Někdy je samota jak dravé zvíře,
máte ji všude, v každičké škvíře.
Doráží na duši a trhá ji na kusy,
marné jsou zahnat ji veškeré pokusy.
Samota dotírá, pohřbí vás za živa,
ať jste člověk veselý, a nebo protiva.

Pak štěstí druhých vás hrozivě deptá,
ale proč se mračíte, nikdo se neptá.
Že máte na duši jizvy a šrámy,
pomoci může jen pohlazení mámy.
Nebo blízkost člověka, podaná ruka,
dokáže pomoci, když srdce puká.

Když ale čas letí a pomoc není,
pořád se ptáte, kdy se to změní.
Pak vám to dojde, že nic už se nezmění
a že žít v samotě je vlastně umění.
Nikdo vás netrápí a máte klid,
nakonec není tak špatné sám být.

Nikdo vám z krajíce neukousne sousta
a času jen pro sebe hned máte spousta.
Pak ale zahlodá červíček naděje,
že pro vás někde ten druhý přece je.
Taky je samotný a možná se trápí,
slzami jak hrachy svůj kapesník zkrápí.

Nebuďte smutní, že zrovna jste sami,
třeba si postěžujte u svojí mámy.
Ona vás pohladí a k sobě přivine,
bolest, co cítíte, velmi rychle pomine.
Hoďte to za hlavu, všechno se spraví
a dobře dopadne, jak v pohádkách praví.