Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Reprodukce videa a komunikace kolem roku 2000

    vydáno  •  televize · historie

    V tomto článku, jak už název napovídá, se zaměříme zejména na to, jakým způsobem se zaznamenávalo video, jak se telefonovalo a jak se vůbec získávaly informace kolem roku 2000. Řeč tedy bude zejména o videokazetách, telefonní pevné lince nebo o klasických tištěných novinách.

    Různé videokazety na domácí nahrávání (neoriginální), © ALX75

    Videokazety

    Pro sledování filmů či jiných televizních pořadů se v současné době, ale i dříve používal klasický televizor, nicméně dnes je běžné sledování i přes internet, ke kterému však dříve neměl přístup rozhodně každý.

    Pro zejména domácí záznam televizních pořadů, filmů a podobně se proto využívaly videokazety, běžně známé pod zkratkou VHS (systém domácího videa, anglicky video home system), někdy také označované jako analogové videokazety. Videokazeta byla v něčem podobná klasické magnetofonové kazetě, ale určité rozdíly tu byly. Především na videokazetu šlo zaznamenávat jak zvuk, tak i obraz; tyto se zaznamenávaly na magnetickou pásku. Princip funkce byl poměrně jednoduchý – magnetická páska uložená na jedné straně se v určité rychlosti přesunuje na druhou stranu a současně dochází k přehrávání/nahrávání nového záznamu na videokazetě – toto bylo tedy společné i s klasickou magnetofonovou kazetou. Společné bylo i to, že videokazeta byla také na začátku a na konci vybavena zvláštním páskem, na který nešlo nahrávat, nahrávat šlo až pak na vlastní pásek. Videokazety se přehrávaly ve videopřehrávačích, kde technologie byla také mírně odlišná – některé videopřehrávače se po přehrání videokazety zastavily, některé následně automaticky začaly danou videokazetu přetáčet zpět na začátek, tato technologie byla i u některých přehrávačů audio kazet.

    Videokazety bylo možné zakoupit s originálně nahranými filmy nebo pořady, běžně také v té době fungovaly půjčovny videokazet – videokazetu jste si mohli zapůjčit za určitý poplatek a po určité době jste ji vrátili zpět do obchodu. Bylo také možné zakoupit prázdné videokazety a pořizovat si vlastní záznamy – na videopřehrávači šlo nastavit začátek nahrávání a konec nahrávání daného pořadu, což mělo výhodu v tom, že jste nemuseli během nahrávání celou dobu sedět u televize, neboť nahrávání se provádělo pak automaticky nebo bylo možné nahrávat i bez tohoto nastavení. Trošku nevýhodou i v té době bylo to, že sice asi méně než dnes, byly v televizi reklamy, což zpravidla daný systém nedovedl rozpoznat, a nahrál tedy vše, včetně reklam. Videokazeta se nahrávala pouze na jednu stranu – následně se musela přetočit zpět na začátek pro možnost přehrávání záznamu, nebo přetočit na danou část kazety, kam bylo zrovna potřeba. Přetáčení videokazet i audiokazet však bylo stylem pokus a omyl – nikdy jste nevěděli, zda se zastaví tam, kde zrovna potřebujete. Kazety na nahrávání měly většinou větší kapacitu záznamu než ty originálně nahrané – nejčastější délka byla 240 minut záznamu, tedy 4 hodiny, ale v prodeji byly i jiné délky, například 30, 60, 180, nebo i 300 minut (5 hodin), což už však bylo maximum a s takovými videokazetami se muselo zacházet opatrně, aby se nepoškodily. Kvalita záznamu byla poměrně dobrá, byť opakovaným přehráváním se postupně zpravidla začala zhoršovat. Kazety určené na nahrávání šlo také přemazat jiným novým záznamem, jehož kvalita u zánovních videokazet byla stále přijatelná. Výrobci uváděli, že kazetu lze přehrávat či přemazávat snad i tisíckrát, nicméně je otázka, do jaké míry to bylo skutečně reálné.

    Výhodou videokazet byla ve své době přijatelná cena i dostupnost (měl je ve své době snad každý), i snadná obsluha. Nevýhodou byly trochu vyšší nároky na skladování (videokazety zabíraly dost místa) a také mohlo poměrně snadno dojít k jejich poškození, v krajním případě až přetržení magnetického pásku. Občas se taky stalo, že se videokazeta zasekla ve videopřehrávači a nešla nějak snadno vyndat, což jste zpravidla nevyřešili sami, a bylo potřeba zanést videopřehrávač do opravny – kde se někdy podařilo kazetu zachránit, ale někdy také ne a občas bylo potřeba opravit i samotný videopřehrávač. Na obrázku můžete vidět videokazetu vloženou do videopřehrávače, pro úplnost ale nutno uvést, že kazeta se do přehrávače musela vložit úplně celá, ne pouze zčásti. Na originálních kazetách byly kromě jiného například pro děti různé pohádky nebo tehdy dost oblíbený Tom a Jerry či Křemílek a Vochomůrka.

    Televize byla také jednou z možností, pomocí které se také získávaly informace, například zpravodajské.

    Přehrávač videokazet (videorekordér) s vloženou videokazetou

    Videokazety určitě ve své době znamenaly obrovský pokrok v této oblasti, ale postupem času začaly být nahrazovány digitálními formáty, zejména DVD nosiči. V přechodné době sice bylo možno zakoupit přehrávače, které podporovaly současně přehrávání videokazet a DVD nosičů, nicméně v současné době už prakticky nejde nové videopřehrávače zakoupit a podobné je to i u samotných videokazet. Nicméně naštěstí existují technologie umožňující převod záznamů na videokazetách do modernějších záznamových médií, tudíž záznamy uložené na videokazetách nejsou tak úplně ztraceny.

    Bližší pohled na videokazety a vlastní pásek (horní část je běžně zakryta, viz videokazeta z boku)

    Telefonování

    Mobilní telefony se staly běžnějšími až několik let po roce 2000. Do té doby bylo celkem běžné, že nikdo žádný takový telefon neměl. Pokud jej však už měl, šlo o telefon pouze se základními funkcemi a byl tlačítkový; bylo možné s ním telefonovat, psát a posílat textové a později i obrazové zprávy, byly zde i nějaké hry pro pobavení, ale to bylo asi tak všechno. Mnohem běžnější bylo v té době telefonování přes pevnou linku, tedy telefon, který nešlo přemístit a bylo možné s ním telefonovat jen doma, a to buď opravdu jen na daném místě, nebo se sice dal přenést, ale pouze na krátkou vzdálenost, zpravidla v rámci daného domu (patra).

    U telefonu pak býval i záznamník, na který se, pokud se nebylo možné příjemci dovolat, nahrála zpráva, kterou mu chtěl volající sdělit; toto sdělení se nahrávalo na klasickou magnetofonovou nebo mikro kazetu (obdoba dnešní hlasové zprávy, respektive hlasové schránky). U telefonu byl také seznam kontaktů, Zlaté stránky, kde bylo možné si vyhledávat v případě potřeby různé kontakty, což se dnes děje celkem běžně na internetu, ale dříve tomu tak nebylo, v těchto Zlatých stránkách ale taky nebyl úplně každý, kdo vlastnil pevnou linku.

    Celkem běžně také fungovaly i v menších městech klasické telefonní budky, kde bylo možné telefonovat po vhození mincí. V hojnější míře se také využíval fax, oficiálně telefax, což bylo zařízení, které přenášelo statický obraz právě za pomoci telefonní linky. Četl text či obrázek z papíru, rozkládal je na tzv. body, jinak pixely, a následně poslal na jiný faxový přístroj – v současné době je většinou již nahrazeno klasickou elektronickou poštou (e-mailem).

    Katalog Zlatých stránek a telefonní záznamník se záznamovou kazetou

    Využití poštovních služeb

    Ale pevnou linku ve své době ani tak neměl úplně každý. Ve větší míře se tedy dříve využívaly poštovní služby, minimálně z pohledu listovních zásilek. Posílaly se klasické dopisy v obálce, které se psaly ručně, nebo i na psacím stroji, který se využíval v té době ještě stále v celkem hojné míře i na jiné účely. Rychlost doručení je diskutabilní i dnes, každopádně dříve nebylo nic neobvyklého, pokud dopis přišel za týden či delší čas po odeslání. V tomto ohledu je dnes e-mailová komunikace o dost rychlejší, na druhou stranu u dopisu si hodně lidí cení osobní vazby pisatele k adresátovi, a to i z toho důvodu, že je dnes čím dál vzácnější.

    Běžně se také posílaly korespondenční lístky, zejména pro potřeby nějakého rychlejšího sdělení, ale třeba i jako odpovědi na různé soutěže. Korespondeční lístek byla vpodstatě taková kartička, kde na jedné straně byly adresy a údaje pro potřeby pošty a na druhé straně pak vlastní sdělení. Podobně tomu bylo u pohledů, jen s tím rozdílem, že tam zpravidla na jedné straně je vlastní obrázkový motiv a na druhé straně adresa příjemce a sdělení. Nevýhodou obojího bylo to, že ani jedno nebylo na rozdíl od klasického dopisu většinou v obálce, takže si kdokoli na poště mohl daná sdělení přečíst. Pohledy se posílaly nejen k Vánocům a Velikonocům, či podobným příležitostem, ale i jako pozdrav z různých měst, například z dovolené. I když tam obrázek nebyl pochopitelně vlastní, byla to tehdy asi nejrychlejší cesta, jak pozdrav zaslat. Vlastní fotografie se sice fotografovaly fotoaparátem, ale pak je bylo potřeba zanést do fotosběrny a nechat vyvolat, což taky nějakou dobu trvalo (minimálně týden, ale často i déle) a pak jste je většinou stejně museli poslat vyhotovené v obálce poštou danému příjemci.

    Časopis Čtyřlístek z roku 2001 a klasické různé poštovní pohledy (vánoční, velikonoční, k narozeninám)

    Noviny a časopisy

    Informace byly také oproti dnešní době více získávány z tištěných médií, zejména klasických novin či časopisů, častější bylo také jejich předplatné. V novinách byly zejména aktuální informace, ale nechyběly ani nějaké informace o sportu, pro pobavení nebo i inzerce. Určitě se také více nakupovalo v klasických kamenných prodejnách, a to jak nové, tak i bazarové zboží. Z časopisů pro děti už tehdy vycházel například časopis Mateřídouška nebo Čtyřlístek.

    Poznámka autora: Článek byl pojat jako osobní vzpomínka autora na dobu kolem roku 2000.

    Video z YouTube, jak to vypadá uvnitř přehrávače videokazet:

    Autor:
    » přejít do diskuze

    Diskuze k článku  (10)

    Héfaistos v něm napsal:

    ALX75: Tak zrovna u magnetofonových kazet bych moc velký smysl neviděl, co do kvality odpovídají horšímu mp3 souboru, jejich smysl byl snad jen v nízké ceně a praktičnosti. Prakticky ve všem je pak předčí CDčka (ta s přídomkem RW jde navíc přepisovat). Ovšem sám jsem uvažoval, že si na ně nahraju nějakou hudbu do vany. :-)
    Co se týče kvality gramodesek, tak po jejich digitalizaci by nejspíš většina lidí nepoznala, na jakém médiu to vlastně bylo uloženo. Pro představu...

    Nicméně kromě výhod v podobě poměrně vysoké kvality a uchu příjemného zkreslení mají i nevýhody. Hlavně to, že jehla desku časem zničí. Za jak dlouho to bude, závisí na kvalitě gramofonu, respektive na tom, jakou silou přenoska tlačí jehlu k desce.

    buffy-forever v něm napsala:

    Super článek. Musím přiznat, že jako malá jsem koukala na videokazetu se záznamem svatby rodičů ( o kousek dál pak byli ještě nějaké záznamy z chalupy, to jsem byla prcek), a nevím jak je to možný, ale někomu se tam povedlo přes kus videozáznamu nahrát jeden z dílů seriálu Smallville. Těžko říct co je na dalších videokazetách co leží u nás v posteli. Ale fakt super článek a skvělá vzpomínka, díky.

    ALX75 v něm napsal:

    Jojo, analog je fajn.:-> Gramodesky zase teda minuly mě, proto jsem o nich ani nepsal, ale místo nich stále používám klasické hudební magnetofonové kazety, i na ně nahrávám či nahrávám z kazety na jinou kazetu.:->