Každý z nás jistě ví, že k nám občas vtrhne bez pozvání a rozbije všechno, na co se jen podívá. I přes to jí nemusíme vnímat tak negativně, když se pokusíme pochopit její jednání. Nutno podotknout, že podstatně větší problémy mají s jejím neohlášeným příchodem ti, kteří se ji bojí a dobrovolně ji nikdy nepozvou. Když Samotu potřebujeme, s větším nebo menším zpožděním vždy dorazí a je s námi tak dlouho, jak to jen situace umožňuje. Lidé jsou však zpravidla nevděčné bytosti a mají někoho rádi jen do té chvíle, než po nich něco chce.

Uvažovali jste někdy nad tím, že by mohla být i samotná Samota osamělá a potřebovala by se k někomu na chvíli připojit? Co když k nám Samota vtrhne z vlastní vůle proto, aby nás ochránila před příchodem pravého osamění, které by mohlo nastat po ztrátě někoho blízkého? Proč tedy máme problém ji uvítat a vnímáme ji jako nevítaného hosta, přestože ji většinou sami žádáme o mnohem víc?

Lidé obvykle žijí v jakési iluzi o osamění a při tom odhání příchozí Samotu, která se nám snaží jen pomoci. Zřejmě milujeme sebelítost a potřebujeme prožívat nepříjemné stavy. I přes bolest ze ztráty blízké osoby by nám mělo být jasné, že existence nevítané Samoty vyvracuje fakt, že bychom byli osamělí. Pocit osamění je naše pouhá představa, kterou by bylo možné snadno zavrhnout myšlenou přítomnosti Samoty. Člověk si i však většinou vybere horší variantu a topí se v sebelítosti.

Člověk se stane skutečně osamělým až ve chvíli, kdy odejde i Samota.