Přesně nevím, kdy to všechno začalo, ale vím, že hodně brzy. 

Ve škole jsem se bavila spíš s klukama než s holkama. Nikdy jsem neměla nej kámošku. Byla jsem jiná než ostatní. Nikdo se se mnou nebavil. Tedy až na dva kluky. Spolužáci mě nesnášeli, protože jsem měla samé jedničky, vyhrávala jsem všechny možné soutěže. Hrozně mi záviděli.

A tak to jednou začalo. Jednou jsem přišla do třídy a skoro všichni si na mě ukazovali, nadávali mi, smáli se mi, žďuchali do mě, podkopávali mi nohy. Bylo to hrozné, ale já myslela, že to po chvilce skončí. Ale neskončilo. Žila jsem tři roky ve stínu těch, kteří mě nesnášeli. Pořád jsem brečela. Doufala jsem, že to ve třetí třídě skončí, ale ještě se to zhoršilo. Pořád jsem vyhrávala a všichni po mně řvali. Dokonce si začali dělat kluby proti mně a tam vymýšleli plány, jak mě znemožnit.

Bála jsem se to říct rodičům a učitelům. Bála jsem se, že když to řeknu, tu nenávist vůči sobě ještě zvýším a budou mi říkat žalovníčku. Prostě jsem byla úplně na dně. Už jsem ani nedoufala v to, že by se to uklidnilo. Už se se mnou ani ti kluci nebavili, přidali se k ostatním. Asi nechtěli prožívat to, co já. Ale já odtamtud nemohla nijak vycouvat. Je prostě hrozné, když jdete do školy a všichni na vás křičí a nikdo vás nepodrží. 

Ale jednou jsem si řekla dost. Nebudu se nechávat tak ničit. A myslím, že tahle moje myšlenka mě před šikanou zachránila.

Nyní mám u sebe lidi, kteří mě podrží. Mám dvě nej kámošky. A prostě lidi, který mě mají rádi takovou jaká jsem. Sice ještě žiju v té nenávisti ostatních, ale jsem ráda, že je tady ještě někdo, kdo stojí při mne a já si ho hrozně vážím. Protože vím, že když nemáš přátele, tvá důstojnost a sebejistota padá do stínů těch, co tě nenávidí. Jen přátelé ti dokážou pomoct, podržet tě a mají tě prostě rádi.

Jsem tomu přátelství strašně ráda. Děkuju vám moc. Vy víte kdo. Mí přátelé.