Sapfó byla básnířka ze 7. století př. n. l. z řeckého ostrova Lesbos. O jejím životě není mnoho známo. Víme, že nejspíš měla tři bratry a že byla narozena do bohaté rodiny. Díky bohatství její rodiny mohla mít svou básnickou školu. Její rodina se angažovala do politiky a kvůli sporům byla na nějaký čas poslána do exilu z ostrova Lesbos do města Syrakusy. Sapfó měla nejspíš dceru jménem Cleïs. Sapfó byla podle některých zdrojů vdaná za Kerkilase z ostrova Andros, ale jelikož má jeho jméno poněkud pochybný překlad, mohlo jít o vtip. Dlouho si historikové mysleli, že Sapfó zemřela skokem z útesu kvůli nešťastné lásce s převozníkem Faonem, ale toto je nejpravděpodobněji jen mýtus a Sapfó zemřela stářím.

Písně z Lesbu je sbírka dochovaných střepů Sapfiných básní uspořádaná překladatelem Ferdinandem Stiebitzem v roce 1978, který přeložil mnoho antických děl, mimo jiné také hru Král Oidipus, častou povinnou četbu. Jelikož se tato sbírka skládá ze střepů různých básní, nemá celkový děj. Většina střepů je opravdu malá, tedy jeden nebo dva verše, ale najdou se i delší básně, i když z nich části chybí. Střepy jsou Stiebitzem poskládány do jakýchsi kapitol dle tématu. Sbírka začíná kapitolou „V domě múz“. Sapfó v ní oslavuje dívky své básnické školy a múzy samotné. Na tuto kapitolu navazuje další s názvem „Z písní lásky“, kde vzdává poctu bohyni krásy a lásky Afroditě a bohu lásky Érovi. V této kapitole se také nachází její nejslavnější báseň, Modlitba k Afroditě. Básní zde nejen o svojí lásce, ale i například o lásce Heleně z Tróji při Trójské válce. Následuje kapitola „Dny a noci“, která obsahuje básně o Sapfině dceři a strachu ze stárnutí. V kapitole „Ze svatebních písní“ je vylíčen strach ženy ze svatby, manželství a ztráty svobody. Děj však končí šťastným manželstvím. Další část je „Lidé a bozi“, která je, jak název napovídá, o vztazích mezi lidmi a bohy. Nejvíce se zde objevuje bohyně Afrodita. Poslední část se nazývá „Myšlenky“ a je o Sapfiných poněkud pochmurných úvahách. Není zde napsáno přesně, čeho se týkají, ale může to být odraz politických sporů její rodiny.

V antice byla Sapfó velice obdivována a mnoho jiných řeckých autorů a básníků o ní psalo. Ve starověkém Římě se on ní ale začalo říkat, že je nemravná, a v Byzanci roku 380 n. l. byla většina jejích děl spálena. Ve středověku se její básně kvůli její lásce k ženám dále pálily a ničily. Říká se, že je nechal spálit papež Řehoř sedmý, toto ale zřejmě není pravda. V roce 1652 se Sapfiny básně poprvé znovu začaly překládat. Během romantismu se jí opět začali inspirovat básníci i básnířky. V devatenáctém století začala být Sapfó vnímána jako jakýsi symbol feminismu a slovo lesba díky ní začalo být chápáno tak, jak ho známe teď.

Doufám že se nám můj článek o Sapfó líbil, sbírku určitě doporučuji, jestli máte rádi básně.