě vedro, to ne, ale ani zima. Prostě tak akorát. Nebylo tam nic moc vidět, všude okolo byly nějaké mraky, ale zanedlouho už jsme se ocitli nad nimi. Tam se rozprostíral úplně jiný svět.

    Přestali jsme stoupat, pegas se se mnou zastavil a křídly mával jen tak, abychom nespadli dolů. Podíval se na mě a pak na jeden mráček, vedle kterého jsme byli. „To mám slézt?“ zarazila jsem se. Moc jsem nerozuměla tomu, co se mi snaží naznačit, a dál seděla na jeho hřbetě. Zřejmě mu došlo, že mu nerozumím, a tak pořádně zařehtal. Kousíček od nás se najednou z čista jasna objevila ta víla, kterou už jsem znala z kmene stromu. „Copak? Bojíš se, nebo se ti sem nechce?“ zeptala se mě. „To ne, jasně, že chce, ale po mracích se snad nedá chodit, ne? Nebo ano?“ udiveně jsem se na ni podívala. „No, v reálném světě lidí asi skutečně ne, ovšem tady... tady jde přeci všechno!“ přátelsky na mě mrkla.

    Pevně jsem stiskla držátko, které měl ten pegas na zádech, a opatrně dala obě nohy na jednu stranu. Pomalu jsem se začala spouštět dolů, ale pro jistotu jsem se i nadále pořádně držela. Ovšem bylo to zbytečné, opravdu měla má chodidla kam došlápnout. Stoupla jsem si tedy úplně a došla pegase obejmout, za to, že mě vzal nahoru. Usmál se na mě a odletěl pryč. I kouzelná víla mezitím zmizela. Zůstala jsem tam úplně sama.

    Pokračování příště!;-)

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (9)

    Příspěvek z 23. května v 19:13.
    Andrlák v něm napsala:

    Moc hezký, jako všechny ostatní díly :->. Dala bych 1 0000000 tlapek, bohužel jde jen 5 :-(:-D. 🐾🐾🐾🐾🐾

    Příspěvek z 23. května v 17:30.
    Vejunkaaa v něm napsala:

    darkness:někoho to očividně baví;-D
    Jianak moc hezký, už jsem o četla dřív, ale nevadí:-)

    Příspěvek z 23. května v 10:30.
    darkness v něm napsala:

    Zajímalo by mne, kdo takovým krásným komentářům dává palec dolů...