Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Putování světem nočních příběhů – 4. díl

    vydáno  •  Pohádky

    Závěr vymyšleného příběhu o světě snů. Cesta podzemím už byla, svět nad mraky také, ale jen z části, rozhodně to ještě nebylo všechno... Jaké dobrodružství se tam dá ještě zažít?

    Úvodní obrázek 4, © majdula2000

    Jelo to celkem rychle, ale zároveň ne až tak moc. Po téhle jízdě jsem tam ještě pěknou chvíli blbla, do doby, kdy ke mně přiletěl Bip, protože už byl čas jít. Došlo mi, že ještě bude nebeský zámek, a tak jsem se okamžitě nechala usušit, převléct a už byla připravena jít dál.

    Ještě nás ale čekala jedna zastávka – zábavní park, který byl celý ze sladkostí a různých pochutin. Třeba při houpání na houpačce se dala okusovat zábrana, která hlídala, aby člověk nespadl, při klouzání vleže olizovat klouzačka a na lanovkách se zase dalo žužlat jištění. Ovšem u toho jsem byla poněkud opatrná, trochu jsem se bála, že to ožužlám až moc, a pak mě to neudrží. :-D Taky tam byly všelijaké horské dráhy, kolotoče a podobné atrakce, třeba z marcipánu nebo z čokolády. Netrvalo to dlouho a začalo mi být zle. Při jedné z jízd jsem se dokonce málem pozvracela, takže jsem si řekla, že už to asi zase stačilo.

    Zeptala jsem se Sipa, jestli bude ještě něco, nebo už se konečně vydáme k tomu zámku. „Už zamíříme k zámku. U vás lidí už bude zanedlouho ráno, tak ať to stihneme. Je to ještě pěkný kousek cesty, ale když se nebudeme úplně loudat, tak se to bez problémů zvládne.“ Přidala jsem tedy do kroku. Hopíci nade mnou celou dobu létali, takže drobné zrychlení vlastně ani nepocítili. Přešli jsme několik duhových mostů a také spoustu mraků, až se před námi objevila taková celkem nenápadná, ale přesto moc hezká brána.

    Brána do zámku, © majdula2000

    „To je brána do zámecké zahrady,“ pověděl mi Sip. „Půjdeme dovnitř, ale musíme být potichu. Vevnitř si můžou hrát třeba mláďata jednorožců, tak ať se nás nezačnou bát,“ dodal Bip. Přikývla jsem a pomalu jsme vlezli dovnitř. Bylo to tam úplně úžasné. Různé prolézačky z mraků, ve kterých se proháněli ti prcci, a o kousek dál už byl k vidění samotný zámek! Došli jsme až k němu. Dveře se otevřely a v nich stála nádherná královna.

    Nebeský zámek, © majdula2000

    Měla krásné bílé šaty a křídla. Vzala nás dovnitř a mohli jsme si prohlédnout celičký zámek. Přední část byla společná, byla tam třeba obrovská místnost, ve které se dalo odpočívat, povídat si nebo hrát, ale také jídelna a tak podobně. O kousek dál už byly různé komnaty. Jednorožci, kteří létali venku, do nich měli vstupy (nebo možná spíš vlety) skoro až u stropu, ale třeba královna měla dveře do své komnaty normálně dole u země.

    „Určitě máš hlad, viď?“ zeptala se mě. Až v tu chvíli jsem pomyslela na to, jak dlouho jsem pořádně nejedla, teda když nepočítám ty sladkosti. Všechno tam bylo tak nádherné, že jsem na nějaké jídlo neměla ani pomyšlení. „Docela mám,“ odpověděla jsem jí. „Tak pojď,“ vzala mě za ruku a odvedla do jídelny. Cinkla na zvoneček a v tu ránu byly na stole strašné spousty jídla. Sip s Bipem si sedli na taková malinká bidýlka, která byla nad tím stolem zavěšená, a přemýšleli, co si dají. Já jsem také netušila, na co mám chuť, protože tam toho bylo hrozně moc.

    Stůl s jídlem a židličky, © majdula2000

    Nebyla to jídla, na která jsem zvyklá z domova, ani jsem nevěděla, co to je, a tak jsem vybírala jen očima. Nakonec jsem si vzala takové kuličky, co vypadaly asi jako maličké knedlíčky, ale chutnaly spíš tak jako sladce, možná i trochu po ovoci. Každopádně byly moc dobré. Po nich jsem ještě vyzkoušela takové barevné cosi, co chutnalo nejspíš trochu po zelenině a asi ani pořádně nevím, po čem. Nicméně i to bylo dobré a úplně mě to zasytilo. Ostatní ještě jedli, takže jsem měla čas to pořádně zapít a zkusit dát do pusy ještě takový jako bonbon. Úplně se mi rozplynul na jazyku.

    Po vydatném obědě/večeři, no, vlastně ani nevím, co to bylo, se mi začaly strašně zavírat oči. Královna se na mě koukla, pousmála se, zavolala jednorožce, ať se jdou také najíst, a vydala se se mnou zpátky ke komnatám. Mířily jsme k takovým malinkým dvířkům. „Tady je místo pro naše vzácné návštěvy,“ řekla mi. „Klidně si tu chvilku odpočiň,“ zamávala mi ode dveří a už byla pryč. Já jsem si lehla a hned jsem začala usínat.

    Zdálo se mi o tom, že jsem kdesi v podzemí. Nevím, jak jsem se tam dostala, ani co jsem tam dělala. Sáhla jsem si do kapsy, kde naštěstí pořád byla svítivá kulička, kterou mi dal kdysi Snováček. Pořád svítila, za což jsem byla neskutečně vděčná. Kousek ode mě byla taková skála. To jsem v nějakém dolu? Neměla jsem ani páru. Vydala jsem se směrem, kterým to šlo. Šla jsem a šla… Až jsem se dostala do místa, kde ta chodba prostě končila, úplně, dál to zkrátka nešlo.

    Strašně mě to vylekalo, začínala jsem se bát, že se odtamtud už nikdy nedostanu. Utíkala jsem zpátky. Doběhla jsem až na místo, kde jsem se ocitla na začátku snu a kde jsem také vytahovala z kapsy tu kuličku. Když jsem zavrhla chodbu, která nikam nevedla, tak už zbývala akorát jedna možnost, kam jít. Byla to další chodba, která směřovala přibližně na druhou stranu. Vydala jsem se tam, protože mi vlastně ani nic jiného nezbývalo.

    Šla jsem a šla, ta chodba se hodně kroutila, samá zatáčka, doprava a zase doleva. Moc jsem tomu nerozuměla, ale stejně jsem pokračovala v cestě. Neměla jsem totiž jinou možnost. Po krátké době jsem uslyšela takový nepříjemný zvuk. Jako kdyby se něco řítilo, padalo nějaké kamení nebo tak něco. Napadlo mě, že to můžou být nějaké kameny, které by mi mohly zavalit cestu. Byla jsem z toho strašně vyděšená.

    Nicméně dál jsem pokračovat musela, i když se mi vůbec nechtělo. Myšlenka, že jinak zůstanu do konce života v té temné chodbě, mě hnala dál a dál. Jenže noční můra se stala skutečností – cesta byla zatarasená. Byly tam napadané kameny. Zkusila jsem do nich strčit, ale ani se nepohnuly. Bylo mi jasné, že s tím sama nemám šanci cokoliv udělat. Zkusila jsem si přát, abych byla venku, ale už jsem nebyla v žádném světě nočních příběhů, už jsem byla jen v obyčejném snu, takže se nic nestalo. Mohla jsem si přát cokoliv, ale měla jsem prostě smůlu.

    Zatarasená cesta, © majdula2000

    Chtělo se mi brečet a potřebovala jsem se vybít, a tak jsem začala do těch kamenů bušit. Byla jsem tak rozrušená, že jsem vůbec nepostřehla, jak se nahoře jeden menší kámen uvolnil. Padal dolů a přímo na mou hlavu. Bouchlo mě to do ní, v tu chvíli jsem se nějak zamotala, spadla na zem a netušila, co se děje. Vůbec nevím, jak to bylo dál, protože si z toho nic nepamatuju. Když jsem se konečně probudila, tak jsem nebyla v žádném kouzelném světě, ani v chodbě kdesi pod zemí, ale byla jsem zpátky ve svém pelechu!

    Moc jsem tomu nerozuměla. Přemýšlela jsem, co z toho se opravdu stalo, a co byl jenom nějaký hloupý sen. Strčila jsem ruku do kapsy a překvapeně z ní vytáhla svítící kuličku. To mě ujistilo v tom, že ne všechno byl jen sen…

    Svítící kulička, © majdula2000

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek z 1. července ve 14:41.
    Kubík111 v něm napsal:

    Alpina: poslední;-(

    Příspěvek z 19. června ve 12:05.
    Alpina v něm napsal:

    A další díl je tu:->

    Příspěvek z 19. června v 10:42.
    darkness v něm napsala:

    Stejně super jako vždycky, 5 tlapek 🐾