První část tohoto článku se bude hodně týkat lásek, konkrétně těch zmařených a úplně nejkonktrétněji toho, že je někdy lepší je hodit za hlavu. Jenže člověk někdy přilne ke svému úletu, ať už běžnému či letnímu, až příliš a odpoutat se od vzpomínek může být těžké. Jak máme netlačit na pilu? Jak se máme smířit s tím, že lidé z našeho života odcházejí? A jak se máme přestat vinit za svou naivitu?

Prvním výtažkem z mého mozku na toto téma je tato básnička. Napsala jsem ji o jednom člověku, který z mého života odešel tak rychle, že jsem se ani nestačila vzpamatovat.

Jak rosa on s úsvitem mizí

Báseň „Jak rosa on s úsvitem mizí“ od Qetuo

Tomuto lamači srdcí jsou věnovány i další z mých básní. Ta jedna vzpomínka na něj se mi totiž v hlavě přehrává pořád dokola. Nechci, aby mi zhořkla, neboť si stále ještě pamatuji, co pro mě v tu chvíli znamenal. A nepřeji si nabýt dojmu, že se nesmím s nikým cítit šťastná, poněvadž mi stejně jednou vrazí kudlu do zad. Chci nadále věřit lidem.

Ale on porušil úplně prostý slib, co mi dal. Odpouštět je pro mě těžké a už se na něj nikdy nepodívám stejnýma očima.

Kéž by

Kéž by jsi slyšel
mé divoké myšlenky,
když se to stalo.

Kéž bych věděla,
že už jen za pár týdnů
budu ti málo.

Kéž by ti došlo,
co pro mě znamená slib,
který mi složíš.

Kéž bych tušila,
že má přítomnost není
to, po čem toužíš.

Kéž by ses snažil,
abych se necítila
tak přehlížená.

Já však teď chápu,
že žádné z těch mých „kéž by“
už smysl nemá.

Následujícím dílem je veršovaný příběh o tom, že je lidi někdy třeba nechat jít, ač s nimi máme společné vzpomínky nebo přátele, protože pro nás nejsou těmi vhodnými. Pokud o vás už nestojí (to poznáte), proč byste se měli doprošovat jejich pozornosti? Někde jinde na vás čeká člověk, kterého neomrzíte a s nímž vytvoříte ještě hřejivější vzpomínky. Možná ho potkáte to příští léto.

Sladké rty

„Co se to s tebou stalo? Kde je ten, koho jsem znala?“ před cizincem jsem naříkala. Tvář měl pořád stejnou, ale jeho duše…

Obočí pozdvihl suše.

„Vždyť lidé se mění. Tak už to prostě bývá.“ Nemohla jsem snést ten pohled, jímž se na mě dívá.

„Proč jsi mě nechal tápat, bez jediného slova?“ Vím – on před svou dospělostí pokoušel se schovat. Zodpovědnost tolik bolí, utéct je tak lehké. Vůbec ovšem nehodlal dbát na mé srdce křehké.

„Proč mám spokojit se s málem, když můžu mít víc? Čekáš, že dám modré z nebe za políbenou líc? Což nepoznáš, že mě nudíš? Omrzíš se brzo,“ odbyl mě můj starý známý odpovědí drzou.

Nezničil jen letní lásku, stejně vratká byla. Pohřbil těch pár vzpomínek, pro které jsem žila. U všech letních večerů, vždycky tam byl on. Co s přáteli zpívali jsme, má teď jiný tón. Prázdný, hořký, tupější. Už ne ten, co konejší. Kdysi dal mi naději a pak mě srazil k zemi. Dělá tohle pravý přítel? Upřímně, nezdá se mi.

Přítel nenechá tě trpět, beze stop se nevypaří. Já věřila, když mi říkal, že jen pro mě hvězdy září.

„Jak je libo,“ odsekla jsem. Slzy držím s obtíží. Vím, že s tímhle člověkem už nikdy se nesblížím.
„Jen věz, že děj teprv začal. Ta trhlina, co jsi načal. V dívce vidíš pouze román do své sbírky příběhů, když v tom začne hledat věčnost, dáš se vmžiku do běhu. Po úsměvech však ucítíš čím dál větší lačnost, hlad. Až v tvém srdci nezůstane nic než temno, stesk a chlad. Po sobě již zanechal jsi pár vyhaslých plamenů, příště budeš těžko hledat, koho tisknout k ramenu. Kdo totiž už poučil se, nerozdává objetí. Nikdo ve tvém okolí nechce se stát tvou obětí.“

„Nevidíš do budoucnosti, v rukávu karty schovávám,“ prohlásil a já poznala, že jsem já, kdo navrch má. Zasela jsem v jeho hlavě, pochybností semen pár. Málokdo to pochopí, já ovšem tvrdím: „Je to dar.“

Tvrdím, že v divém koloběhu začne hledat dívčí něhu. Tu políbí na tvář a tu chytí za ruku, a tím chlapec udělá si na potíže záruku. A nejsladší pomstou je, že zpovzdálí to vidím já. Tomu, kdo mě jednou ztratil, s klidem v duši zamávám.

Prázdnější se zdá být život, když ho trápí ploché city. Když je někdo šťastný bez vás, bolí to jak řezba břity. Dojde narcistovi, že mu má obětavost schází, teď ho navždy varování z mých sladkých rtů doprovází.

Poznámka: Vím, že by to tak z textu mohl někdo pochopit, nicméně nejsem žádná podlá šílenkyně, která si dělá dobrý den z utrpení svých bývalých lásek. Ve skutečnosti se tento rozhovor nikdy neodehrál.

Někdy svou letní lásku necháte daleko za sebou, třeba u moře, a už ji nikdy nespatříte. A jindy si ji s sebou přivezete zpět a zjistíte, že už to není úplně to pravé ořechové. Ruměnce ve tváři, držení za ruku a ráchání nohou ve vodě přejde v nepříjemná ticha a nezodpovězené otázky. Co když ten druhý chce zůstat pouze přáteli, ale vy na to už nejste stavěni?

Slané přátelství

Naše přátelství má chuť slanou,
připomíná trochu vodu z moře.
Mé city k tobě pořád planou,
tvé jsou jak louč, co přestává hořet.

Pluješ životem jak vlnou při pobřeží,
všechny perly sbíráš po cestě.
A já přemýšlím, co ti hlavou běží,
zatím co chytám ran na dvě stě.

My vídáme se spolu, i když málo.
Dělí nás stín jak od listů palem.
Ty nevnímáš, co se s námi stalo,
já v zčeřených vodách brečím žalem.

Bez tebe mě písek pálí,
kamení zdá se být ostřejší.
Nedá se říct, že bychom to vzdali,
prosím, vrať mi tvé já včerejší.

Byls jediným, kdo můj maják střežil.
Teď lodím jiných v noci radši svítíš.
Bez slaného přátelství bys přežil...
Jsi rád, že moře u kotníků cítíš?

Myslím, že mluvím za všechny introvertní osoby, když řeknu, že konfrontace opačného pohlaví unavuje. Sociální interakce unavují. Vylézt ráno z domu a snažit se vypadat k světu vás může vyšťavit. Když mám zlomené srdce, nejraději bych si lehla do postele a na doživotí upadla do spánku. Některé dny nechci být nikde jinde než doma. A s takovou únavou jsem napsala tuto báseň.

Zpět domů

Já chci zpět domů,
na místo, kde čeká klid.
Jen tam spím sladce.

Mé útočiště,
kde samota není trest.
Kde vše jde hladce.

Upřímná náruč
ujistí mě o dobru
v tomhletom světě.

Nejhezčí vůně,
co zklidní mi tep srdce,
a zvlášť teď v létě.

Místo, kam zalézt,
když se nemám k tomu žít,
osud mě srazí.

Místo, kde můžu
doopravdy milovat.
Kde jsou mí drazí.

To by bylo pro tu depresivní část vše, zaplať pánbůh. Snad je lidí, kterým mé básně pomohly, víc než těch, které vyděsily nebo rozbrečely. Snad se teď někdo, kdo zažil nějakou podobnou letní aférku, cítí méně sám. A doufám, že vám kakamlíčko chutnalo.

Nyní se vrhneme na obrázky, abychom se naladili na příjemnější notu. Připravila jsem si pro vás dva portréty, ke kterým také povím krátký příběh, abyste si dokázali představit, co mě k jejich nakreslení vedlo.

Elfí víla

Elfí slečna

Určitě si na první pohled všimnete, že tahle dáma není jen tak obyčejná osoba, kterou potkáte třeba v kavárně. Nakreslila jsem jí totiž protáhlé špičaté uši. Stvořila jsem ji někdy v té době, kdy jsem četla knihu Královna ničeho od Holly Blackové, kde se o podobných kreaturách psalo. Vílí svět mě naprosto nadchl, a tak jsem chtěla, aby má postava vyzařovala jak krásu, tak sílu, jako to uměly charaktery této knižní série. Přidala jsem také nepředvídatelné tyrkysové stíny a růžový make-up, který vílí bytosti též hojně používaly.

Jako většinu z mých portrétů, i tento jsem jsem kreslila bez předlohy, ale ne vždy se to takhle pěkně vydaří, tak jsem se vám chtěla trošičku pochlubit, nevadí?

Pohledný klučina

Ležím si takhle jednoho večera na koberci v mém pokoji, po boku sestru a na zemi podložky se štosy čtvrtek. Vzájemně si pouštíme písničky, které máme uložené na Spotify, a povídáme si. Za oknem už je slušné černo, nám se ovšem ještě nechce spát, protože jsme nevědomky vytvořily příjemnou atmosféru. Hodnotíme tu část prázdnin, která zatím uběhla, a shodujeme se, že to nebylo vůbec špatné. Mám pocit, že si můžeme říct všecičko.

Na našich čtvrtkách mezitím vznikají dva úplně rozdílné obrazy a každý z nich křičí jméno jeho autorky. Tenhle je můj. Je na něm hoch, který si v hlavě říká něco jako:
„Mám svůj život vlastně docela rád.“ A na obrázku kromě chlapce s potutelným úsměvem není nic jiného vidět, nicméně určitě pozoruje západ slunce. Nebo něco jiného, co mu přináší klid do duše.

Pohledný klučina

A na samý závěr uměleckého okénka vám přikládám důkaz, že je občas opravdu důležité se na věci podívat i z jiného úhlu. Anebo zrcadlově.

Pohlední klučinové

Poznámka: Nenechte se zmást tím, že jsou podpisy pod obrázky přepsané na „Qetuo“. Původně jsem neplánovala portréty do článku dávat, a tak se pod cedulkami skrývá můj skutečný podpis. :)

Pro Alíkoviny,
Qetuo.