Ráďa je můj kocourek a zároveň i nejlepší přítel. Je to mourovatý kočičí kluk, kterému je zhruba rok.

Jak jsem se k němu dostala?

Minulý rok jsem jednou byla venku a najednou přišla babička ze zahrady. Řekla mi, že se přes noc u nás ukázalo kotě. Zeptala jsem se kdepak je a babička řekla, že v trubce, co vede do sklepa. Doufala jsem, že je v pořádku, a odtamtud jsme ho zachránily.

Jenže ono někam uteklo. Byla jsem smutná z toho, protože bych z něho měla radost, ale hned další den se ukázalo, že se vrátilo. Viděla jsem totiž, jak se běželo schovat. To se stalo minulý rok v červenci a asi tak na konci srpna se z nás stali kamarádi. Přestalo se mě bát.

Původně jsem si myslela, že je to kočka, protože nešlo vidět nic, co by značilo kluka. Ale letos v březnu jsem již zjistila, že je to kocourek. Tak jsem mu dala jméno Ráďa, podle mého oblíbeného herce. Čas od času už na to jméno slyší a přiběhne jakoby nic.

Nejlepší, co na něm mám ráda, je když zíve, protože to je strašně legrační. Mám i fotky, ale sem jsem vybrala tuhle. Jsem ráda, že už jsou z nás kamarádi. Ráďa je pro mě nejlepší kočičí přítel. A doufám, že tu se mnou bude, co nejdéle to půjde.

Teď už by mu měl být jeden rok. Nevím sice, kdy přesně se narodil, ale když k nám přišel, tak byl ještě menší. Jak už jsem říkala, je to miláček.

Akorát mě mrzí, že se tolik bojí lidí, a to i těch, které já znám. Líbilo by se mi, kdyby se aspoň jich tolik nebál, ale možná je to zkrátka strašpytel, který si myslí, že já jsem jeho máma, což mi vlastně nevadí.