Alíkovina

Řezání je špatná věc

vydáno  •  Zdraví

Jak pomoci kamarádovi, který se řeže? S kým si popovídat, když mám problémy? Čti dál a dozvíš se tohle a ještě možná něco víc.

stop řezání, © eldulina

Tímto článkem bych chtěla pomoci lidem, kteří se potýkají s problematikou řezání (řežou se nebo mají kamaráda/y, kteří se řežou). :-)

Některé děti mají problém s rodiči, některé se svou orientací, jiné jsou šikanované dětmi ve škole. Ty chytřejší to řeší tak, že to někomu řeknou, ty méně chytré se začnou řezat nebo dokonce spáchají sebevraždu (touto větou samozřejmě nechci urazit ty z vás, kteří se řežou). Pokud máte nějaké takové problémy, promluvte si o tom s kamarády, učiteli, rodiči nebo zavolejte na Linku bezpečí (je to zdarma, tel.: 116 111, web: www.linkabezpeci.cz). Sebepoškozování vám vaše problémy nevyřeší. Pokud jste se už někdy pořezali, požádejte o pomoc své přátele, pokud to jsou dobří přátelé, rádi vás vyslechnou a podpoří vás. Vás to někdy třeba bolí jen trochu, ale víte, jak se cítí vaši přátelé? Víte, jak by jim bylo líto, kdybyste si vážně ublížili? Pamatujte, že se vždycky najde někdo, kdo vás vyslechne a pomůže vám. Užívejte si život, máte jen jeden.

Řekl/a vám kamarád/kamarádka, že se řeže?
Pokud se vám někdo svěřil, že se řeže, má k vám velkou důvěru. Určitě se pokuste ho vyslechnout, i když vás tato zpráva šokuje, buďte tu pro něj. Snažte se porozumět důvodům, proč to dělá. Nikdy nikoho neodsuzujte, že se řeže, když neznáte všechny detaily. Také třeba někteří jedinci mají tendenci „vyřvat to do světa“, zkrátka říci všem, že se jejich kamarád řeže. Pokud patříte mezi tyto jedince, potlačte to. Kamarádovi to může ještě více přihoršit a mohl by si doopravdy závažně ublížit, kvůli pocitu, že mu nikdo nerozumí a že je sám :-(. Pokud jedinec, který se řeže, bude mít podporu přátel, je možné, že se z toho dostane i bez odborné pomoci. Pokud ale svého kamaráda podporujete, stále se řeže a vy už nevíte, jak pomoci, řekněte to svým/jeho rodičům, paní učitelce nebo třeba výchovné poradkyni, někdo z nich už bude vědět, co dělat ;-).

Děkuji, že jste věnovali čas přečtení mého článku, a přeji vám, abyste měli hezký den, týden, měsíc... no prostě celý život. :->:-)$>

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (32)

Příspěvek z 7. července ve 23:02.
Gattina v něm napsala:

Já jsem prostě člověk, který si vezme kus rozbitýho skla, přejede si s ním po kůži a pak se diví, proč má na těle krvavý škrábance.
Teď ale beze srandy.
Moje kamarádka se řezala. Jednoho dne přišla do školy, brečela, a po krátké době mi konečně dokázala říct, že její tatínek přišel na její jizvy, který mi v tu chvíli ukázala.
Vážně jsem uvažovala, že bych se s tím svěřila mamce, ale nakonec jsem tu potřebu potlačila.
Řekla jsem si, její táta to ví, to snad stačí, ne? Navíc jsem se bála, jak by moje mamka reagovala.
Pokud vím, tak už se neřeže. Jednou mi řekla, že ta doktorka, která ty jizvy objevila, si myslela, že má psychické problémy, ale prý že to dělala, protože ji to prostě bavilo.
No, a od tý doby mě to tak trochu "zajímá" , nebo jak to říct. Zpátky mě drží jen můj strach a můj poněkud ubohý smysl pro zodpovědnost, a díky bohu za to.

Příspěvek z 3. července v 7:07.
konemy v něm napsala:

Pro mě bylo řezání vždycky únikem, když jsem se cítila „zahlcená" jakoukoliv negativní emocí. Prostě jsem se pořezala vždycky, když jsem svoje pocity nezvládala. A pak jsem na ně nemyslela, protože jediná moje starost byla zastavit krvácení a uklidit si žiletku a neměla jsem čas na výčitky svědomí, nihilistické teorie nebo úzkostný záchvat. Nejhorší je, že mi to nestačilo, pořád jsem se chtěla řezat víc a hlouběji. Jsem ráda, že jsem přestala včas. Nevím, jak bych dopadla.
Další problém byl, že jsem sebepoškozování používala jako volání o pomoc. Pořád jsem si představovala, jak někdo uvidí moje jizvy a „zachrání" mě. Chtěla jsem pozornost, ale dlouho jsem to nikomu ani neřekla. Když jsem se svěřila kamarádkám, v podstatě nic neudělaly. Končilo to vždycky takovým tím: „Já tě nechápu, ale měla bys s tím přestat." Jedna holka mě v tom dokonce nepřímo podporovala, považovala to za hrozně cool koníček, flexila svoje ubohé škrábance kružítkem (tím to nechci nijak zlehčovat, ale v tomhle případě...), polykala pět Paralenů na posezení (taky jsem měla takové období) a hrála si na anorektičku. Na druhou stranu asi nějaký problém mít musela, když vůbec začala vážně přemýšlet o sebedestrukci jako o fajn cestě k získání pozornosti...

Příspěvek z 2. července ve 20:37.
fyrefli v něm napsala:

paratko2323: Věř mi, že v takovém stavu ti přijde myšlenka, že by ses podřezala spíš "okouzlující" než děsivá.