Pocítím silnou bolest, najednou... Víc si toho nepamatuji.
Za dva dny se probudím v nemocnici, kde se na mě usmívá blonďatá zdravotní sestřička. Poví mi, že jsem uklouzla na ledě a mám zlomenou levou nohu a utrpěla jsem lehký otřes mozku. Ještě den jsem na JIPce, kde za mnou nikdo z rodiny a známých nemohl.
Dalšího dne mě přeložili na normální pokoj. Kde to strašně smrdělo dezinfekcí, ale aspoň tam už nepípaly různé přístroje, které mě strašně rušili! Pokoj byl vymalovaný příšernou zelenou! Sdílela jsem ho ještě s jednou holkou, asi o rok starší něž já. Zjistila jsem, že se jmenuje Lucie a je tu s cukrovkou, ale víc se se mnou nebavila, netuším proč!! Za Luckou každý den někdo chodil, ale ona z toho neměla žádnou radost! Za mnou chodila jen mamka se sestrou, jinak nikdo! Ani jedna kamarádka, ani nikdo ze spolužáků, prostě vůbec nikdo!!
S Lucčiných návštěv se mi nejvíc líbil její kluk, pochytila jsem, že se jmenuje David. Vždycky přišel s velkým pugétem růží či tulipánů nebo Lucce donesl nějaké vitamíny. Ale s Luckou to vůbec nehlo! Jednou, když Lucka byla někde na vyšetření, opět přišel. Strašně mu to slušelo, měl na sobě černé rifle a hodně sexy motorkářskou bundu. Pod ní mu čouhala bílá košile s límečkem, vlasy měl rozcuchané od helmy, kterou měl v ruce. V druhé měl opět kytičku tentokrát ale jen jednu, rudou růži. Rozpačitě se na mě podívá a vyhrkne ze sebe pozdrav. Usměji se a odpovím mu, že Lucka je na vyšetření. „Stejně bych se asi nic nového nedozvěděl..“ pronese ledovým hlasem „Tak... já půjdu..“ pokračuje David, otočí se a chce odejít. „Počkej, můžeš tu zůstat a počkat na ni“ vyhrknu ze sebe a doufám, že to neznělo moc naléhavě „samozřejmě jen jestli chceš“ dodám ještě. On se zase otočí nazpátek a usměje se. Potom si sedne na kraj mé postele a předá mi růžičku. Já jsem dostala kytku od úplně cizího kluka??! Chvíli nejsem schopna slova, ale pak když se vzpamatuji mu poděkuji. On se jen usměje, takže já opět oněmím. Další půl hodinu se hádáme, jaký je lepší film jestli Hobit nebo Sherlock Holmes.
Potom se tak různě bavíme o hudbě, filmech a zjistíme, že máme celkem stejný vkus. Pak přijde řeč na mé zranění. Než mu to všechno stačím říct, přeruší mě melodie nějaké rokové písničky. David sebou trhne a je vidět, že je mu líto, že už bude muset jít. Ještě předtím než opustí pokoj mi podá nějaký kus papírů a vtiskne mi polibek do vlasů. Pět minut potom co David odejde se vrátí Lucka. Nechci raději vědět, co by se stalo kdyby „nás“ spolu viděla!!! Hned když vejde zmerčí dar, co svírám v náručí, šlehne po mně pohledem a podrážděně se mě zeptá odkud to mám. Odpovím jí, že mě přišel navštívit bratr. I když žádného bratra nemám, ale to jí pochopitelně nevykládám!
Pak si lehne na svou postel a otočí se ke mně zády. A já se mezitím podívám na lístek co mi David dal. Předpokládám, že je tam jeho telefonní číslo nebo tak něco. Ani jsem se tak moc nepletla, protože tam je napsaná jeho emailová adresa. Hned volám mamce, aby mi přinesla můj laptop. Mamka hned druhý dne přišla a donesla mi ho. Celou noc jsem nemohla spát, pořád jsem musela myslet na to co se stalo, hlavně tedy na Davidův polibek. I když byl jen do vlasů. Hned jak mamka odejde, zapnu notebook a napíšu mu zprávu. Ani dlouho nemusím čekat a David mi odepíše. Prý jestli může zase někdy přijít a že se mu se mnou dobře povídalo. Chvíli přemýšlím, co mu odpovědět. Nakonec mu napíšu: Klidně jen netuším kde. Na odpověď opět nečekám dlouho: To nechej na mně!
Do pokoje přijde zdravotní sestřička, tak mu ještě rychle napíšu, že už se moc těším a že musím jít cvičit. V duchu jsem stále přemýšlela, jak to chce David zařídit! V nemocnici se vidět nemůžeme, to by bylo velké riziko. A já v nemocnici budu minimálně ještě 2 týdny a pak lázně.
Druhého dne mě vzbudí nějaký křik. Poznám, že je to hlas Davida. Po chvíli odejde. A místností se začne ozývat jen Lucčin pláč. Snad první emoce kterou jsem na ní viděla. Když jsem se podívala do mejlu, čekala tam na mě zpráva, samozřejmě od koho jiného než od Davida!! Chvíli přemýšlím, zda je to, co děláme dobře či ne. Pak se rozhodnu email otevřít. „To s Lucií je už vyřešené“ začnu číst „běž do 3. patra čeká tam na tebe překvapení. Tvůj David“.
Běž, no to se lehko řekne, když máš zdravé nohy, ale s berlemi to jde dost těžko! Když zahnu do chodby ve třetím patře, uvidím samotného Davida s kyticí růží!! Taky mě to mohlo napadnout, že to bude sám David a mohla jsem si na sebe dát něco lepšího než růžový župan, nadávám si v duchu! Ale když ho tak vidím, mám sto chutí, se mu pověsit kolem krku. Najednou si uvědomím, že chodba je úplně prázdná, nikde žádná zvědavá sestřička, doktor ani jiný zdravotnický personál, který by nás rušil! Zeptám se ho tedy, kde jsou všichni a on mi odpoví, že si to zařídil u primářky oddělení, která je shodou okolností jeho teta. Víc se toho už nedozvím, protože mě políbí. Krásně a dlouze!
Pak, když se posadíme na nemocniční lavičku a když mi předá kytici rudých růží, mu povím, co jsem slyšela ráno a hlavně zdůrazním to, že Lucka byla smutná a že je mi to líto. „ Není to tvoje vina“ začne David a chytne mě za ruku „chodili jsme spolu asi rok ale v posledních měsících, to prostě nebylo ono, nemoc jí totálně zdeptala. Připadá si jako totálně prašivá, outsajdr..“ Pohladí mě po tváři a pokračuje „snažil jsem se jí pomoct, jak to jen šlo, to mi věř!! Jenže ona mě totálně odmítala a možná o mě ani nestála.. Nesmíš si to vyčítat! Jasný??! znovu mě políbí „Půjdeme se cournout do zahrady? Jen si skoč pro bundu, je tam celkem kosa“. Tak jsme tedy šli a byla to paráda!! I když jsme si moc nepovídali.
Lucka na to asi za dva dny přišla, ale nebyla naštvaná, jak jsem si původně myslela a dokonce mi řekla: „Mně to ani nevadí, stejně nám to neklapalo. David asi není ten správný kluk pro mne, ale za to ty záříš jako vánoční stromeček“ obejme mě“ přeji vám to! Oběma! Zasloužíte si to“...
