Ale nastal problém. Bohužel mě rodiče vzali k babičce. A očekávané prázdniny jsem strávila na venkově. Odříznutá od civilizace a bez wifi! No zkráceně řečeno hrůza.

Naštěstí po dlouhém a úmorném přemlouvání mamky a taťky, mě nakonec přivezli o dva dny dříve. S kamarádkami jsme si ten zbývající čas rozhodly užít do vteřiny. Šly jsme do města na zákusek a džus. Jenže po té cestě nám padlo do oka krásné nové kadeřnictví. Holky mě přemlouvaly, abych se objednala, ale já je jasně odpálkovala: „S mými vlasy by nehnulo ani sto kadeřníků,“ řekla jsem.

Jenže při zpáteční cestě si děvčata zase přisadila. Že kdybych se objednala, vešla bych do školy jako nová kočka. „A co za to? Musíme se přece o něco vsadit, ne? Protože já bych tam dobrovolně nešla.“ Rozhodla jsem se a vyplázla na ně jazyk. A holky souhlasily, že se tedy vsadíme o vynikajicí dort a capuccino a šampon, kterým si budu mýt ty své nové cool vlasy. 

Vešly jsme do kadeřnictví. A milá paní se mě hned zeptala, co potřebuji. Já jsem to ze sebe vysypala. A objednávka byla na světě. Zítra v 10:00. A ani to tak nebolelo. No super, pochvalovaly si holky. Společně jsme vyrazily ke svým domovům.

Jen co jsem přišla domů, oznámila jsem tu novinu mámě. Tvářila se velmi nadšeně. A dokonce mi dala i 200 Kč, abych si prý tu svou proměnu užila. Tak jsem šla spát celá žhavá na zítřejší stříhání. Je to tu, den D. Vstanu nasnídám se a vyrážím. Cesta rychle ubíhá. Postupuji blíž a blíž. Až stojím před dveřmi do kadeřnictví a právě je otevírám. 

Milá paní ze včerejška mě pozdraví. A usadí do velmi pohodlného křesla. A už ke mně posílá profesionálního a také velmi pohledného kadeřníka. Pustí relaxační hudbu. Vybereme společně střih. Já zavřu oči a on celou tu věčnost stříhá a stříhá a stříhá...

„AAAA,“ s leknutím sebou trhnu, protože jsem si snad i chvíli schrupla. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. V zrcadle před sebou vidím ženu s příšerně ostříhanými vlasy, které má okolo hlavy jako sluníčko. A to jsem já. „To nemůžu být já,“ řekla jsem si v duchu. Ale opak byl pravdou. Konečně jsem se vzpamatovala, rychle jsem položila kadeřníkovi na stůl 100 Kč a běžela ven. „Hlavně, ať mě nikdo nevidí,“ říkala jsem si v duchu.

Namířila jsem si to rovnou domů. Ale při mé smůle jsem porazila nějakého chlapa. Byl to kluk jménem Adam, jak se představil. Optimismem jen srčel a bylo to jasné. Láska jako trám na první pohled. Vyměnili jsme si telefony a já dál utíkala domů.

Rozrazila jsem dveře našeho domu a s pláčem se zavřela v pokoji. Máma mě slyšela. Přišla mě pohladit a utěšit. A také řekla: „Vypadáš jako rozjařené slunce léta“. To mě potěšilo.

A velké překvapení na mě čekalo, když mi Adam hned zítra zavolal. Šli jsme spolu ven a bylo to moc super. I když jsem vypadala jako rozjařené slunce léta. Možná bych ale té katastrofě zabránila, kdybych neměla zavřené oči. Jo, jenže bych zase nikdy nepotkala Adama. 

A co víc, tady se plně uplatňuje přísloví: Všechno zlé je k něčemu dobré. A mimochodem tu sázku jsem vyhrála.