Další věc, která mi nebyla jasná: Její srdce netluče, nemá krev, pod vodou vydrží déle než kdokoli jiný, ale patnáct let si toho nikdo nevšimne. Co mě naštvalo bylo klišé s milostným trojúhelníkem. Laurel neustále nevěděla jestli Tamani nebo David. Alespoň, že to neřešila celou knihu, protože určitě jsou vždy důležitější problémy než nerozhodnost mezi dvěma kluky. Alespoň tomu se autorka vyhnula.

Děj však sám o sobě byl velmi zajímavý a je to vlastně jen druhá kniha, kterou jsem četla, kde byly v hlavní roli víly. Ale nebrala jsem skutečnost, že je Laurel vlastně květina, která vyrostla ze semínka. Dělalo mi problém se přes to dostat. 

Knihu jsem přelouskala za jeden den. Postavy byly sice trochu nereálné, ale to mi při čtení nijak zvlášť nevadilo a já se tak doslova do příběhu „zažrala“. Podobnou knihu jsem už dlouho nečetla (všude jsou teď upíři, vlkodlaci atd.) a proto to pro mě byla příjemná změna.