Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Rodina je nade vše

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Vztahy
    Když jsem byla ještě malá, zemřela mi při autonehodě maminka. Moc smutné, bohužel. O mě a mého staršího bratra se staral sám můj táta.

    Rodina Luboše V. Jejich mladší dcera přišla na svět v lednu, matrika jí ale zatím nevydala rodný list (31. července 2014)., © MAFRA

    Po autonehodě jsem ležela v nemocnici s rozdrcenou pravou rukou, zlomenou levou nohou a otřesem mozku. Nemusela jsem to vůbec přežít, byly mi tři roky. Chodila jsem hned potom do školky, kde jsem byla nejprve dost samotářská. Potom jsem si našla pár kamarádů, ale byla jsem mezi nimi někdy takový "chudáček".

    Před třemi lety si táta našel novou paní. Nejprve jsem jí říkala Teto, potom již mami. Hodně jsme si rozuměly a musím přiznat, jako kdyby to byla moje máma. V druhé třídě se naše rodina rozrostla, měla jsem mladšího brášku, se kterým jsem mamce pomáhala, ale ona byla čím dál tím víc neklidnější. Později se narodila má sestra a byly jsme čtyři děti. A to už bylo vážně hrozné. Vůbec jsme si s mámou nerozuměly, bála jsem se jí svěřit se svými věcmi, udělala jsem opravdu maličkost a už na mě začala křičet. Nejprve jsem to brala normálně, ale potom jsem si vzpomněla, jaké to mezi námi bylo dřív, a začala jsem brečet. Bylo jí to asi úplně jedno, nebo mi to tak alespoň přišlo.

    Takhle to šlo dál a dál, až za mnou jednoho dne přišla, sedla si na mou postel a tam mi to začala vysvětlovat. Měly jsme úplně stejný nápad, usmířily jsme se a dneska je to zase dobré. Sice ne úplně na sto procent, jako před tím, ale já jí mám ráda. Jinak bych ji v rodině ani v domě nemohla vystát. Ale nejde jen o to, uvědomila jsem si, jaké jsem před tím udělala chyby a ty jsem napravila. A to samé mamka.

    Jednou jsem přišla do školy a byly zrovna dušičky. Povídali jsme si o tom, kdo nám zemřel. Všichni říkali, že pradědeček, prababička, babička, dědeček. Když se paní učitelka zeptala mě a já řekla, že mamka, všichni dali ruku dolů. Hleděla jsem očima do lavice, vyhrkly mi do nich slzy a zrovna zazvonilo. Ten moment si přesně pamatuji. Po vyučování se mě jedna kamarádka zeptala: "A proč teda brečíš, když ti ta máma umřela už před tak dlouhou dobou?" A v tom jsem se na ní špatně podívala a řekla jí, jak se na to může ptát. Opravdu, jaký hlupák by se na to mohl ptát? To skutečně nechápu. Potom jsem šla domů a tam se mě máma zeptala, co se stalo. Vylíčila jsem jí to a ona byla trochu smutná. Nakonec mě ale rozveselila a daly jsme si zmrzlinový pohár.

    Ať si kdo chce, říká, co chce, rodina je nejlepší, rodina je zkrátka nade vše. Asi jsem to pochopila až teď. Nemůžu podceňovat lidi, se kterými jsem nebyla celý život, to opravdu nejde. Proto si važte toho, že máte rodiče, jak vlastní tak i nevlastní, protože ne všechny děti měly takové štěstí.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (4)

    Příspěvek z 27. srpna 2014 ve 12:41.
    iKrabka v něm napsala:

    Som rada, že mám rodinu

    Ja som šťastná, že sme v rodine všetci. Mám sestru, mamu a tata. (Síce mama žije v inom svete, tato je chorý a je rád keď sa môže ísť aspoň najesť a sestra je mladšia a využíva to. Ale inak sme šťastný.) Prajem to všetkým. A aby rodičia mali pre ostatných porozumenie. Veď v koľkých rodinách bijú otcovia manželky? Aby to takto nebolo.
    A Tebe, prajem všetko dobré a nech máš v živote čo najviac šťastia.
    A s tou spolužiačkou. Môže jej to byť zvláštne, no ak má svoju mamu rada, a jej zomrie, tak to pochopí. Ale súhlasím s tým, že to nie je normálne. Môjmu tatovi je stále smutno, Keď sa spomenú jeho rodičia a pritom dedko zomrel pred pár rokmi a babka, keď som ešte nebola na svete.

    Příspěvek z 23. srpna 2014 ve 14:51.
    Larin12 v něm napsala:

    Reakce na Neživý:

    Díky moc

    Příspěvek z 17. srpna 2014 v 7:13.
    Neživý v něm napsal:

    :)

    Jak píše Bruklin600, také ti přeji v životě jen štěstí, ztratit někoho, navíc z rodiny, koho máme rádi, je těžké vždy, i po letech.