Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Radosti, ale i starosti roku 2020

    vydáno  •  Historie

    Rok 2020 byl velice zajímavý. Tento rok budu mít spojený s více či méně důležitými akcemi, ale určitě pro všechny bude tento rok spojený s jednou věcí. Tou, která nám spoustu věcí překazila, vzala nám společné zážitky, ale hlavně nás přinutila se skamarádit s rouškou. Tím myslím Covid-19. Popíšu vám, co pro mě tento rok znamenal a co vše se mi přihodilo.

    Rok 2020 plný radostí ale i starostí, © JMkolo83

    Začal rok 2020, pro mě nová výzva, nová zkušenost, těšila jsem se, co mě v tomto roce potká. Hned v lednu mě čekala jedna důležitá akce. Tou byl náš imatrikulační ples spojený s maturitním, který byl třináctého ledna. Už dlouho jsme ve škole nacvičovali naše třídní vystoupení a nadešel den, kdy jsme si šli zkusit nástup. S imatrikulanty ze čtyřletého gymnázia jsme si to pod vedením učitelů ve školní tělocvičně zkoušeli.

    Pak nám někdo řekl, že se zúčastníme i nástupu maturantů, od kterých si vezmeme svítící balónky, a pak budeme stát kolem nich. No, to je jedno, jak přesně to mělo být, pro mě byly klíčové ty svítící balónky. To znamenalo, že budou nafukovací, tedy věc, které se bojím. Já ji měla držet v ruce a zhruba devadesát jich mělo být kolem.

    Nedovedla jsem si to představit. V tu chvíli jsem ve škole začala brečet, bála jsem se, jak to zvládnu. Spousta spolužáků mi říkala, ať to řeknu učiteli, ovšem to jsem odmítla. Začala jsem řešit, jak to zvládnu. Věc, na kterou jen pohlédnu a začínám od ní prchat se slzami v očích, jsem měla držet v ruce. Nakonec jsem za to ale nesmírně ráda, protože právě to mě přivedlo sem na Alíka.

    Hledala jsem na internetu, jak ten strach překonat, když mi to vyhledalo jeden dotaz tady v poradně. Rozhodla jsem se, že si založím účet a zeptám se. Účet jsme s mamkou založily, jenomže já zjistila, že na ptaní v poradně nemám dostatek kaček. Přečetla jsem si, že pokud to spěchá, tak mám kontaktovat přímo Modrou linku, ale mamka řekla, že s tímhle problémem ne. Tak jsem si počkala na poradnu, ale bylo mi v podstatě jasné, že do plesu mi nestihnou odpovědět. Neměla jsem žádnou radu, jak to zvládnout. Smířila jsem se s tím, že to nějak prostě dopadne, doufala jsem, že relativně dobře, ale to se asi úplně nepovedlo.

    O víkendu před plesem jsme s mamkou vybíraly šaty. Lehké to nebylo, líbilo se mi jich hodně, některé mi byly velké, jiné byly divné, prostě vybírání bylo složité. Nakonec vyhrály šaty, které mi dala kamarádka k Vánocům.

    Šaty ktere jsem měla na imatrikulacním plese

    Nastal den plesu a já byla stále bez rady. O hodině matiky jsem umlčela spolužáky, kteří byli odhodlaní říct můj problém učiteli. Stejně si myslím, že to učitel nějak věděl, ale bylo mu to jedno nebo to tak aspoň vypadalo. Po škole jsem si doma zabalila všechny věci na ples a jela za mámou do práce, aby mě učesala. Silonky jsem si vzala pod kalhoty na cestu, protože obvykle s nimi mívám problém, tak abych si na ně zvykla. V práci jsem se převlékla, mamka mi udělala drdol a já šla na třídní sraz, který byl dříve, než ples začínal.

    Zkusili jsme si naše vystoupení a nástupy, i to přebírání balónků jakoby, ale bez nich, takže jsem byla stále v pohodě. Když přišel čas na naše třídní vystoupení, tak jsem byla ráda, vystupovat mě baví. Sice jsem byla v poslední řadě, ale dobrovolně jsem řekla, že tam chci být, takže pohoda. Na nahrávce mamky je slyšet, jak mi tam při zvedání spolužáci odpočítávali, protože já to v té hudbě bez slov nebyla schopná poznat. Poté jsme se šli do malinké šatny převléknout z černých šatů do plesových a šli normálně za rodiči.

    Náš nástup byl taky v pohodě, jen trochu dlouhý. Dali nám tam něco jako medaili a diplom, pak jsme se ještě společně fotili. Já většinu času koukala na paní učitelku, která mě učila první čtyři roky na základce. Poté pro nás bylo důležité už jen to, jak jsme si měli brát balonky. Já tam šla s brekem. Maturanti je měli v ruce, díkybohu alespoň na tyčkách.

    Stoupla jsem si skoro na konec naší třídy, abych mohla co nejdéle jít mezi někým, kdo už balonek mít nebude. Dost jsem tam brečela. Spolužáci na mě divně koukali, někteří si dělali legraci, že mi praskne v ruce, jiní se mě snažili utěšit. Jeden dokonce vymyslel, že půjdu poslepu a někdo mě povede, což bylo samozřejmě nereálné, brečela jsem. Jedna holka z imatrikulantů ze čtyřletého gymnázia se nás zeptala, jak se máme, někdo jí odpověděl, že blbě, jiní neřekli nic. Na mě nechápavě koukala, protože neměla tušení, co se děje, ale myslím, že to později pochopila.

    Nadešel čas, kdy jsme šli my. Byla tam tma, takže jsem si myslela, že mě nikdo neuvidí, ale opak byl pravdou. Nervózně jsem si vzala od někoho balonek. Modlila jsem se, aby z té tyčky nespadnul, a hlavně aby neprasknul. Pak jsme tam dlouhou dobu stáli s nimi v ruce, já pořád brečela. Balonky začaly padat z tyček, díkybohu mi ho vždy zvedla kamarádka. Měla jsem přivřené oči a doufala, že to skončí. Byly to nekonečné okamžiky plné slz. Nějaká paní nade mnou, kterou jsem vůbec neznala, se prý bála, abych nedostala hysterický pláč, a chystala se volat záchranku. Já tam slyšela známé hlasy, ovšem mamčin ani babičcin hlas to nebyl, bylo mi jasné, že to, co jsem si přála, se mi nevyplnilo. Sen o tom, že mě nikdo neuvidí, mi nevyšel.

    Konečně jsme šli pryč. Sice s balonky v ruce, ale já věděla, že to nejhorší mám za sebou. Po chvíli mi balonek spadnul a kamarádka si ho rovnou vzala. Zůstala mi v ruce jen tyčka, konečně! Ale pořád jsem měla záchvat pláče. Nejdříve jsem narazila na tátu s jeho přítelkyní, ti mi řekli, že to je jen balonek a že jsem ho držela za tyčku. Táta řekl, že mě viděli seshora a že přišli dolů. Já se těšila za mamkou. Nejdříve jsem náš stůl v tom zmatku přehlídla a šla moc daleko, ale hned jsem se vrátila a rovnou přitulila k mamince. Byla to úleva, veliká. Byla jsem ráda, věděla jsem, že vše důležité mám za sebou, i tu hrůzu. Mamka řekla, že mě pak poznali podle toho, že jsem ten balonek držela na úplném konci tyčky a co nejdál od sebe. Takže si řekli, že to budu já, a pravděpodobně jsem to já byla.

    Na plese jsme zůstali až do půlnoci, kdy už začínala nějaká párty, na kterou jsem já stejně nemohla. Byla jsem po tom všem unavená, venku byla zima. Když jsme byli doma, svlékla jsem se a šla rovnou do postele. Rozhodla jsem se, že si nesundám drdol, že alespoň budu mít kudrnaté vlasy. Nebylo to nejlepší rozhodnutí. Moc jsem se nevyspala a vlasy kudrnaté taky nebyly. Mohla jsem ale dlouho spát, protože se učilo až nějak od třetí vyučovací hodiny.

    Přišlo vysvědčení. Tři dvojky, dvě z toho dost těsné (1,55 a 1,6), byla jsem trochu zklamaná, ale přežila jsem to. Předávala nám ho naše paní učitelka na češtinu, protože třídní učitel jel se staršími na lyžák. Psali jsme si dopis svému budoucímu já a něco ve smyslu poděkování těm spolužákům, kterým jsme chtěli. Bylo to super.

    Únor nebyl ničím zajímavý. A přišel březen, měsíc, kdy se život všech občanů České republiky obrátil o sto osmdesát stupňů. Pár dnů před tím, než nám zavřeli školy, jsme se o tom bavili s tátou, moc jsme nedávali šanci tomu, že se to opravdu stane. Ten den, kdy se to stalo, mi mamka o přestávce napsala, jestli zítra jdeme do školy. Já odpověděla, že ano, proč bychom jít neměli. Poslala mi odkaz na článek o uzavření škol. Zaskočilo mě to, byla jsem překvapená. Někomu, kdo byl nejblíž, jsem to ukázala. Řekl, že je to výmysl.

    Po chvíli to věděli i kluci, docela se radovali. Byla biologie a zničehonic nám z rozhlasu oznámili, že se školy opravdu zavírají. Já jsem začala brečet, kluci za mnou se radovali. No co jsem měla dělat, já nic změnit nemohla. Šla jsem domů a v klidu byla několik týdnů doma, než všichni pochopili, že to není jen na dva týdny, ale na mnohem déle, takže nám začali posílat úkoly.

    Děda říkal, že to bude až do konce školního roku. Nevěřila jsem tomu, chtěla jsem zpátky do školy. Dělala jsem úkoly, online hodiny jsme ze začátku neměli a pak velmi málo, takže to bylo celkem v pohodě. Samozřejmě, že jsem nedělala úplně všechny úkoly. Doma to bylo hrozný, mamka pracovala a já se věnovala škole, takže se Jasmí (moje mladší ségra) dost nudila a dělala nepořádek. Mamka chtěla, aby byla v našem pokoji, jenže s ní se úkoly opravdu dělat nedají. Vznikalo dost zbytečných hádek, některé větší, jiné menší. Dodnes nechápu, jak jsme to přežily, ale jo, žijem.

    Nevím přesně kdy, ale někdy v tomto období jsem se dozvěděla, že budu mít dalšího sourozence. Pak se ke škole přidal florbal, byla jsem ráda. Sice ty roušky v tom vedru byly příšerné, kor když je člověk zpocený po tréninku, ale dalo se to. Pamatuju si, jak se mi jednou ta rouška rozbila, a já neměla jinou. Vyřešila jsem to nějak tak, že jsem si utržené ucho dala do culíku s vlasama.

    Někdy asi v květnu jsme se s mamkou rozhodly, že půjdu zkusit talentovky do ZUŠky, jestli mě nevezmou na výtvarku. Vyplnily jsme přihlášku a já byla nervózní, ale těšila jsem se. Někde jsem si přečetla, že za hodinu budu muset nakreslit obrázek na nějaké téma, co mi zadají. Babička mi před tím ještě koupila pastelky, protože jsem neměla tělovou, ale nakonec mi řekli, že by bylo lepší, kdybych kreslila tužkou, takže jsem je nepotřebovala.

    Když jsme tam přišly a já si přečetla, co mám za téma (byla to džungle), tak první, co jsem si pomyslela, bylo to, že jsem v pytli, protože neumím kreslit stromy. Pak mi řekli, že mám kreslit tužkou. Další problém, neumím stínovat. Nevěděla jsem, co nakreslit za džungli. No nakonec jsem něco vymyslela, ještě, že mi nechali dýl než hodinu, protože to bych fakt nestihla. Ukázala jsem to babičce a pak jim odevzdala.

    Napodobenina toho co jsem nakrelsika na talentovkách (kreslila jsem to ten den večer asi za 10 minut)

    Dávala jsem fakt malou šanci tomu, že mě přijmou, kor když jsem opici, kterou jsem tam kreslila, zapomněla udělat ocas. I spolužačka, která tam už roky chodí, mi řekla, že si myslí, že mě nepřijmou. Ne proto, že neumím kreslit, ale proto, že tam už chodí moc dětí a nemají tak velké kapacity. Když v tom se stal zázrak skutečností. Přijali mě.

    Na florbale nás jakoby testovali, součástí byl i běh na 3 kilometry. Nikdy před tím jsem to neběžela, věděla jsem, že budu špatná. Poslední jsem nebyla, ale nejrychlejší holky byly o dost lepší. Já měla čas 19:04.

    Bylo vysvědčení, zase tři dvojky. Patřilo k horším ze třídy, protože sedm dětí mělo samé jedničky a dvě holky pouze jednu dvojku. Vyznamenání neměli asi jen čtyři spolužáci. Pokud bych měla nějak to období od března do června shrnout, tak byla to nová zkušenost, něco, co jsme všichni zažili poprvé. Upřímně řečeno mi ta karanténa pomohla, protože přišla v době, kdy jsem skoro nic nestíhala do školy, a díky tomu nám nějací učitelé posunuli termíny odevzdání. Taky mi to pomohlo s testy, protože jsme testy nepsali s kamerami.

    A přišlo léto. První týden prázdnin jsem byla na chatě. Druhý týden se konal turnaj Prague Games, kde jsem byla s mladším týmem, než do kterého patřím (věkově). Byla to zábava, užila jsem si to a zažila jsem krásné zážitky a spoustu legrace. Skončily jsme druhé. Před tím, než jsem jela na tábor, jsem byla u kadeřníka, ale pouze si nechat zarovnat konečky. Tábor byl čtvrtý týden v červenci. Moc jsem si ho užila, odvezla jsem si z něj mnoho zážitků a zkušeností. Více je v článku přímo o táboře, který najdete tady.

    První týden v srpnu jsme byly s mamkou a Jasmínkou na chatě. O víkendu tam s námi byl i děda s babi, ale děda chodí na brigádu, takže celý týden tam být nemohli. Byl to super týden s holkama, moc jsem si ho užila. Viděly jsme spoustu zajímavých míst, chodily na procházky. Několikrát jsme byly i na různých rozhlednách, na dost zámcích s prohlídkou a také jsme byly v zoologické zahradě, ze které máme s Jasmínkou trička. Viděly jsme, jak jim tam utekla koza (nebo co to bylo) z výběhu, se sestrou jsme se tam unavovaly na hřištích a běháním po všech končinách zoo.

    Tričko ze zoo

    A nesmím zapomenout na muzeum čokolády a marcipánu, kde jsem si vyrobila čokoládu a dostala jsem se tam ke knížce o Gumpovi, ke které je i videoklip. Byly tam neuvěřitelné kousky vyrobené z čokolády a marcipánu.

    Korunovační klenoty z maecipánu v muzeu

    Kniha o Gumpovi

    Když jsme se vrátily z chaty, tak následující den jsme jely na sraz Alíka. Bylo to super. Po asi roce a půl jsem jela vlakem a ještě po delší době parníkem. A také jsem si zaplavala v Mácháči, to se mi asi líbilo nejvíce. Moc jsem si to užila a myslím, že mamka s Jasmínkou také. Pro Jasmínku to akorát bylo trochu moc dlouhé, ráno i večer nám ve vlaku spinkala.

    Hned další den jsme jely zase na jinou chatu. Ze začátku se mi tam moc nelíbilo, ale ten týden jsem nějak přežít musela. Nakonec to nebylo až tak špatné, jak to vypadalo. Opět jsme dělaly různé výlety, byly v továrně na výrobu perel a jely na venkovní koupaliště, kde byla i skluzavka. Jeden den jsme vzaly nějakou kamarádku Jasmínky, co si tam našla, s sebou na výlet. Jely jsme zrovna někam do hor a šly na túru. Právě tento den jsem po dlouhé době byla v lanovém parku, protože nám ujela lanovka, tak abychom vyplnily čas. Bylo to super, ten park nebyl nejlehčí, ale podle mě jsem byla už i ve složitějších. A na konci byla dlouhá jízda na laně nad parkovištěm, to tam bylo ze všeho nejlepší. Po tomto dnu mě trošku bolely nohy.

    Když jsme se vrátily, tak asi za dva dny jsem jela na soustředění. Bylo celkem fajn, až na pár situací, ale to je jedno. Poslední týden prázdnin jsem nedělala nic zajímavého. O prázdninách se mi narodil druhý sourozenec.

    Pak se šlo konečně do školy. Měla jsem radost. Tréninky jsme měli taky normálně a já začala chodit na výtvarku do ZUŠky, kam jsem se dostala. Všechno bylo nějaký čas v pohodě, jen známky ve škole se občas nevyvedly. V naší škole jsme začali roušky i ve třídách nosit dříve, než to bylo celostátně nařízené, i na oběd jsme si museli nosit vlastní příbory z domova.

    Jeden den bylo řečeno, že zavřou střední i vysoké školy. Já si to přečetla o přestávce a začala jsem zjišťovat, jestli se my počítáme jako střední nebo jako základka. S pár lidmi jsme dospěli k tomu, že jsme taky střední škola, i když věkově patříme na základku. Já zase brečela a kluci se zas radovali, vlastně i holky. Nikdo nechápal, proč brečím, někdo mi řekl, že to bude dobrý.

    Řekli nám to zas z rozhlasu o hudebce, načež celá třída kromě mě začala křičet radostí, ale já jsem ještě víc brečela. Ovšem pak řekli, že se zavřou pouze vysoké školy. Teď jsem se pro změnu radovala jen já a ostatní byli smutní, teda ještě jedna kamarádka, co seděla za mnou, byla celkem šťastná, tak jsme se chytly za ruce a sdílely jsme naši radost. Nějak podobně to bylo vždy, když mi někdo řekl, že hrozí, že nás zavřou.

    Někdy v říjnu byl v letošní sezóně náš jediný turnaj, protože to pak zakázali. Ještě jsme začali mít „odpoledky“ a „poledňáky“, byly nejlepší, jaké jsem kdy zažila. Většinou jsem blbla někde venku s někým, s kým se ani moc nebavím. Ony pod školou jsou takové mini trampošky, a tam většinou chodilo dost lidí. Jednou tam přišli kluci s Mentoskama a Coca-colou a pak to tam odpálili nebo jak to nazvat, to bylo před podzimními prázdniny, když bylo jasné, že nás zavřou, tak to oslavovali.

    O podzimních prázdninách byla mamka v nemocnici. Zase. A to jsme chtěly jet na chatu, no, nejelo se nikam. Byla v nemocnici s embolií. Nějak ji bolela noha, šla k doktorce na kontrolu po trombóze a tam to řekla. Doktorka jí pak volala, ať jede do nemocnice, že by prý mohla mít zase trombózu. Jela jsem s ní. Rychle jsme si daly oběd, sbalily věci a děda pro nás dojel. Byli jsme tam celé odpoledne. Bylo to dlouhé čekání. Někdy asi v šest za námi mamka přišla, že prý má podezření na embólii, ale že bude čekat na vyšetření dlouho, takže my jsme měli jet domů.

    Všichni mi říkali, že embolie není tak vážná, ale já věděla své, takže jsem brečela a byla naštvaná, že mi lžou. Když jsem vyslechla dědův rozhovor s vrátným, tak mi bylo jasné, že to zas taková sranda není. Babička to řekla taky. Rychle jsem s ní udělala úkol z těláku (ano, celou dobu máme úkoly z tělocviku) a jela k tátovi. Byly to ty nejhorší prázdniny. Bála jsem se. Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi, kterým nevadí, když jim napíšu stovku zpráv za den, a podporují mě i v tom nejhorším. Nějak jsem to zvládla a těšila se na mamku, kterou pustili po necelém týdnu domů.

    Začala zase online škola, pár okamžiků nebylo nejlepších, ale nějak jsem to přežívala, přežívám a snad ještě nějakou dobu přežívat budu. Když bylo povoleno scházení do šesti lidí, tak jsme začali mít venkovní tréninky. Před Vánoci jsme šli aspoň pár dnů do školy, ale učitelé nás zavalili testy a z nějakých předmětů (no, asi jen z matiky) jsem si zkazila průměr. Také jsme měli jednu hodinu v ZUŠce, ale pouze půlka třídy, kvůli opatřením. Kreslili jsme džbán uhlem, upřímně řečeno jsem ani nevěděla, co uhel je. Ale bavilo mě s ním kreslit. Asi to byla zatím nejlepší hodina výtvarky. Moc jsem si ji užila už jen proto, že jsme se tam s holkama smály a docela si i povídaly.

    Džbán kreslený v ZUŠce

    Přišly Vánoce. Mamka věděla, že nejvíce chci notebook. Letos to byly ty kouzelné Vánoce i s Ježíškem, protože máme Jasmínku, a o to více jsem si to užila. Nejdříve jsme rozdaly dárky, pak si je rozbalily. Já po pár dárcích otevřela myš k počítači. V tu chvíli mi tak nějak došlo, že logicky dostanu nějaký notebook, radostí jsem málem brečela. Dostala jsem chromebook (to je takový malý notebook, pár kláves mu chybí, ale je to v pohodě). Vánoce jsem slavila čtyřikrát. Už si ani nepamatuju, co všechno jsem dostala.

    Od září mi rodiče po částech kupovali novou výstroj na florbal, k Vánocům jsem dostala rukavice a dres, dostala jsem hodně dárků, byla jsem za ně ráda a byly to jedny z těch nejlepších Vánoc. Napíšu vám tu pár pro mě asi nejlepších dárků, které jsem dostala: určitě chromebook s myší, nové rukavice a dres na florbal, hra Desítka (určitě doporučuju, dá se u ní pobavit a něco se dozvíte), dvě knihy omalovánek, novou lampičku na stůl, takovou skleněnou kouli, která v sobě má takové paprsky, když se zapne, bezdrátová sluchátka, hodinky s peněženkou, knihy a klasicky oblečení.

    Svítící koule, kterou jsem dostala k Vánocům

    Na Silvestra to u nás od půl sedmé do devíti bouchalo jako na běžícím pásu. Začala jsem se obávat, že o půlnoci nic nebude. Naštěstí bylo. Ovšem hlavně slyšet. Letos jsme nevycházely na zahradu, takže jsme toho moc neviděly, ale někdo se nám postaral o krásný ohňostroj, který odpalovali docela blízko a byl fakt nádherný. Takže to nakonec bylo super.

    Celý rok hodnotím jako jednu velkou zkušenost. Přišly věci, které nikdo nečekal a které nás naučily žít jiným životem. Zažila jsem plno zážitků, které byly krásné, ale taky situací, ve kterých mi nebylo zrovna nejlíp.

    Kdybyste chtěli, tak mi můžete napsat, jak tento divný rok hodnotíte vy. Vstup do nového roku nebyl zrovna ideální, ale to nevadí, doufám, že si zbytek roku užiju, splním si některá svá přání a bude snad opět všechno normální.

    Nakonec vám sem dám fotku, jak jsem si nakreslila svá předsevzetí (klidně hádejte, jaká to jsou), tak doufám, že se mi splní.

    Má bakreslená předsevzetí

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (21)

    Příspěvek z 9. března ve 22:45.
    JMkolo83 v něm napsala:

    Děkuju mooc$>

    Příspěvek z 9. března ve 21:53.
    Neznamáholka16 v něm napsala:

    ok pět tlapek

    Příspěvek z 8. března v 18:54.
    JMkolo83 v něm napsala:

    jee děkuji moooc Vám všem$>:-3>X<-
    já vůbec takhle skvělé reakce nečekala, fakt mockrát děkuji, vážím si toho$>