Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Putování světem nočních příběhů – 3. díl

    vydáno  •  Pohádky

    Další díl fantasy příběhu, který pojednává o pohádkovém světě, o němž se vám ani nesnilo...

    Úvodní obrázek 3, © majdula2000

    Rozhlédla jsem se okolo. Jednotlivé mraky byly propojené duhovými mosty. Zároveň nad nimi poletovaly takové malé chlupaté kuličky. Kousek jsem popošla a zkusila přejít přes jeden z těch mostů. Byl také pevný, takže to šlo celkem v pohodě. Na chvilku jsem si sedla a přemýšlela, co budu dělat dál.

    Bip a Sip, © majdula2000

    Vtom se kousíček ode mě srazily dvě ty chlupaté příšerky. Hned mi bylo jasné, proč – obě dvě sledovaly mě a nekoukaly na cestu. Cosi si začaly štěbetat. Zkusila jsem je pozdravit: „Ahoj.“ Obě dvě na mě vytřeštily kukadla. „Ty, ty, ty… mluvíš?“ „Jasně, že mluvím, ale spíš mě překvapuje, že mluvíte vy,“ odpověděla jsem na to. „Asi jsi tu nová, viď?“ řekla jedna z nich. Než jsem stačila odpovědět, začala ta druhá. „Tady jsou přeci noví úplně všichni, lidé se do našeho světa dostávají jen na malou chvilku, dokud je u nich noc, a pak se zase vrací zpátky.“ „To je vlastně pravda, tak bychom ji tady mohly trochu provést, pokud bude chtít, nemyslíš?“ obě dvě s tím souhlasily, a tak jsem se s nimi vydala na průzkum nebeského světa.

    Duhové mosty, © majdula2000

    „Jak se ti tu líbí?“ zeptaly se mě cestou. „Báječně, je to tu úplně bezva. Ale… co vy jste vůbec zač?“ „Říkají nám létající hopíci, protože jsme takové kuličky a umíme létat, ale zároveň i skákat. Já jsem Sip a tohle je můj bráška Bip. Bydlíme tady, a když sem někdo přijde, což se ale stává jen zřídka, tak mu můžeme dělat společnost, pokud chce.“ „A jste tu jen vy dva, nebo je vás tu víc?“ „My jsme bráškové, ale jinak je nás tu víc. Akorát se takhle večer moc často venku netouláme, ani naši kamarádi, takže je spíš výjimka, že jsme na tebe v tuhle dobu narazili.“ „Juj, on je večer?“ „Ano, je, ale tady u nás čas utíká úplně jinak než u vás, lidí. Nemusíš se vůbec bát, než u vás skončí noc, vrátíš se zase zpátky.“ „A kam mě tedy chcete vzít, když už je večer?“ „Vezmeme tě k nám, máme tam jeden pelech navíc, tak se u nás vyspíš a zítra ti to tu všechno ukážeme.“ „Jste moc hodní,“ odpověděla jsem jim. Věděla jsem, že jsem jen o něco málo dřív spala v podzemí, ale už jsem zase byla hrozně unavená, takže jsem byla i ráda, že se ještě trochu vyspím. Hned jsme vyrazili na cestu.

    Po chvíli jsme se objevili v místě, kde se vznášely takové… Vypadalo to trochu jako obří borůvky s obličeji. „To jsou naše domečky,“ řekl Bip. Zamířili jsme k borůvce, která patřila těm dvěma. Vlétli dovnitř a zmáčkli tam nějaký čudlík, který spustil schůdky, abych tam mohla také. Vevnitř to bylo jednoduše zařízené, ale velmi hezké. Ze stropu tam visely takové 2 houpací sítě, ve kterých spali Sip a Bip. Dole byl stolek se židlemi a také křeslo, které se jako mávnutím kouzelného proutku proměnilo v postel pro mě. Byla rovnou se vším všudy, včetně polštářků, dek i pár plyšáků.:-D Hned jsem si lehla, popřála mým průvodcům dobrou noc a s jedním plyšákem v náručí usnula.

    Borůvkový domek, © majdula2000

    Sen se mi opět zdál, ale tentokrát jsem nebyla malý ptáček, ale byl ze mě okřídlený jednorožec. Bydlela jsem spolu se svými jednorožčími sourozenci v překrásném nebeském zámku. Nejraději jsme svými růžky kreslili obrázky do mraků, nebo z mraků modelovali cokoliv, co nás napadlo. Jednou se uprostřed naší hry strašně moc zatáhlo. Nebyli jsme bohužel nad mraky, ale přímo v nich. Začalo hrozně moc pršet a my jsme se kvůli tomu nemohli vrátit domů, protože byla hrozná tma. Báli jsme se, co s námi bude dál…

    Vtom na mě něco dopadlo. „Vstávej!“ řekl mi Sip a hodil po mně polštář. „Asi se ti zdálo něco špatného, protože ses tvářila dost vystrašeně. Už je skoro ráno, za chvilku půjdeme ven, jen počkáme, až se vzbudí Bip.“ Nečekali jsme dlouho a už byl vzhůru také. Vstali jsme z pelechů, které se hned samy uklidily, a zamířili ven. „Zdálo se mi o takovém nebeském zámku, ve kterém bydlí okřídlení jednorožci,“ řekla jsem jim. „Opravdu? A to je to tak zlý sen, že tě to vylekalo?“ „Není, bylo to moc pěkné, ale pak se spustila bouřka a nemohli jsme se vrátit.“ „Bouřky… ty ani my nemáme rádi. Zmizí všechny mosty, mraky se stanou hodně tmavými a je tu strašná zima. Ten zámek není daleko, chtěla by ses tam podívat?“ „No jasně, že chtěla, vypadal úžasně.“ „Tak jo, ale ukážeme ti i další místa!“

    Sen o nebeském zámku, © majdula2000

    „Víla nám v noci říkala, že máš ráda adrenalin a napětí, je to tak?“ zeptali se mě cestou. „Ano, je to tak.“ „Dobrá tedy. Tak si stoupni sem a chvilinku počkej.“ Postavili mě na jedno místo, které bylo označené fialovou barvou. Pak se kousek vzdálili a jeden z nich pořádně zapískal. Najednou mě to vymrštilo neskutečnou rychlostí kamsi nahoru. Neměla jsem tušení, kam letím, trochu jsem se i bála, ale vzápětí mi došlo, kde jsem, a že tu všechno dopadá pouze a jen dobře. Tomu se říká pořádný adrenalin, jen tak létat vzduchem… Po chvilce jsem začala rychlost trochu ztrácet. Teď budu padat dolů? Nebo co se bude dít? Dostala jsem trochu strach, ovšem ne na dlouho.

    „Mysli na to, co chceš a potřebuješ, ono se ti to splní.“ Došla mi znovu slova víly. Přála jsem si, abych měla křídla a mohla plachtit vzduchem jako pták. Přání pořád fungovala. Opravdu se mi na zádech objevila křídla a já mohla letět. Vznášet se vzduchem jako pták. Pomalu jsem mířila dolů a sledovala svět v oblacích. Krásně na mě svítily pestrobarevné duhy, které propojovaly některé mraky. Zároveň jsem i začínala přemýšlet, kde a jak mám přistát. Ti dva, jako by mi četli myšlenky, v tu chvíli ukázali na jedno místo. Bylo tam cosi, co vypadalo jako taková velká trampolína. Směřovala jsem k ní, ale zároveň si pořád ještě užívala letu. Když jsem byla kousíček nad ní, křídla zmizela a já padala dolů. Dopadla jsem přímo na tu trampošku, která mě vymrštila zpátky nahoru, takže jsem si ještě trochu zahopsala.

    Trampolína v mracích, © majdula2000

    Když už jsem byla v klidu, opatrně jsem slezla zpátky na mraky a vydala se s hopíky dál. Směřovali jsme k takovému obrovskému aquaparku, kde byly tobogány, o kterých se mi ani nesnilo – obrovské, některé prudké, jiné mírné – prostě takové, ze kterých si musí vybrat úplně každý. Také tam byly různé divoké řeky a vodní prolézačky, ale i místa, kde se dalo parádně potápět. Nechyběly samozřejmě ani bazény na plavání nebo vířivky. Přála jsem si, abych si mohla zablbnout… Hned jsem se ocitla na začátku jednoho tobogánu, převlečená v plavkách, a už mi svítila zelená, že můžu jet. Okamžitě a bez váhání jsem vyrazila dolů.

    Pokračování příště.;-)

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (15)

    Příspěvek z 30. května ve 12:25.
    darkness v něm napsala:

    Dana395: Ten někdo nám to určitě neřekne, baví ho to jenom proto, že je skrytý za anonymitu...

    Příspěvek z 30. května ve 12:15.
    Vejunkaaa v něm napsala:

    Jo, někoho to asi baví;-D

    Příspěvek z 30. května v 11:54, upravený vzápětí.
    Dana395 v něm napsala:

    Zajímalo by mně, kdo tu dává ty palce dolů.
    A jestli si to ta daná osoba čte, můžeš vysvětlit důvod? Nelíbí se Ti článek? Nebo se jen nudíš, tak děláš hlouposti?
    Nedávej tomuhla palec dolů, prosím, a když už dáš, tak mi vysvětli proč.