Jak to začalo?
Přípravy na tento nezapomenutelný devítidenní výlet začaly v podstatě nevinně, tak jako každé jiné. Nejdříve se po školních chodbách začalo šeptat, že se vyjede na jakousi zahraniční exkurzi, načež v dubnu učitelé zveřejnili přihlášky a oznámili podrobnosti. Černé na bílém – červnová exkurze na Banát. U dveří sborovny jsem se s přihláškou hlásil snad jako první a dobře jsem učinil, zájem byl převeliký.
Plán byl jasný, vyjet jednoho pátečního večera, do pondělí trávit čas výlety v nefalšované rumunské divočině a následně se přemístit do vesnice Eibentál, kde mělo započít naše další šestidenní putování. Představy luxusních hotelů nebyly na místě, všechny noci měly být trávené ve stanu nebo pod širákem.
Byli jsme sice ujištěni, že o naše zavazadla bude v průběhu výletů postaráno a že budou přemisťována dodávkou, avšak bylo stále potřeba se uzpůsobit charakteru výletu. To znamenalo objemné krosny, nikoliv kufry, turistickou výbavu – oblečení, obuv, batoh – a nesmělo se zapomenout na dostatečně velké lahve spolu s vlastní zásobou jídla, neboť to nám bylo servírováno pouze ráno a večer.
Dva měsíce uběhly jako voda a my se shromáždili u autobusu. Nervózní, ale zato s natěšenými jiskrami v očích. Následující šestnáctihodinová jízda nám sice tyto jiskry docela uhasila, ale když nás v sobotu ráno kdesi za Temešvárem obklopily tmavě zelené pahorky, opět mezi námi vzplanulo nadšení. Co nevidět jsme vystupovali z autobusu kdesi uprostřed rumunské džungle s prostou informací: „Nacházíte se v údolí říčky Cerna.“
Băile Herculane – město, jehož slávě odzvonilo
I přesto, že jsme v noci téměř nespali, jsme se obratem vydali do blízkého městečka zvaného Băile Herculane. Tento název se dá do češtiny přeložit jako Herkulovy lázně a jak pojmenování samotné napovídá, původ města sahá až do antiky. Tehdy zde byly vybudovány římské lázně. Datují se do doby císaře Trajana, tj. do 2. století n. l.

Băile Herculane – centrum
Dále se o Herkulových lázních hovoří až v souvislosti s Habsburskou monarchií, která místní lázeňskou tradici obnovila v první půlce 18. století a s výstavbou lázní pokračovala především ve století následujícím. Vznik dnešních lázeňských institucí je tak spojen s dobou rakouské nadvlády, i když podoba většiny města tehdejšímu období neodpovídá.
Nejzachovalejší je historické jádro v severní části města, které je dlouhodobě rekonstruováno. Čím jižněji se ale dostaneme, tím více tristní situaci můžeme spatřit. Některé pohledy nejsou příliš daleko od pohledů na zarostlý Černobyl.
Jih města totiž výrazně poznamenala relativně necitlivá komunistická architektura, která byla následně zanedbána v důsledku zpackané privatizace nedlouho po roce 2000. Ve zkratce se většina významných budov dostala do vlastnictví politika, který je odkoupil za zpronevěřené peníze a následně neprojevil žádný zájem o jejich provoz. Od roku 2016 se s ním a jeho kumpány vedou různá trestní řízení, ta však stále nejsou dořešena. Chátrání Herkulových lázní tak nadále pokračuje, i když byly založeny spolky pro jejich obnovu a při našem putování jsme mohli vidět několik budov v probíhající renovaci.

Termální lázně, které mají svou největší slávu za sebou
Jak se žije v horách?
Neděle nebyla zasvěcena odpočinku, nýbrž výšlapu do vesničky Ineleț, která se rozprostírá ve stráni nad údolím Cerny. Nejkratší cesta nahoru vedla kromě strmých serpentin i přes žebříky. Označení vesnička mi někdy přijde zavádějící, protože se jedná jen o pár domečků s velkými rozestupy. Na severovýchodním konci obce se nachází kostelík ze 70. let spolu se hřbitovem. Pokud vás zajímá, jak přepravují nebožtíky v rakvi až nahoru, odpověď je prostá – helikoptérou.

Peřeje na říčce Țăsna
Pokračujeme-li podél svahu, mineme více pramenů než staveb. Z té hrstky domečků ale můžeme jmenovat školu, která slouží též jako bod první pomoci, svérázně postavený rodinný domek, který je podle internetu pronajímán jako ubytování, a tu a tam menší usedlost pohozenou v kopci.
Zajímavé bylo vidět na rozcestích rozmístěné nestřežené stolky se zavařovačkami plnými kompotu nebo marmelády či s krabicemi naplněnými ovčím a kozím sýrem. Na víku byla zpravidla napsána cena a prodejce se tak spoléhal na poctivost všech potenciálních zákazníků. Pokud si totiž chtěli něco koupit, peníze měli vložit do drobné kasičky, která ležela vedle zboží.
Na následující cestu zpět dolů do našeho kempu v údolí Cerny byla potřeba vysoká míra obratnosti. Největší nástrahy na cestě nám totiž opět vytvářela voda, a to jak čirými prameny, které nám pomalu šuměly pod nohama, tak mnohem větší říčkou, kterou bylo potřeba přebrodit. Stačil malý krůček na nesprávné místo a člověk měl zmáčenou celou nohavici (mohl bych vyprávět).

Brod jako přirozená součást cesty
Voda však byla zodpovědná nejenom za nástrahy, ale i za překrásné výhledy, které běžně k vidění nejsou. Kdo z vás může říct, že se prošel jen kousek za vodopádem?

Vodopád zezadu
Horolezci, horolezkyně, horolezčata...
Pondělí se stalo završením naší pouti po národním parku Valea Cernei. Den jsme začali zprudka, a sice výšlapem na Vârful lui Stan (1466 m n. m.), jednu z nejvyšších hor v oblasti. Vzhledem k našemu začátku v údolí u řeky jsme všichni museli zdolat převýšení cca 1100 metrů. Z hustého listnatého lesa tak postupně začaly mizet stromy na úkor kamení, až jsme se nakonec pohybovali jen po loukách s velkými balvany, kde byly stromy spíše raritou. Jak napovídaly rozcestníky dole u řeky, výšlap jsme zvládli za tři a půl hodiny a na horu vylezli ještě před polednem.

Vrchol hory Vârful lui Stan
Sestup byl už rychlý, do kempu jsme se vrátili asi ve tři a o hodinu později jsme už byli na cestě k Dunaji.
Cestu rumunskými horami jsme tak paradoxně zakončili v nadmořské výšce zhruba 65 metrů. Po projetí Oršavy, druhého největšího města župy Mehedinți, jsme zastavili na břehu Dunaje a po krátké chvilce čekání se nalodili na dvě motorové loďky. Ze simultánně překládaného výkladu rumunského kapitána jsme se dozvěděli, že proplouváme unikátní soutěskou zvanou Železná vrata.

Železná vrata
Tento malebný kousek hnědé řeky obklopené zeleno-bílými skalami je tím nejmohutnějším průlomovým údolím v Evropě. Takové údolí vzniká tak, že řeka, která spojuje dvě nížiny, protéká přes hory, a tím se do nich zařezává. Železná vrata tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem a nachází se na nich dvě přehrady vybudované skrze spolupráci komunistických prezidentů Tita (Srbsko) a Ceaușesca (Rumunsko).
Jako drobný bonus jsme na závěr zahlédli hlavu Decebala, posledního dáckého krále, vytesanou do kamene. Tento výtvor o rozměrech 43 × 32 metrů tesalo tucet kameníků a sochařů po dobu jedenácti let (mezi roky 1993 a 2004).

Kamenný Decebalus
Vyloděním se na břeh se za námi zavřela Železná vrata a my od Dunaje odbočili vpravo, na nenápadnou, ale zato velmi slušně opravenou silničku, která nás zavedla až do malebné vesnice jménem Eibentál či též Tisové Údolí. A po několika dnech jsme mezi obyvateli opět slyšeli naši rodnou češtinu...
Ale o tom, kde se v Rumunsku vzali Češi, nebo o tom, jak jsme jedli a pili, zase až příště.