Knihkupectví

Někdo z tvých kamarádů má narozeniny a ty víš, že má v oblibě čtení. Vyrážíš proto do knihkupectví, abys mu vybral/a nějakou knihu. Cesta není dlouhá, ale jelikož je venku pěkná kosa, jsi rád/a, že na tebe hned po vstupu do obchodu zavane teplý vzduch. Sundáš si šálu a nacpeš ji do batůžku. Pak jen kývneš na mladou prodavačku s neupraveným drdolem a vplouváš mezi regály.

Bohužel tě nenapadlo se svého kamaráda/kamarádky zeptat, jaký žánr čte nejraději, a tak jen váhavě brouzdáš prsty mezi tituly a občas nějakou z knih vytáhneš, aby sis ji prohlédl/a. Vtom zacinká zvonek nade dveřmi, jimiž jsi sem přišel/přišla i ty. Trochu v tobě hrkne, neboť máš pocit, že ten, kdo do knihkupectví vstoupil, je osoba, která se ti líbí. Knihu, co jsi právě svíral/a v ruce, jen nedbale položíš na řadu ostatních.

Vydáváš se směrem tam, kam zamířil tvůj oblíbený člověk. Ač je to nesmyslné, našlapuješ potichu jako kočka. Když už se ti zdá, že tvá úžasná osoba musela z obchodu odejít, zaslechneš, jak si na opačné straně regálu, u něhož právě stojíš, zamyšleně pobrukuje. Zrychluje se ti dech, snažíš se ho uklidnit, moc se ti to ovšem nedaří. S úlekem shledáš, že sis nahlas odkašlal/a.

Tvůj člověk na opačné straně ztichne. Uběhne pár okamžiků, a ty si oddechneš, že si nejspíš ničeho nevšiml/a, pak však najednou přímo před tebou z regálu zmizí pár knih a místo nich se tam objeví jeho/její obličej. Jeho/její pronikavý pohled tě fascinuje. Šíleně zrudneš, nedokážeš ze sebe vymáčknout ani slovo. I ona osoba se tváří překvapeně. Chvilku máš dokonce pocit, že se mu/jí v očích zračí (projevuje) dotčení. Cítíš se trapně a začínáš litovat, že jsi tenhle krámek vůbec navštívil/a.

Potom se ti však uleví, když spatříš, jak na tebe tvůj idol/idolka hodí pobavený a vřelý úsměv. Nervózně se zahihňáš a vyrazíš mu/jí naproti. Setkáte se na konci uličky.
„Ahoj,“ řeknete v tu samou chvíli a společně se tomu zasmějete. Snažíš se, aby tvůj smích zněl decentně.
„Rád/a tě vidím,“ vyklouzne ti. Nechtěl/a jsi to říct nahlas, třebaže je to pravda. Tvému protějšku přes tvář přeletí rozpaky, pokud ses jen nepřehlédl/a.
„Já… tebe taky,“ kuňkne. Sebejistota se mu/jí však vmžiku vrátí a otáže se:
„Co tě sem přivádí?“ Zvláštní. Řekl/a to, jako by mu/jí to tady patřilo.
„Vybírám knížku pro…, mého kamaráda/kamarádku. Vůbec si nevím rady.“ Snažíš se ignorovat motýlky v břiše.

Idol/idolka se zamyslí. A pak se zakření a mávne rukou, jako že za ní/m máš jít. Zastaví se jen kousek od místa, kde stál/a před tím, než si ho/ji začal/a tak nestoudně (drze) špehovat. Nejapně (společensky nevhodně) vytáhne jeden z titulů, až mu/jí málem upadne na zem, ale včas jej chytí a přátelsky se zachechtá. Pak natáhne ruku a čeká, až si knihu vezmeš.
„Mrkni na tohle.“

To tě dojme. Většina lidí by ti jen popřála, abys brzy našel/našla to, co hledáš. Nebo by se tě snažili ujistit, že ať vybereš cokoliv, bude to to pravé. Ale on/a ne. Snaží se ti doopravdy pomoct. I když je to jen malé gesto, nejradši by ses mu/jí vrhl/a kolem krku.

Knihu se pokoušíš převzít, ale chvilku to trvá, protože se na ni nedíváš. Koukáš se mu/jí do očí. Takhle na sebe zíráte nějakou tu chvíli, ale pak to už nevydržíš a uhneš pohledem. Prohlížíš si přebal a snažíš se si nevšímat, jak se ti třesou ruce. Přejíždíš jimi přes stránky, snažíš se pochytit aspoň něco z anotace, zatím co on/a vysvětluje:
„Já a pár lidí, co znám, jsme to četli. Já dokonce dvakrát,“ přizná se. „Všem se nám to líbilo. Je to o dvou přátelích. Takže když to má být od tebe pro tvého kamaráda/kamarádku…,“ odmlčí se a pokrčí rameny.

Čteš si náhodné úryvky z knihy, pak se znovu podíváš na obal a zhodnotíš: „Myslím, že bude dokonalá.“
„To jsem rád/a,“ pronese. Vyměníte si poslední pohled, pak na tebe mávne a otočí se k odchodu. Posloucháš každé klapnutí jeho/jejích bot o dlážděnou podlahu. S překvapením shledáš, že mizí, aniž by si vybral/a jakoukoli knihu. Zdálky k tobě doputuje zbytek průvanu, který do obchodu tvá – nyní ještě oblíbenější – osoba vpustila a jenž je dost silný na to, aby zalistoval tvou knihou.

Na tohle nikdy nezapomenu, říká hned první věta, na níž ti spočine zrak.

Výprava do přírody

Je slunné jarní odpoledne a ty se dozvídáš, že s rodinou jedete k nějakým přátelům tvých rodičů, jenže nevíš, o koho jde. Jsi otrávený/á, protože máš mnoho úkolů a jiných povinností a tenhle víkend je jediný, kdy ještě můžeš svou práci dodělat. Abys ukázal/a, jak si tímto nápadem, že pojedete k cizím lidem, znechucen/a, ani se nenamáháš se obléknout do něčeho trochu reprezentativního (slušného, co neurazí) a jen na sebe hodíš jednu ze svých mikin na ven.

Jedete autem. Rozhořčení ti brání se soustředit na to, kudy jedete, ale nemáš pocit, že by cesta trvala vyloženě věčnost. Na místo dorazíte zrovna ve chvíli, kdy téměř usínáš. Vystupuješ z auta a shledáváš, že jste nepřijeli přímo k těm lidem domů, nýbrž na nějaké volnočasové místo u vody, kde je spousta malých chatek a stolů.

„Je to tu hezké,“ připouštíš, ač nerad/a, a protáhneš se. Tvůj táta/máma (nebo kdokoli jiný, s kým bys na to místo jel/a) nese koš s jídlem, který následně položí na jeden z oněch stolků. Skoro v tu samou chvíli se mezi stromy objeví druhá rodina, nesoucí hory jídla a pití. Zamrkáš, jestli se ti to jen nezdá. Přímo naproti tobě totiž kráčí osoba, na kterou tolik myslíš.

Obočí mu/jí vyletí až na vršek čela. Ale nevypadá, že by tě nerad/a viděl. Za to ty nerad/a jsi, protože kdyby tě někdo předem obeznámil, kam se chystáte, nevypadal/a bys teď jako bezdomovec. Dívka/hoch se na tebe usměje, ale ahoj si neřeknete. Místo toho se začnou zuřivě zdravit vaši rodiče a vyměňují si zdvořilostní věty. Potom se všichni usadíte k onomu stolku se dvěma lavicemi.

Jeden z tvých rodičů se ovšem začne brzy cítit nepohodlně, protože sedí ke svým dospělým přátelům šikmo a přes věci na stole si nevidí do očí.
„Hele, milá zlatá / milej zlatej, určitě ti nebude vadit, když se vyměníme, že ne?“ pronese významně, ale ne zas příliš přísně, aby se tomu rodiče tvého idola/idolky nedivili, a mrkne na tebe. Ocitáš se přímo naproti jemu/jí.

Najednou pocítíš obrovské horko. Moc dobře si uvědomuješ, že ti tváře úplně žhnou, a tak se na člověka naproti sobě ani nepodíváš. Místo toho popadneš tu nejmohutnější sklenku, naliješ si svůj oblíbený džus a snažíš se své rozpaky pitím skrýt. Omylem se pod stolem dotknete koleny a ty ucukneš.

V hlavě ti to začne šrotovat. Když tam tu nohu nechám, bude si myslet, že jsem úchyl/ačka, ale co když teď nabyl/a pocitu, že se ho/jí štítím? Položíš chodidlo pevně na zem a opatrně stočíš pohled k osobě, co se ti líbí. Díval/a se na tebe. Jakmile se vaše pohledy střetnou, ucukne koutkem a zaměří pohled jinam.

„… tak se o tom můžete jít, koneckonců, přesvědčit sami,“ zašvitoří zrovna jeho/její máti. Jako na povel se všichni rodiče zvednou a ty nevíš, k čemu se schyluje.
„Za chvíli přijdeme, děti,“ mávnou na vás a vyrazí objevovat nějakou věc, která je zřejmě pro rodiče velmi lákavá.

Nechávají vás u stolu sedět samotné a tím vás donutí se na sebe podívat.
„Měli bychom se jít také projít,“ vyhrkneš, protože nemůžeš snést, jak je vzduch najednou hustý. Tvůj člověk se pousměje a projasní se mu obličej.
„Škoda, že ten nápad nebyl můj.“

Vydáte se společně po cestě, nicméně tvého idola/idolku vyasfaltované pěšiny moc neberou, a tak se vydá po trávě kamsi mezi stromy. Ty ho/jí následuješ. Povídáte si o ničem i o všem možném. Zpočátku jsi nervózní, jen tak klábosíte, pak se však uvolníš a váš hovor nabere hlubší směr. Máte toho hodně společného.

Propletete se mezi stromy a ocitnete se před rozlehlými loukami, po nichž se rozlévá zlatavá krev zapadajícího slunce. V dálce je vidět pár pahorků (kopečků) a po obloze se honí štěbetající ptáci. Tvá osoba se najednou posadí a zírá na tuto úžasnou scenérii.

Když se pak na tebe otočí s úsměvem od ucha k uchu, pochopíš, že tě sem zavedl/a úmyslně. To místo ho/ji zřejmě učarovalo, a ty tomu rozumíš. Posadíš se do uctivé vzdálenosti a necháš natažené nohy viset z kopečka.

Příroda je krásná, jeho/její hlas ti ale brzy chybí.
„Co by sis přál/a, kdybys měl/a Aladinovu lampu,“ zeptáš se, načež se opět zastydíš, co to z tebe vypadlo za otázku. On/a si z tebe však neutahuje. Jemně, úplně nenápadně ti stiskne ruku. Jeho/její tváře jsou nyní rudější než obloha a s tvým břichem nyní hýbe více motýlků, než na této louce dokážeš napočítat. Blahem se ti zatočí hlava.

Tvá osoba shlédne z tvých očí zrakem zpět mezi pahorky.
„Moje přání se právě splnilo.“

Ať už se vám někdo líbí, nebo ne, doufám, že jste se pobavili a že vám lomítka příliš nepřekážela ve čtení. Stalo se vám někdy něco podobného? Jak byste se v takovém případě zachovali vy?

Pro Alíkoviny,
Qetuo