Po autonehodě jsem ležela v nemocnici s rozdrcenou pravou rukou, zlomenou levou nohou a otřesem mozku. Nemusela jsem to vůbec přežít, byly mi tři roky. Chodila jsem hned potom do školky, kde jsem byla nejprve dost samotářská. Potom jsem si našla pár kamarádů, ale byla jsem mezi nimi někdy takový "chudáček".

Před třemi lety si táta našel novou paní. Nejprve jsem jí říkala Teto, potom již mami. Hodně jsme si rozuměly a musím přiznat, jako kdyby to byla moje máma. V druhé třídě se naše rodina rozrostla, měla jsem mladšího brášku, se kterým jsem mamce pomáhala, ale ona byla čím dál tím víc neklidnější. Později se narodila má sestra a byly jsme čtyři děti. A to už bylo vážně hrozné. Vůbec jsme si s mámou nerozuměly, bála jsem se jí svěřit se svými věcmi, udělala jsem opravdu maličkost a už na mě začala křičet. Nejprve jsem to brala normálně, ale potom jsem si vzpomněla, jaké to mezi námi bylo dřív, a začala jsem brečet. Bylo jí to asi úplně jedno, nebo mi to tak alespoň přišlo.

Takhle to šlo dál a dál, až za mnou jednoho dne přišla, sedla si na mou postel a tam mi to začala vysvětlovat. Měly jsme úplně stejný nápad, usmířily jsme se a dneska je to zase dobré. Sice ne úplně na sto procent, jako před tím, ale já jí mám ráda. Jinak bych ji v rodině ani v domě nemohla vystát. Ale nejde jen o to, uvědomila jsem si, jaké jsem před tím udělala chyby a ty jsem napravila. A to samé mamka.

Jednou jsem přišla do školy a byly zrovna dušičky. Povídali jsme si o tom, kdo nám zemřel. Všichni říkali, že pradědeček, prababička, babička, dědeček. Když se paní učitelka zeptala mě a já řekla, že mamka, všichni dali ruku dolů. Hleděla jsem očima do lavice, vyhrkly mi do nich slzy a zrovna zazvonilo. Ten moment si přesně pamatuji. Po vyučování se mě jedna kamarádka zeptala: "A proč teda brečíš, když ti ta máma umřela už před tak dlouhou dobou?" A v tom jsem se na ní špatně podívala a řekla jí, jak se na to může ptát. Opravdu, jaký hlupák by se na to mohl ptát? To skutečně nechápu. Potom jsem šla domů a tam se mě máma zeptala, co se stalo. Vylíčila jsem jí to a ona byla trochu smutná. Nakonec mě ale rozveselila a daly jsme si zmrzlinový pohár.

Ať si kdo chce, říká, co chce, rodina je nejlepší, rodina je zkrátka nade vše. Asi jsem to pochopila až teď. Nemůžu podceňovat lidi, se kterými jsem nebyla celý život, to opravdu nejde. Proto si važte toho, že máte rodiče, jak vlastní tak i nevlastní, protože ne všechny děti měly takové štěstí.