Sedím ve škole. Zrovna probíhá můj oblíbený předmět – dějepis. No oblíbený. Určitě si dokážete celkem zřetelně představit jak to asi vypadá. Žáci v lavicích zívají a propadají ve své mysli do spánku. Paní učitelka nám vypráví o starém Egyptě a nikdo kromě jí nemluví.

I mně se její povídání zdá být nudným. Brzy usínám. Propadám se do stavu klidné mysli a poklidně vyzařující energie – stavu, při kterém sním.

Je to k neuvěření. V hlavě se mi pomalinku přemítá zase ten příběh vypravující o dobách velice dávných, odehrávajících se ve starém Egyptě. Mnoho let před naším letopočtem.

Propadám se v čase, dostávám se hluboko do minulosti. Do dob, kde bychom se nesetkali s ničím, co známe. Myslím, že by tam nepřežil skoro žádný z mých blízkých přátel. Žádná elektřina, mobily, varné konvice, počítač. Vše se rozplynulo v oblaku dýmu. Smutné? Nic než realita.

Ocitám se v dobách velice zlých a krutých, v dobách otrokářských. Na trůně sedí panovník, zajisté velký vládce, který má na starosti vše, co se okolo v starověkém a hlavním městě děje.

Vypadá velice přísně. Ihned jsem jej poznala. Určitě se jednalo o velice autoritativní a moudrou osobnost.

Takový pořádek a klid v zemi, to se jen tak nevidí. Režim dne tak naplánovaný a přesný – ale jak by také ne – vždyť faraón je pro celý svůj národ něco jako bůh, říkám si. Bohem jej nazývají, jako k bohu se chovají, jako boha jej vnímají. Dělají přesně to či ono, co jim nakáže, a to prosím, bez jakýchkoli zbytečných připomínek.

Už jen ta odvaha mě nadchla. Připadala jsem si jako v samém nebi. Když jsem jen pomyslela na to, jak skvělí lidé v tomto národě žijí, jak poslušní a pracovití, chtěla jsem se stát jedním z nich… Naštěstí jsem si ale včas uvědomila jaký je to nesmysl a celá ta má neslavná radost a euforie byla rázem pryč.

Celou tu dobu, přiznávám, jsem se na situaci dívala jinýma očima, očima zaslepenýma. Bylo to, jako když oči, kterýma se koukám na svět, nejsou oči mé, jsou to oči patřící úplně jiné osobě. Jedno je jisté, všechna ta píle a pořádek mě nadchly natolik, že jsem nestála nohama pevně na zemi, připadala jsem si, jako když létám.

Stačil však jen okamžik a celá ta krása se mi v duši obrátila naruby.

Zahlédla jsem otrokáře jak bezrozumně a bezcitně mlátí chudáčky otroky. Ti se pod tíhou trámu nesoucího až na vrchol pyramidy, kterou pro svého nejmocnějšího faraóna stavěli, upadají na kolena. V tu ránu ve mně hrklo a konečně jsem uviděla tu katastrofu a spoušť všude kolem.

Když jsem si uvědomila, co všechno ti lidé pro svého vládce ve vší poslušnosti a počestnosti dělají... a ten zlý otrokář, jenž má dohlížet na pořádek, na ně ještě vytáhne bič a mlátí je? Tehdy, když vyčerpaně padají k zemi? Probudila se ve mně taková zlost spojená s odvahou a nenávistí, že bych tomu sama jen těžko uvěřila.

Bylo toho na mě moc, neudržela jsem se a už jsem na otrokáře z plna hrdla křičela. Ani jsem se nestačila pořádně nadechnout. „Nech je být ty proradná a bezcitná stvůro!“ běžela jsem k němu a snažila jsem mu bič vzít.

Jenže ouha, mé počínání nedopadlo zrovna nejlépe. Jediného, čeho jsem v danou chvíli docílila bylo to, že se otrokář svým velkým bičem po mně jednoduše ohnal a já schytala několik těch palčivých a bolestných ran, které mě srazily na kolena stejně jako chudáky otroky.

Koloběh se náhle zastavil, všichni čekali, co se bude dít.

Faraón neočekávaně vstal ze svého trůnu, těžkým krokem došel až ke mně, celou tu dobu mě probodával svým přísným pohledem a nařídil otrokářům zmrskat mě ještě víc.

Všichni náhle padli na zem a začali volat: „Ó mocný faraone, vládce náš nejvyšší.“ Nevěřila jsem svým smyslům. Nikdo nic neřekl na mou obranu, nikdo se mě nezastal a ani mi nepomohl. Byla jsem velice zklamaná, ale trestu jsem neušla…

„Nééé,“ zapištěla jsem a otevřela oči. Náhle jsem stála u své lavice a celá třída na mě přihlouple civěla. Dokonce paní učitelka ustala ve svém výkladu.

Nikdo nechápal, co se stalo, nerozuměli mi. Jako bych spadla z jiné planety. Očividně. Nejspíš jsem tak vypadala. V obličeji celá bílá, v očích slzy bolesti. Kloudného slova ze mě nedostali. Poslední sekundy, pro jiné celkem nudné hodiny, odbily, zvonek zazvonil.

Já však nezapomněla.

Příjemné zpestření dějepisu, viďte? Ale co vám budu povídat, komu se to ještě nestalo, co?