Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Qetuina chaotická směs „umění“ (1)

    vydáno  •  tvoření · volný čas

    Třídila jsem nějaké staré věci a nebyla to vůbec chyba! Neříkám to jako „heč, heč, vy máte v pokoji borčus a já hezky uklizeno“. Vlastně jsem se s vámi chtěla podělit o pár zajímavých věcí, co jsem našla, a povědět vám k nim příběh.

    Qetuin deník, © Qetuo

    První „artefakt“, který s vámi chci sdílet, je tohle zamyšlení, které jsem napsala o slunném, leč pro mě docela smutném dni. Mohlo to být minulé nebo předminulé léto, někdy těsně před začátkem školního roku. Ten den až do samého konce mě zval k nějakému dobrodružství. Uskutečnila jsem dlouhou procházku, ale zdálo se mi to málo. Vtíravé myšlenky se nechaly slyšet.

    Přemítala jsem, jestli bych ze sebe nemohla vydat víc. Více objevovat. Více se vzdělávat, abych měla přehled. Učit se novým věcem, být samostatnější a společenštější. Myslela jsem na lidi, kteří takoví jsou.

    Vydat víc

    Sedím obklopená spoustou kousků nebeské cukrové vaty a přemýšlím. Jsem hluboce zadumaná, ačkoli ani trochu nechci. Protože kdykoli na něco myslím, vzpomenu si, že bych neměla jen myslet, ale něco také dělat. Velké věci, důležité kroky a povinnosti nesmí zůstat jen ve fázi myšlenky, hluboko v mozku.

    Kdybych alespoň místo neustálého rozjímání také něco podnikala, cokoliv, co mě posune dál. Ale já místo toho zahálím, protože mě děsí ta cesta k samostatnosti. Mám strach z výsměchu, nezdaru a odmítnutí.

    Zajímá mě – jak se mým dospělým členům rodiny podařilo vyrůst? Nemyslím tím fyzicky, to já kupodivu umím, ač to dle mé výšky nevypadá. Mám na mysli duší. Jak se naučili jít dál, konat, nebát se a rozumět světu? Já nerozumím ani sama sobě, a to už jsem se ve vyjadřování dalece zlepšila.

    Jak mám vyklouznout z toho kruhu nekonečného zastírání pravdy a provádění zbytečných činností, jež mě rozptýlí od pohledu na překážky, které mě čekají? Na bariéry, dělící mě od neurčité budoucnosti, na níž nejsem ani zdaleka připravená?

    Kéž by tu byl někdo, kdokoli, kdo by mě podepřel, až uvidí, jak na té životní cestě pajdám. Kéž by tu ten někdo byl se mnou na každém kroku a zařídil, aby bylo vše v pořádku. A kéž bych tuhle roli uměla zastat sama.


    Další vzpomínkou je moje báseň na styl haiku. Úplně vám neprozradím, o kom je, možná k vám však smítko tohoto tajemství zavane, až si ji přečtete. Napsala jsem ji za deštivého sobotního dopoledne. Měla jsem otevřené okno a poslouchala.

    Déšť

    Do okna buší
    těžké kapky dešťové,
    skrývám se doma.

    Připadám si být
    se světem spojená. My
    hledáme slunce.

    Píseň nás hladí.
    Myslíme na věci, co
    podnikneme pak.

    Jako divý déšť
    buší i to tvé srdce.
    Zní to podobně.

    Žiješ v mé hlavě,
    brzy se snad shledáme.
    Čekejme spolu.

    Vůně tvé kůže
    připomíná zážitky.
    Svět nás už čeká.

    Ale prozatím
    nechme ho sladce dřímat,
    slyšme vody zpěv.


    Další z mé sbírky zapomenutých básní jsem napsala u sledování filmu Poslední samuraj. Tom Cruise a další herci se zrovna řítili do fingované bitevní vřavy, což mě myšlenkami zavedlo k opravdovým historickým válkám. Do jaké míry může situace za to, jak se zúčastnění chovají?

    Levandulová pole

    Když válka zuří dole,
    levandulová pole
    v horách své místo mají.

    Sok stojí proti soku,
    s bojovnou jiskrou v oku.
    Zášť k sobě nechovají.

    Až zchladnou zbraní hlavně,
    svezou se oni plavně
    do fialových květů.

    Zmizí falešné spory,
    zvítězí ony hory,
    spojení dvou světů.


    Tahle povídka nevznikla v mém zápisníku, nýbrž v počítači, jenž také podstoupil generální úklid. Vím, že jsem ji chtěla použít do jakési literární soutěže. Netuším však, zda jsem tak nakonec učinila, nebo jsem ji nechala takhle ostudně zahnívat v útrobách své literární složky. Jen jsem si jistá, že jsem toho času nic nevyhrála. :-D

    Každopádně bylo zajímavé si přečíst, jak jsem tehdy uchopila téma „Štěstí“.

    Francis, PFSRB a Karel

    Promnula jsem v ruce stonek čtyřlístku a snažila se zaostřit na drobné hladké lístky. Měnila jsem vzdálenost ruky od svých očí a zuřivě mhouřila. Bezvýsledně. Nejsem tak naivní, abych čekala, že se můj zrak zázračně spraví. Když nefungovaly voodoo rituály ani přání z padající hvězdy, nepomůže mi už nic.

    A proto jsem nasupeně mrštila abnormálním exemplářem jetele kamsi za hlavu, s povzdechem sebou pleskla do trávy a nechala sklouznout na nos své tlusté lupy.
    „Jsi šťastlivec, víš to, Francis?“ obořila jsem se na kamarádku, která se válela hned vedle mě na lučním koberci, „Jakmile se podíváš do zrcadla, vidíš normální pěknou holku, ne mouchu tse-tse.“
    „Co je podle tebe štěstí?“ zeptala se monotónně, aniž by mi věnovala pohled.
    „Nemuset se schovávat na třídní fotce za učitelku,“ vystřelila jsem, ani jsem se nad tím nemusela rozmýšlet.
    „Chápeš to úplně špatně,“ namítla Francis a odfoukla si pramen nabarvené ofiny z čela. „Štěstí má každý.“

    „Jak jsi na to, prosím tě, přišla?“ založila jsem si ruce na prsou.
    „Vím to. Štěstí není hmatatelné. To se totiž tiše plazí mezi mozkovými závity, proniká do momentů a vzpomínek, a mnohdy udeří v tu chvíli, kdy to nejmíň čekáš.“
    „Co jsi snídala? Sborník poezie?“
    „Ale běž. Ty jsi zrovna jedna z těch, kteří se mu obloukem vyhýbají. U tebe v hlavě totiž vedle sebe sedí štěstí a mrzutost na dvou židličkách, a zatímco mrzutost se činí, štěstí sedí s rukama v klíně a nechává se svým silnějším kámošem fackovat. Měla bys mrzutost poslat do polepšovny.“

    „Bože můj, Francis. Nech už toho, prosím!“
    „Ani náhodou. Chci ti ukázat, že vlastně můžeš být šťastná holka. Jen se toho musíš pořádně drapnout.“ Nereagovala na mé zamručení a pokračovala v kázání.
    „To je tak, že na světě koexistují tři typy lidí. Prvním jsi ty, věčně brblající, jakou máš v životě smůlu. K druhému se hlásím já, jež si dosyta užívá šťastných chvilek, nicméně je nechá jednou zase odplout v proudu slz, nastane-li pro to vhodná chvíle. A do třetí skupiny spadají přehnaně šťastní lidé.“
    „Nikoho takového jsem v životě neviděla. Prostě mýtus. Jako jednorožci nebo moje důstojnost,“ podotkla jsem.

    „Samo sebou, že nejsou jen báchorkou. Přešťastní lidé jsou nejobávanějším řádem ze všech. Říkám jim pokročilá fáze Syndromu růžových brýlí, zkráceně PFSRB. Štěstí v jejich šišce nabralo schopnosti pohltit každou jednotlivou vzpomínku, udělat z jaderné katastrofy pozitivní věc, a dokonce přenášet na ostatní jedince paprsky své toxické radosti. Běžní příslušníci první skupiny zoufale touží po odhalení jejich tajemství. K tomuhle poznatku jsi mi teď dokonale posloužila jako pokusný subjekt, utvrdilo mě to v neprůstřelnosti mé hypotézy – ...“
    „No dovol, copak jsem nějaká pokusná krysa?!“ šťouchla jsem do ní.

    „Nepřerušuj! Jsi jediná, kdo je ochotný vyslechnout mé vědecké poznatky. Nuže – lidé jako ty zkrátka pátrají po tom zdánlivém pokladu, jenž má údajně v sobě skrývat nekonečné štěstí. Někteří z té závisti zešílí, proto ještě posuď, zda bys mi neměla spíš poděkovat, že tohle do tebe hustím. Mám o tebe starost,“ mlela dál pantem.
    „Tak o mě, prosím, už nepečuj,“ zvýšila jsem hlas a začala z otrávení počítat beránky na rozzářené obloze.
    „Tím se dostáváme k temné stránce PFSRB. Tito živočichové – někdy si nejsem jistá, jestli je mám vůbec zaškatulkovat k druhu Homo sapiens sapiens – kolem sebe šíří hustý oblak neopodstatněné pozitivity, což je například na pohřbu velmi nevhodné. Tento jejich jed už negativně působí i na druhou skupinu, tu zdravě sebevědomou, kterou může třetí druh vydeptat až k nepříčetnosti. Lidé s PFSRB mohou totiž vypadat až falešně a chladně, jako by tě pozoroval nějaký nasazený špion. Nebo snad návštěvník z daleké mimozemské civilizace.“

    „Takhle to zní dost děsivě, avšak v reálu tomu tak není,“ zpochybnila jsem její teorii.
    „Ba naopak. A nejhorší na celém syndromu je, že postižený ani neví, že s ním šije nemoc. Své chování ospravedlňuje hlubokou moudrostí, jež mu našeptala, že štěstí je smyslem života.“
    „A nemá ta moudrost nakonec pravdu?“
    „Ani v nejmenším. Lidská bytost musí žít trochu Jin a stejnou měrou Jang. Musí se smířit se skutečností, že štěstí si vybírá svůj čas, kdy přijde navštívit zrovna tebe.“
    „A nenazývá se právě tohle štěstím? To smíření, spokojenost sama se sebou?“
    Francis si mě poprvé za celou dobu podezíravě přeměřila. Kolečka v hlavě se jí otáčela jako zběsilá a přehodnocovala celou situaci.

    „Tak jsem to myslela. Jenže jak potom nazvat to, co cítí lidé se syndromem PFSRB?“ „Nevím. Pojmenuj to třeba Karel,“ mávla jsem rukou a pak si jí zadumaně podepřela hlavu.
    Nad loukou plachtila káně a tu a tam zakryla slunce, ohřívající naše těla, rozvalená na hebké trávě. Při okrajích palouku rostly břízy, jež doprovázely zpěv ptáků melodickým šuměním. Znovu jsem se otočila na tmavovlasou Francis a její zaskočeně nakrčený nosík. Měla vlastně úplnou pravdu. Každý je přece svého štěstí strůjcem, třebaže to zformulovala tak složitě a přepepřeně, až se do toho nakonec zamotala. Pouze přijmeme-li smutek jako součást sebe a svého života, můžeme se stát doopravdy šťastnými. A ne jen přesvědčenými, že jsme šťastní, ačkoliv jsme posedlí Karlem.

    „Honí-li se ti hlavou takovéto věci, tak rozhodně nejsi šťastlivec,“ špičkovala jsem. Společně jsme se tomu s Francis zasmály. „A děkuji, zvedla jsi mi náladu. Teď vím, že mám alespoň to štěstí, že nejsem praštěná jako ty.“
    Rádoby vyspěle na mě mrkla, pak ovšem svou tvář opět nastavila obloze, nechala svůj úsměv rozlít se od ucha k uchu a pro sebe si zašpitala:
    „Mise splněna.“


    Svěřování mi nejde. Jsem docela introvert a mluvit o svých problémech pro mě bývá těžké, ač mám kolem sebe lidi, kteří by mi rádi a dobře poradili. Mám pocit, jako bych ventilováním svých útrap přenášela stres na druhé. Nelíbí se mi představa, že se kvůli mě někdo trápí, pročež někdy váhám, zda to v sobě nemám radši udržet. A právě v zajetí takového dilematu jsem zplodila tuhle kratičkou, leč všeříkající báseň.

    Záplaty

    Možná nejsem schopná zapomínat,
    umím však díry v srdci skrývat.
    Šiju na ně svý chartrný záplaty.
    Když budu dělat, že jsem šťastná, budeš šťastný ty.


    Jelikož jsem literární část procházky mými zapomenutými díly zakončila dost chmurně, rozhodla jsem se vám ukázat i pár veselých obrázků, na něž jsem při prohledávání šuplíků narazila.

    Oslík a čuník

    První kresbu jsem vytvořila pomocí fixů a pastelek. Má pro mě význam, protože mě vtahuje do jednoduchého a veselého dětského světa, který mám tak ráda. Kdybych ilustrovala dětskou knížku, byla by plná takovýchto barvitých zvířátek a smutek by v ní neměl místo. Kreslením dětinských motivů si občas připomínám, že není třeba všechno brát tolik vážně.

    Oslík a čuník

    Velryboráček

    Třebaže vám může připadat následující obrázek krapet bláznivý, když se na něj dívám já, zavalí mě jen příjemný pocit. Tohle zvířátko jsem podvědomě vymyslela ve svém snu. Zdálo se mi totiž, že jsem u moře, nemám žádné starosti a jen se chodím koupat na pláž nějakého tropického ostrova. Nebyli tam žádní lidé, jen zvířata. Nejvíc mě zaujal tenhle velrybí korýš, roztomilý tvoreček dlouhý jen asi jako pravítko. V onom snu to byl můj nejlepší kamarád a prováděl mě krásnou divokou přírodou.

    Snění je v podstatě jednou z mých zálib. Je to jako koukat se na film, až na to, že je to o mně. V noci se nikdy nenudím, ba mi sny někdy pomohou lépe pochopit, jaký ve mně uplynulé dny zanechaly dojem, protože se v nich mé reálné zážitky a pocity dost často odráží. Jak ovšem s reálným světem souvisí tenhle velrybohumřík, to je mi záhadou. :-D

    Velrybohumr

    Usměvavý kluk

    Poslední dílko vzniklo jednoho romantického odpoledne. Hlavu jsem měla v oblacích a přemýšlela nad tím, jestli na mě někde někdo myslí. Sice jsem na to nepřišla, avšak pod mou rukou vznikl docela slušný portrét. Je možné, že jednou potkám takového pěkného tajemného hocha? Nebudu se za odpovědí hnát, však se mnou vesmír určitě má své plány. A jak si svoji spřízněnou duši představujete vy?

    Úsměvavý kluk


    Závěr

    Ačkoliv bych dnes možná některé z textů napsala jinak a obrázky by mohly být i hezčí, v mém článku se, myslím, pěkně vyjímají a dohromady tvoří vřele chaotický celek. Doporučuji vám také občas protřídit staré věci. Možná vám to pomůže lépe poznat sebe samotné a zjistíte, že každá z vašich věcí má svůj příběh.

    Jsem zvědavá, čím mě moje minulé já překvapí příště. A nejsem snad současná já minulým já mého budoucího já? 8-o

    Pro Alíkoviny,
    nostalgicky naladěná Qetuo.

    Čemu jste v článku možná nerozuměli

    v útrobách = uvnitř, v nitru
    korýši = skupina živočichů, patří sem např. krab, rak, kreveta...
    rozjímat = uvažovat, přemýšlet
    koexistovat = společně žít, žít vedle sebe
    motiv = námět, téma
    zplodit = stvořit
    sok = protivník, soupeř
    zášť = odpor, zloba
    špičkovat = žertovat
    abnormální = neobvyklý
    exemplář = kus, předmět
    syndrom = nemoc
    báchorka = pohádka
    Jin a Jang = symboly pro rovnost
    Homo sapiens sapiens = člověk moudrý
    zformulovat = vyjádřit
    hypotéza = domněnka
    fáze = stupeň, období
    monotónně = jednotvárně, nevýrazně
    voodoo = druh náboženství
    toxické = jedovaté

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek z 26. června v 11:35.
    Qetuo v něm napsala:

    Camil: Ó, to by se mi líbilo! Snad se mi jednou taková věc podaří. ;-D

    Příspěvek z 19. června v 8:47.
    CaMiL v něm napsala:

    Tak hele jako... Kdy už vydáš tu knihu? $>

    Příspěvek z 11. června v 7:49.
    Qetuo v něm napsala:

    Díky moc, holky :-3