Ahoj teto, řekla bys mi prosím, kde pracuješ?

Pracuji na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, zkráceně OSPODu. Je to úřad, který je tu pro všechny děti, kterým ještě nebylo 18 let. Má za úkol je chránit, kdyby se jim dělo něco špatného, měly nějaké problémy nebo je zastupuje, třeba když se jejich rodiče rozvádějí.

A jak to vlastně funguje? Kde takové oddělení najdu a kdy tam můžu přijít?

Oddělení sociálně-právní ochrany nebo jak někteří říkají „sociálku“, najdeš ve větších městech nejčastěji na městském úřadě. Na dveřích by mělo stát „sociálně-právní ochrana dětí“. Přijít za nimi můžeš kdykoliv v úředních hodinách. Ale i když je po úředních hodinách, neznamená to, že sociální pracovník jde jen tak domů. Vždycky jeden z oddělení drží stráž a je neustále na telefonu – třeba i ve dvě ráno. Dovolají se mu ale třeba jenom policisté, hasiči či jiné takové osoby. Jen když jde opravdu o hodně vážné situace.

Cedule – sociálně-právní ochrana dětí

Aha. A s čím mi vlastně takový pracovník může pomoci?

Většina dětí se se sociálním pracovníkem setká, pokud doma neklape všechno tak, jak by mělo. Rodiče se třeba často hádají, používají přísné tresty pro své děti nebo je jenom rodina ve složité situaci a mohou například přijít o bydlení nebo nemají moc peněz. Sociální pracovník z OSPODu je tu v každé takové těžké situaci pro dítě – jeho hlavním úkolem je, aby každé dítě bylo v bezpečí, mělo co jíst, bylo v teple a mělo kde spát. Rodičům může v takovém případě poradit, kam se mají obrátit, ale za rodiče jejich práci neudělá. A pokud ti se rozhodnou se svou situací nic nedělat, může se stát, že sociální pracovník zhodnotí, že bude dítěti lépe někde jinde. Pak záleží na tom, jak hodně špatná situace to je – dítě může z rodiny odejít třeba jen na chvíli, než se rodiče zase postaví na nohy, nebo to může být na delší čas. Jeho rodiče ale pořád budou jeho rodiče, i když už s nimi nebude bydlet, bude se s nimi moci vídat. K takovým věcem ale dochází opravdu jen když je situace moc a moc vážná.

Říkáš, i když jsou rodiče třeba moc přísní? Takže když dostanu třeba zaracha nebo mi mamka zakáže na týden telefon, tak mi může pomoct sociální pracovnice?

Ne, tak jsem to opravdu nemyslela (smích). Za sociálními pracovnicemi na OSPOD by dítě nebo rodiče měli chodit v případě opravdu vážných problémů. Například, když rodiče moc často pijí alkohol, bijí se mezi sebou nebo bijí dítě. V takovém případě je potřeba zasáhnout. Přijít může samozřejmě i někdo jiný, pokud vidí, že v nějaké rodině není všechno v pořádku. Sociální pracovníci to potom mohou zkontrolovat a případně to i vyřešit.

Rozumím. Říkala jsi ale i něco o tom, že sociální pracovníci mluví s dítětem, když se rodiče rozvádějí. To jako každý, komu se rozvádí rodiče, tak musí jít na „sociálku“?

Ano. Dítě má právo na svůj názor, a proto je velmi důležité, aby ho mělo komu říct. Pohovor s dítětem se vede v případě, že:

• se rodiče rozvádějí,
• nemohou se domluvit, kolik peněz, kdo bude platit pro potřeby dítěte, jako je oblečení, jídlo, kroužky a další věci (tomu se říká výživné),
• nemohou se shodnout, kdo se jak bude s dítětem po rozvodu vídat,
• nebo třeba když někdo zemře a dítěti něco odkáže v dědictví.

Ale i dalších důležitých záležitostech. V takových případech je názor dítěte důležitý. I když podle zákona si umí svůj názor vytvořit a říct až děti od 12 let, sociální pracovníci často mluví s dětmi i mnohem mladšími. Sociální pracovník je potom takový „právník dítěte“. To co mu dítě řekne za něj tlumočí u soudu před soudcem a taky před rodiči dítěte, což by pro samotné dítě mohlo být velmi stresující. Takhle jeho zájmy a přání bude u soudu hájit určený sociální pracovník. V některých městech se potom můžeme setkat s tím, že s dítětem nemluví pracovnice OSPOD, ale rovnou soudce. Vždycky by to ale mělo proběhnout bez přítomnosti rodičů, aby se dítě nemuselo bát říct svůj opravdový názor.

Leták – sociálně-právní ochrana dětí

Leták – sociálně-právní ochrana dětí

A na co se mě při takovém pohovoru budou ptát?

Jak se máš, jak se ti daří ve škole, jestli máš nějaká zvířátka, na jaké chodíš kroužky a pak hlavně, jestli víš, proč vlastně se sociální pracovnicí mluvíš. To je bude zajímat samozřejmě nejvíce. Jestli s tebou rodiče o situaci doma mluvili a jaký na to máš názor ty. Všechno ale samozřejmě záleží na tom, s jak starým dítětem rozhovor probíhá. Při pohovoru s takovým patnáctiletým není potřeba chodit kolem horké kaše tolik jako s mladším dítětem. Názor dítěte je hlavně v případě rozvodu rodičů a určování tzv. styku, tedy času a termínů, kdy dítě bude s mamkou a kdy s taťkou, důležitý. Musíš ale vědět, že i když je tvůj názor důležitý, neznamená to, že soud tak musí rozhodnout. Roli hrají i jiné věci, jako jsou možnosti obou rodičů, jak chodí rodiče do práce a další.

A co takové děti, které rodiče nemají?

OSPOD pracuje samozřejmě i s dětmi, které jsou z nějakého důvodu mimo svoji biologickou rodinu, tedy jsou pryč od maminky a tatínka, kteří je přivedli na svět. Tomu se říká náhradní rodinná péče. Může se stát, že rodiče se dostanou do složité situace, se kterou si nejdříve musí poradit sami, některým dětem rodiče zemřou nebo se z jiných důvodů nemohou nebo nechtějí o své děti postarat. Jak už jsem říkala, hlavním cílem sociální pracovnice OSPOD je, aby dítě mělo kde spát, bylo v teplo, mělo co jíst a cítilo se bezpečně. A to může dítěti nabídnout třeba bydlení v dětském domově nebo u jiné rodiny.

Jak to myslíš – u jiné rodiny?

Když dítě bydlí u jiné rodiny, říká se tomu pěstounství. Lidé, kteří se o něho starají, jsou jeho pěstouni a od státu dostávají peníze, se kterými mohou dítěti zajistit dobré jídlo, oblečení, potřeby do školy… Za dítětem, které takto u někoho bydlí dochází pravidelně jeho sociální pracovník z OSPODu, který zjišťuje, jestli je všechno v pořádku. Ten zároveň spolupracuje s rodiči, kteří, když se vypořádají se všemi potížemi, si potom mohou své dítě opět vzít k sobě. Dokud to ale nejde, mohou se s dítětem alespoň vídat, psát si s ním…

A kdo je to, prosím tě, kurátor pro mládež?

Kurátor pro mládež je tu pro děti, které něco provedly. Když dítě něco provede – třeba když ukradne v obchodě sušenku, počmárá sprejem budovu, chodí za školu, kouří, zničí dveře nějakého obchodu a tak dále. Někdy takové činy samozřejmě řeší policie, ale při výslechu je potom přítomný i právě kurátor pro mládež. Kurátor dohlíží na to, aby děti, které se daly „špatnou cestou“ v ní nepokračovaly. Snaží se jim pomoci se polepšit. Pro děti, které se ale rozhodly dobrých rad neuposlechnout, může třeba zajistit i pobyt v zařízení, kde mu pomohou najít něco, co ho bude bavit, najít zábavu někde jinde než ve špatnostech. Pomohou mu zjistit v čem je dobrý, co umí a podpoří ho v tom. A i při takovém pobytu tu kurátor pořád je a dítě se na něj může obrátit když potřebuje.

Takže sociální pracovnice jsou paní nebo pánové, kteří mají dětem pomáhat. A není potřeba se jich bát. Chápu to dobře?

Rozhodně. V žádném případě není potřeba se „sociálky“ bát. Jsou tu proto, aby dětem a jejich rodinám pomohli. V televizi a filmech jsou pracovnice často vykresleny jako zlé a protivné, ale ve skutečnosti to tak není. V kanceláři mívají často pro děti hračky na hraní nebo třeba nějakou sladkost za statečnost.