Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Rdící se jeřabina - 23. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Jeřabiny s plody v barvě zardělých líček rostou na místech, která jsou pod ochranou víl. Médea ukazovala k Marinině komnatě. "O-o-o-na..." nedokázala Médea doříci, ale Aine už nečekala a do komnaty vběhla.

    Září, Krkonoše., © Radkaa

    Všechno tam bylo vzhůru nohama, peřiny rozházené kolem postele, prostěradlo pod oknem. Marina ležela na podlaze vedle postele zkroucená do klubka, silně se třásla celá zbrocená potem.

    "Marinko," snažila se na ni mluvit Aine, "podívej se na mě."
    Marina na profesorku upřela oči, z kterých se valily proudy slz, a těžce se nadechovala, když říkala: "Nemů-žu najít... Ztra-ti-la se... No-žič-ka... V no-ci... někdo..."
    "Pomozte mi s ní," pokynula profesorka malým vílám a ještě s Hébe dostaly Marinu na postel.
    Marina se dusila slzami. Celé tělo jí schvátila nepřestávající křeč a okoralými ztuhlými ústy drmolila: "Nemám... zlatou... nožičku nemám nic... mamin-ky... nic..."
    "Pšt, Marino, najdeme ji, zavři oči, tak..." šeptala Aine a přitom ji něžně hladila po vlasech.
    Vyděšené spolužačky, které samy měly pláč na krajíčku, nevěděly jak pomoci. Naštěstí již dorazil lékař profesor Fontán s porcelánovou konvicí, z níž vycházela vonná pára.
    "Klasický šok," konstatoval profesor, když Marině změřil puls a prohlédl jí oční panenky. Pak nalil do šálku tekutinu. "Dejte jí toto vypít a bude spát. Až se probudí, nebude se jí problém zdát tak velký a v klidu budeme pokračovat v léčbě."

    Když se Marina probudila, nechápala, proč je v posteli, když se zpoza závěsů do komnaty dere denní světlo.
    "Zůstaň ležet," zaslechla laskavý Ainin hlas.
    Profesorka seděla v křesle. "Čekám, až přestane tolik účinkovat nápoj profesora Fontána, a ty se probudíš."
    Nožička! vzpomněla si Marina a prudce se zvedla.
    "Profesor Fontán říkal, že musíš ležet," přisedla si k ní profesorka.
    "Já nemůžu, musím ji najít – tu zlatou nožičku. Když jsem šla spát, držela jsem ji v ruce a ráno..."
    "Asi ti v noci vypadla, budem hledat spolu, ale opatrně," nabídla Marině profesorka a za okamžik už obě lezly po zemi a znovu prohlížely každý kout."
    "Neztratila jsi ji někde venku?" zeptala se profesorka.
    Marina se zamračila a rozhodně zakroutila hlavou. A pak vytřeštila oči: "V noci... Někdo tady byl," položila si ruku na pusu. "Já na to zapomněla. Takový hrozný stín."
    "Ale, Marino," vzala ji Aine kolem ramen. "Sem do pavilónu se přeci nikdo nedostane. Navíc před tvou komnatou stále stojí hlídka. Ten stín – to byla určitě noční můra, jen sen..."
    Marina svěsila hlavu, plakat nemohla, zabraňoval tomu bylinný Fontánův nápoj.
    Aine ji vzala za ruku a zašeptala: "Uvidíš, všechno dobře dopadne..."

    Náhle se do ticha komnaty ozval kručivý zvuk. To Marině se hlásil prázdný žaludek.
    "Na co máš chuť?" usmála se povzbudivě Aine.
    Marina, která právě ztratila to jediné, co po mamince zbylo, smutně špitla: "Na jahody se šlehačkou."
    "Jahody se šlehačkou? Dobrá," kývla Aine. "Posypané kakaem?"
    "Ne, já mám ráda oříšky, čokoládovou rýži a čokoládovou polevu," vyjmenovala Marina.
    "A co javorový sirup, ten je vynikající," napadlo Aine.
    "Hm, tak ten jsem ještě nejedla. Víte, u nás ve vesnici žádná cukrárna..." Marina utichla, neboť se otevřely dveře a do komnaty vplula Phoebe a na podnosu nesla pohár.
    Páni! Marina se posadila, překvapená na chvíli zapomněla na své trápení a očima hltala šlehačku ležící na jahodách jako natřepaná peřina. A ta lesklá poleva...
    "Jako snídaně nic moc, ale když vám to, Marino, udělá radost, tak prosím," říkala Phoebe.

    Jahodový nápoj se zmrzlinou.

    Marina baštila šlehačku se sladkými jahodami a žasla: "Paní profesorko, vy jste se domluvily v myšlenkách?"
    "Nene, Marino, tohle je vílí zhmotňování."
    "Aha," vzpomněla si Marina, "o tom minule mluvil profesor Emanu..." neodřekla, protože Fontánovy byliny přimíchané do jahod začaly účinkovat. Jen taktak jí stačila profesorka odebrat nedojedený pohár a Marina klesla na polštář.

    V poledne se přihnali Marinini spolužáci a zatímco ona pořádala jídlo, které jí Phoebe přinesla ze školní jídelny, ostatní jí sdělovali: "Týjo, hledali jsme tu tvou nožičku snad v celém parku," říkal Buližník. "Musíš nám říct přesně, kam všude jsi včera šlápla."
    "Týjo, Buližníku, mysli," obořila se ihned na bratrance Médea. "Jak si má asi Marina pamatovat takovou pitomost?"
    "Děcka, přestaňte se hádat," vložila se mezi ně Veronika. "Máme přece Marině vysvětlit to vílí zhmotňování, jak nás Emanuel učil."
    "No, to ti bylo, Marino, dobrý – to vílí zhmotňování," řekla Médea. "Emanuel tvrdil, že když to zvládneme, dokážeme si zhmotnit téměř cokoli."
    Marina nadzvedla obočí rámující oči překvapené čokolády, zároveň si vzpomněla na Aine a jahody se šlehačkou.
    "Vážně cokoli?" zeptala se dychtivě a odložila tác s obědem.

    "No tedy..." Kyddipé se uchechtla, "Emanuel říkal, že to záleží na kvalitě schopností duše každého jednotlivého elementála."
    "A to znamená, že jsme všichni nekvalitní, protože po dvou hodinách nácviku se to nepodařilo nikomu," ozval se Nik.
    "Zatím..." zvedla prst Médea.
    "A jak se to teda dělá?" hořela nedočkavostí Marina.
    "Děcka, já to Marině vysvětlím," rozhodla Veronika a vytáhla z batohu sešit psychologie.
    "Takže, každá duše elementála je obdařena schopností si cokoli přitáhnout v duchovním světě. V našem materiálním světě to jde hůře, ale dá se to natrénovat. Kdo se naučí vědomě své schopnosti využívat, přestane být podřízen fyzikálním zákonům, čas a prostor pro něj přestanou být omezením. Dokáže to, co lidé nazývají zázraky, dokáže zhmotnit jakékoli představy."
    Marina Veronice pozorně naslouchala. Vždyť tohle zhmotňování přišlo jak na zavolanou. Naučím se to, myslela si, a pak najdu nožičku i šperkovnic snadno.

    Veronika jí přikázala: "Já budu teď jako profesor Emanuel a ty uděláš, co ti řeknu. On nás to učil takhle: Nejdřív si pořádně rozmysli, co si chceš zhmotnit... Máš?"
    Marina způsobně usazená kývala hlavou jako zvonem na věži.
    "Tak teď si představ, že tu věc držíš, že si ji prohlížíš ze všech stran a cítíš se šťastná, že ji máš. Musíš si navodit ten pocit štěstí, jako kdybys ji opravdu měla..."
    Marina kroutila hlavou: "To je blbý, cítit se, jako že to mám, když to nemám."
    "Že jo," hlesl Buližník.
    "Neruš," okřikla ho hned Veronika.
    Marina zatím zavřela oči a snažila se představit si, jak by se cítila, kdyby měla v ruce ztracenou zlatou nožičku, jak by ji zaléval pocit štěstí, kdyby v některém zákoutí školy našla šperkovnici. Představovala si zlatou schránku z filigránu, a jak k ní přikládá nožičku. Padne jako ulitá... Marina se usmívala jako šťastné batole.
    "Tak a s tímhle pocitem musíš chodit, dokud se ti nesplní," řekla Veronika.
    Marina si dál představuje, jak zlatník ke schránce přidělává zpátky nožičku... A pak přichází paní, která se usmívá. Maminka! Marina nezná její obličej, tak si představuje jen úsměv a její objetí a jak ji oslovuje, jako to dělá babička: Marinko, Marinečko...
    Vtom kdosi stiskl kliku. Dveře do Marininy komnaty se otevřely. Marina zatajila dech a dychtivě otevřela oči: představa se zhmotňuje?

    Ve dveřích stojí profesorka Aine, přehlíží dvanáct primánů usazených na křeslu, židli, Marinině posteli a na koberci.
    "Za deset minut vám začíná hodina s profesorkou Blanche. Běžte se převléknout do cvičebního úboru."
    Když se její svěřenci zvedli a odcházeli, všimla si Marinina pohledu smutné čokolády.
    "Copak se stalo, Marino?"
    "Prosím, učíme ji zhmotňovat," hlásil Buližník.
    "A nejde mi to," špitla Marina.

    Marina osaměla a zase ji začal trápit smutek. Kde jsem ztratila tu nožičku? Byla to v noci můra nebo se sem opravdu někdo vloupal? Jenomže sem nikdo cizí vstoupit nemůže...
    Marina se leknutím nadechla: Co když se sem vloupal někdo ze školy? Někdo – kdo se tváří jako přítel - a přitom mi chce ublížit?
    Marině se strachy rozbušilo srdce. Přitáhla si peřinu pod krk. Komu můžu věřit? Potřebovala bych pomoc. Zkusím si představit někoho, kdo mě má rád a komu bych všechno mohla říct a on by mi...

    Náhle za dveřmi zastavily kroky a klika se pohnula. Vyřezávané dveře do Marininy komnaty se otevřely...

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (4)

    Příspěvek z 26. června 2010 ve 22:23.
    Radkaa v něm napsala:

    Reakce na trky:

    Ahoj, předchozí díly najdeš, když si pod článkem klikneš na odkaz Rafaelova škola.

    Příspěvek z 26. června 2010 ve 12:00.
    fandilek v něm napsala:

    Nádhera

    Nádhera

    Příspěvek z 26. června 2010 v 10:55.
    trky v něm napsal:

    to je super

    kde jsou předchozí díly? Dík. 18