Tanec... Když se řekne tanec, můžeme si představit cokoli – opery, v nichž tancují baletky jedna jako druhá, tradiční tance, které provozují především vesničané už od pradávna, tance afrických národů, tanec pro pobavení na random (= náhodnou) hudbu hrající z rádia, breakdance... (breakdance = akrobatický tanec, tanec, při kterém tančíte třeba i na hlavě)
Někdo si může představit jen nudný pohyb, jiný zase v tanci nevidí absolutně nic... Já již šestým rokem tančím scénický tanec. Tento tanec má vyjádřit nějaký příběh, většinou na pochmurnou hudbu – tedy i příběh, který chceme vyjádřit, je většinou smutný – nebo tajemný, téma může znít strach a je to v podstatě taková pantomima, která je však více propojená s naším nitrem, myšlením.
Choreograf vám může vymyslet sestavu, podle které budete všichni tančit, avšak mně je příjemnější, když nám pouze zadá téma a my volně improvizujeme. Ač je hudba třeba pomalá, může pozornost diváka velmi zaujmout zvrat. Můžete se pomalu natahovat za dlaní a najednou spadnout na zem... a opět pomalu zkoumat okolní prostor – můžeme tedy říct, že tento tanec není přímo závislý na hudbě.
Scénický tanec má diváka zaujmout svou přirozeností, plynulostí, zvraty a proměnlivou dynamikou. V tomto tanci by mohl též vidět příběh – a třeba i svůj, ne ten, který byl do choreografie původně dosazený. Scénický tanec, v němž improvizujete, je pro diváka originální a vaše pohyby neudělal nikdo před vámi, pokud jste ovšem dlouhé hodiny neseděli u YouTube a dokonale nekopírovali tanec nějakého jiného tanečníka (nebo tanečnice). Když tančíte, ukazujete krásu svého těla.
Zkoušíte tančit procítěně, myslíte při tom třeba na smutek, ale zrovna jste veselí, šťastní a přejete si se smát? Zkuste si v hlavě vytvářet příběh, podle něhož se bude vaše tělo pohybovat. Zavřete oči a...
Spíš hlubokým spánkem. Nadechuješ se a vydechuješ, tvé tělo dělá pohyby do rytmu dechu, když vtom se vzbudíš. Vzbudí tě rána, která vyšla odněkud z venku, z chladné noci, do které by se ti normálně nechtělo jít... Ale něco tě tam táhne... Máš strach, a přesto vyjdeš ven. Potichu a nenápadně se plížíš ztemnělým domem, neustále se otáčíš a celé tvé tělo cítí strach stejně jako tvé nitro. Prudce se otočíš, když za tebou vrzne podlaha a pomalu se plížíš, když máš zahnout za roh a nevíš, co za ním čeká... Když otevřeš dveře, praští tě do obličeje ledový vzduch a vichřice ti téměř znemožňuje pokračovat v cestě. Ovšem jen pár metrů před sebou spatříš na zemi nejasný obrys postavy. Máš stále strašný strach, srdce ti bije jako o závod a žaludek se stahuje hrůzou. Klekneš si k osobě a s ještě větší hrůzou v ní poznáš svého milého/milou... Přepadne tě smutek, neovladatelný, křičíš vzteky a z očí se ti valí proudy slz... Popadneš květinu, jež kvete na trávníku poblíž tebe a ohýbá se v poryvech větru, a položíš ji nehybnému na hruď. Máš pocit, že už ti nic nemůže ublížit, nic tě nemůže zranit na duši, že tohle je to nejhorší, co se ti kdy stalo... Vyčerpán/a vzteky a zradou života si lehneš vedle nehybného člověka a přeješ si se s ním znovu vidět, v podsvětí...
Zkuste si představit tento příběh, když si najdete dobrou hudbu a chcete si doma trochu zaimprovizovat. Tvoření příběhu, který si vytváříte zároveň s tancem, vám velmi pomůže k vyjádření pocitů. Ano, pocity. Tancem vyjádříš to, co je slovy nevyjádřitelné.
Vždy, když tančím, jako bych se osvobodila od všech svých problémů, žila v jiném světě, v ráji... V těžké době války, nemocí, doby, ve které nevíte, co se stane druhý den, v době, kdy jste ve stresu, vás tanec osvobodí. Když máte silné emoce, nepotřebujete příběh. Vaše pocity jakoby samy ovládaly pohyby rukou, nohou, hlavy nebo hrudi.
A teď se zhluboka nadechněte a vyjádřete nevyjádřitelné...
Pro Alíkoviny,
10. 10. 2020