O čem kniha je?
O dětech, které se svými rodiči, vědeckými nadšenci, odjedou na expedici na Borneo. Jednoho dne se octnou sami v pralese a zjistí, že tajemné cosi z hloubi lesa se o ně zajímá, a to možná až příliš. Octnou se v říši rostlin Orchidérii a zjišťují, že tam panuje pořádek pouze zdánlivý. Budou muset vynaložit hodně odvahy a vynalézavosti, aby všechno dobře dopadlo.

Lukáš Fibrich

Jsou v ní obrázky?
Jsou, a velmi pěkné. Knížku ilustroval výtvarník Lukáš Fibrich, jehož styl mnozí čtenáři možná znají z časopisu ABC. Obrázky jsou černobílé a vyzývají k tomu, aby čtenáři popadli pastelky a vybarvili si je oni nebo jejich mladší sourozenci podle své fantazie.

Co je nejtěžší na tom, vydat knihu?
Určitě ji napsat. Není to jen práce u počítače, kdy člověk sype z rukávu věty a odstavce. Jsou to dlouhé noci přemýšlení, jak se bude děj vyvíjet. Metry a metry smazaného textu. A taky studium. Snažila jsem se, aby reálie pralesa co nejvíc odpovídaly skutečnosti, takže jsem spolupracovala s cestovateli a odborníky a četla o pralese hodně knih. Moji známí biologové si už během těch měsíců zvykli, že je bombarduji otázkami, jestli na Borneu žijí žížaly, a podobnými, třeba o půlnoci. Ale ani sehnat nakladatele a knihu vydat není v dnešní době jednoduché.

Tereza Meravá

Jak dlouho kniha vznikala?
Celkem tři roky. Nebyla jsem s ní dlouho spokojená. Později jsem ji také "testovala" na primánech pražského gymnázia Ústavní. Četli ji na pokračování a psali mi k textu připomínky. Občas jsem to pěkně "schytala", ale spíš chválili a to mě těšilo. Chtěla jsem knihu napsat, jak nejlépe to dovedu, a to se mi snad také nakonec podařilo.

Kniha se jmenuje Jak se straší Stráchnivec. Měla jste z něčeho jako malá strach?
Měla. Ze tmy. Trpěla jsem totiž příliš bujnou fantazií a ve tmě se šaty na věšáku dokázaly měnit v temné postavy, květiny na polici v bizarní hady a otevřená skříň v úkryt bubáka. Dodneška nelením večer vstát z postele a otevřenou skříň zavřít. Co kdyby…

Ilustrace z knihy Jak se straší Stráchnivec

Jak se straší Stráchnivec

Ukázka z knihy

Velké dveře se měly zabouchnout, ale očekávaná rána nevyšla. Místo toho husté a velice slizké šlahouny, které je tvořily, prostě s velkým šustěním a proplétáním srostly. Tommymu kručelo v břiše. Rozhlédl se po cele, do které ho odvedli, zdali mu nedali alespoň něco k jídlu. Uviděl však pouze džbán s vodou. Hltavě se napil.

"Ráno budeš podroben výslechu u královny!" ozvalo se za dveřmi pichlavým kaktusím hlasem.

"Nic jsem neprovedl!" bránil se Tommy.

"To se ještě uvidí!"

Z celého zámku padala na Tommyho tíseň. Šlahouny byly všude. Tvořily zdi, stropy i místnosti. Některé úplně zdřevěněly, ty drobnější byly ale čerstvé, zelené a zdály se živé a pohyblivé. Na chodbách panovalo tmavé zelené šero. Tommy si ale vzpomněl, že jak ho vlekli zámkem, zahlédl několik místností, ve kterých se rozlévalo modré světlo. Stejné, jako vydával jejich průvodce po chodbě. Tím byla rostlina, která jako by v bohatém okvětí měla zabudovánu zářivku. Její světlo doslova studilo.

Tommy si podrobněji prohlédl celu. Liány tu vytvořily malé okénko s výhledem na fascinující zámeckou zahradu. Byla tu postel, ale Tommy by si na ni nikdy nelehl – bál se, že by ho šlahouny ovinuly a zadusily.

"Noc bude asi hrozná," napadlo ho. Za přikrývku sloužil velký, měkký okvětní list, ale Tommy, ač byl jen v trenýrkách, necítil zimu. Rostliny jako by byly vydávaly zvláštní teplo.

Vzpomněl si znovu na Vivien, zdálo se totiž, že slunce zapadlo. Snad už je doma a burcuje vesnici!