Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Šeptavá levandule - 19. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Blahodárná dokáže být šeptavá levandule, avšak ošidné je přivonět si ke sladce vonícímu levandulovému poli. Ráno hned po snídani utíkali do školy. Musí se zapsat do klubů, jejichž seznamy budou vyvěšeny ve vstupní hale.

    Levandule lékařská, © Kornélie Šídová

    Phoebe na ně sice volala: "Nespěchejte, letos je vás o sedmdesát osm studentů méně, a během studia studenti většinou své kluby nemění, v pohodě se vejdete kamkoli."
    Jenže oni si říkali: Co kdyby... Jeden nikdy neví... Nejmladší to mají ve škole vždy nejtěžší...
    Proběhli mlhou, která v parku halila stromy do svých závojů, a ohlašovala blížící se podzim. Mlha ztlumila všechny zvuky kolem, tišeji skřípěl písek pod podrážkami na cestičkách.
    Konečně se před nimi objevilo mramorové schodiště a vyřezávané dveře.
    Když jimi procházeli, vynořil se jim v mysli bílý had a s každým se pozdravil.

    Vstoupili do haly. Kromě vrátného elfa, který hovořil se školníkem vypadajícím jako z šedého kamene, byla v hale pouze sekretářka paní ředitelky a na velké nástěnky špendlila papíry.
    "Dneska je školník podobný mojí prababičce," špitla Marině Médea. Marina však šedou postavu viděla jako muže s dlouhými vlasy.
    Pozdravili sekretářku a ta jim ukázala: "Můžete si vybírat kluby podle libosti. Jen se pořádně rozmyslete, abyste se stále neškrtali a nepřepisovali."

    Zatímco Médea hledala list s nápisem Redakce Rafael Expressu, aby zapsala celou jejich čtveřici, Marina stála před listem školního drama klubu.
    Tady píšou, že jsou volná jen čtyři místa a noví zájemci budou muset projít konkurzem, stiskla zklamaně rty. Ale pak zatřepala hlavou: no co, zkusím to.
    Zapsala se a opsala si jméno básně, kterou si musí na konkurz připravit.
    "Letím do knihovny," řekla ve chvatu Médee a už byla pryč a Světlana jí jen taktak stačila.

    William Shakespeare"Takže letos se hraje od Shakespeara Jak se vám líbí?" pokyvovala hlavou paní Zlatuše v prázdné knihovně, do níž dorazila o fousek před Marinou. "To se sama těším, tuhle komedii mám moc ráda. Pojďte, Marino, najdu vám scénář, abyste mohla zabodovat u konkurzu."
    Marina natahovala nohy vedle hbité paní Zlatuše. Po dlouhém zeleném běhounu jako po mechu došly do kruhové komnaty, z níž vedly osmery dveře. Do těch vlevo zamířily.
    "Tak tady máme kompletního Shakespeara," prohlásila paní Zlatuše. "Některé scénáře jsou již pěkné saláty... Jak jinak, když se hraje stále jen Shakespeare... Ten si neberte, najdu vám nějaký lepší," pravila knihovnice a přitáhla si schůdky.
    "A proč se hraje jenom Shakespeare?" nedalo Marině.
    Paní Zlatuše vysoko na schůdkách rozhodila rukama. "Vy nevíte, Marino, že Shakespeare byl básník víl a elementálů?"
    Marina blikala čokoládovýma očima a kroutila hlavou.

    Z inscenace Sen noci svatojánské uváděné britským souborem British Shakespeare Company

    Cestou do učebny procházela Marina doprovázená vílou bodyguardkou chodbami s dřevěným obložením a vysokými plátny malíře Rafaela. Stále myslela na svůj nápad, jak ho uskutečnit. Jak se dostat do Alby.
    Asi budu muset počkat, jak se to vše dopoledne vyvrbí, říkala si a přemýšlivě krčila nos.
    Když přišla do třídy, ocitla se uprostřed ohnivé hádky.

    "Tys to udělala schválně," křičela Kyddipé na Veroniku.
    "No určitě, já se tak starám o tvoje metakřídla," odfrkla si Veronika.
    Kyddipé vztekle pohodila hlavou: "Ale já vám všem už včera říkala, že mi vadí, když mi procházíte aurou křídel."
    Právě vstupoval do učebny profesor Emanuel a pravil Kyddipé: "Slečno Stéblová, na stálou přítomnost metamorfovaných částí těla si budete muset zvyknout. Až z vás bude nymfa a vydáte se do supermarketu, bude běžné, že vám přejedou ploutve vozíkem..."
    Kyddipé zamračeně dosedla na židli. "No – to nesnáší moje mamka. Proto u nás chodí nakupovat jenom táta."
    Profesor Emanuel jim pokynul, aby se posadili do kruhu na bobíky. "Původně jsem naplánoval jiné téma, ale když už jsme došli k tomuto problému, tak si probereme tzv. syndrom fantomových končetin. Ani si nemusíte dělat poznámky," zarazil profesor pečlivou Marinu, která si na stehna otevřela sešit. "To, co vám budu vyprávět je snadno zapamatovatelné. Takže..."

    "... začnu velmi vážně. Když člověku amputují končetiny, stále je cítí, ačkoli je už dávno nemá. A podobné je to i s elementály v lidském těle. Vy – jako metamorfovaní elementálové – musíte počítat s tím, že v lidské podobě budete stále cítit křídla na svých zádech, budete se pohybovat a uhýbat druhým, jako kdybyste křídla stále měli. Až budete nágy, potáhnete za sebou dlouhý silný někdy až pětimetrový hadí ocas a přes ten vám na ulici lidi budou šlapat... Metamorfovaný kentaur mívá chvíle, kdy si stále myslí, že kráčí na čtyřech nohou, a tak na dvou může i upadnout."
    Jak profesor mluvil, všichni studenti se čím dál úporněji mračili a šklebili.
    To jsou tedy vyhlídky!
    "Ale vy aspoň budete vědět, co se s vámi děje. Představte si, že stejné pocity má i elementál zrozený do lidského těla, který naprosto netuší, že je elementál. Tahá s sebou pocit, že má na zádech křídla, na hlavě rohy nebo třeba na pažích větvě a lístky a... a myslí si o sobě, že je blázen."

    Kytara

    Konečně nadešla hodina, na níž Marina netrpělivě čekala - hudební výchova s asistentem Pukem.
    Pěkně zabloudili, než hudební salónek našli. Puk v nažehleném obleku se znakem Rafaelovy školy na ně čekal a přitom ladil kytaru. A právě tóny kytary jim pomohly salónek najít.
    Hudební salónek byl vyzdoben hnědými tapetami a béžovým nábytkem stojícím na pestrém květinovém koberci. I klavír byl béžový a naleštěný. Ale zavřený.
    Puk odložil kytaru, usedli na židle a Marina, zahloubaná do svého nápadu, nevnímala, o čem se hovoří.
    "Marino, probuďte se," zaslechla náhle. "Ptám se vás, jestli jste hrála na nějaký hudební nástroj."
    "Na zobcovou flétnu. Ale jenom rok," hlesla překvapeně.
    "Skvělé," mnul si Puk dlaně. "Takže ani jeden z vás není začátečník. Teď vám přidělím každému vlastní zobcovou flétnu, budete za ni zodpovídat. Jsou to ty nejkvalitnější a mají krásný zvuk," říkal a se zalíbením hleděl na dřevěné nástroje. "Musíte se s nimi sžít jako se svým kamarádem. Jen tak na ně budete schopni hrát lehce, jak se po elementálech žádá."
    Buližník zvedl ruku. "A kdy se budeme učit na syrinx?"
    "Až v tercii."

    Když lekce skončila, Puk jim rozdal jednoduchý notový zápis písně, kterou musejí do příště nacvičit, a propustil je.
    Marina se balila pomalu, zůstala v učebně poslední.
    "Vy jste dneska nějaká smutná... Copak se vám stalo?" všiml si Puk.
    Marina vzdychla: "Ále... Chtěla bych, abychom vyhráli tu soutěž. Strašně moc bych si přála jet k moři. Víte, Puku, já jsem nikdy u moře nebyla. A taky bych to chtěla natřít tomu Špačkovi."
    "No – ten by potřeboval dostat na frňák," přikývl Puk. "Je čím dál víc nafoukanější. A takový prima kluk to byl, když přišel do primy. Ale sláva ho zkazila..."
    Marina viděla, že se Puk chytil, a spustila šeptem: "Vymyslela jsem, jak dát dohromady ten ekologický projekt, ale protože jsem víla, potřebuju ještě radu Alby. Jenomže paní profesorka mě tam večer nechce pustit. Že je to zbytečné..."
    "A proč tam nejdete sama bez ptaní?" nechápal Puk.
    "To nejde," šeptala zase Marina. "Vchod do vílího pavilónu hlídají moji bodyguardi."
    "A oknem?" navrhl Puk, "stačí přece, když vám přinesu žebřík. Ale vezmete mě pak s sebou k tomu moři, že jo?"
    "Jasně, Puku," zaradovala se Marina, "jestli to vyhrajem, tak s námi pojedete jako náš vychovatel."

    Hmyzí a ptačí orchestry spustily večerní písně, slunce zašlo, tma se přikradla. A když konečně všechna okna zhasla, Marina otevřela to své a Puk se potichu přiblížil s žebříkem, který dosáhl do prvního patra. Marina slezla a vběhla s Pukem do parku.
    Arthos! vyděsila se statné postavy před nimi. To je konec!

    Opravdu tam ředitel hvězdárny stál. V ruce držel toulec se šípy a luk měl navlečen na rameni.
    Marina se chtěla otočit a utíkat zpátky.
    Puk ji zarazil: "Marino, Arthos půjde s námi jako vaše ochranka. Požádal jsem ho, protože já umím jen hrát a zpívat."
    Arthos neřekl jediné slovo, jen se přiřadil k Marině a po jejím boku kráčel lesem. A Marina žasla: oni mi opravdu pomáhají!

    Měkce došlapovala na mechový koberec, obklopený zářivou aurou, která jí tančila kolem kotníků. Zase viděla tajemná svítící zákoutí v dutých kmenech stromů a ve stinných loubích, slyšela hudbu z dáli.

    Když došli ke svatyni Alby, posadil se Puk k jejímu vchodu a Arthos zůstal na stráži s napnutým lukem.
    Marina sevřela v dlani amulet a s tlukoucím srdcem vstoupila dovnitř.
    Ve svatyni nebylo živáčka, avšak vyplňovala ji záře, za kterou Marina šla, přitom rozhrnovala haluze visících větví. S jehnědami a drobnými lístky vypadaly jako korálkové závěsy, mezi nimiž poletovaly ty nejdrobnější víly, které lidé považují za světlušky.
    Ve středu svatyně u spleti kmenů, kde přespala v červnu s Aine, se Marina zastavila. Poklekla do měkkého mechu a vytáhla zlatou nožičku od maminčiny šperkovnice.
    Nosila ji potajmu vždy někde na těle, čím dál víc se ji bála nechat v komnatě. Teď si řetízek omotala kolem zápěstí a nožičku políbila a sevřela v dlani. A tak pomalu ulehla pod klenbou svatyně.

    Marina svírá zlatou filigránovou nožičku a vstupuje do velikého zámku. Nikde nikdo, zámek se zdá být prázdný. Běží chodbami, které se stáčí jako bludiště. Netuší, kde se nachází, prudce rozráží dveře na konci chodby.
    Za nimi stojí Martin. Usmívá se a ukazuje po velikém sálu, kde na stolech, komodách, pohovkách i na zemi stojí stovky šperkovnic. "Najdi šperkovnici své matky, pak s tebou budu chodit," říká jí Martin a Marina vidí, že všem šperkovnicím chybí jedna nožka.
    Zkouší, přikládá ke šperkovnicím úlomek, který jí po mamince zbyl. Desítky schránek už zkusila, ale na žádnou nožka nepatřila.
    Martin znuděně zívl a odešel ven na terasu.
    Z ní Marina slyší ozvěnu veselých dívčích hlasů a pak hlas Martinův: "S vílou, která ani nezná svou mámu, nemůžu přece chodit."
    Marina se cítí tak ponížena a schránek je náhle dvakrát, třikrát více. Náhle nevidí konec zlatého třpytu.
    Vyděsí se, otáčí se a utíká ke dveřím. Běží, pod nohama se jí kupí zlaté schránky, všechny bez jedné nožky. Zakopává o ně, škobrtá a pak se zlatem propadá.
    Dopadla na páchnoucí hromadu tuhého bláta, kolem se povalují odpadky, střepy, roztrhané knihy, hadry, slupky, chce se zvednout, když tu se na ni začne sypat hromada PET lahví. Tlučou ji do zad, do hlavy. Slyší dětské hlasy. Stovky dětí stojí na okraji jámy, do níž spadla, a házejí na ni lahve, papíry, nedojedené svačiny, střepy...
    "Co to děláte? Přestaňte!" volá na ně, ale děti se jen smějí a dál házejí.
    Marina se konečně postavila. Děti zmizely, stěny jámy také a kolem se od obzoru k obzoru kupí pouze odpadky. Chce udělat krok, zapadá do odpadků jako do bažiny...

    Marina se probudila z noční můry. Šaty, které si do Alby vzala, měla propocené, chvěla se jako v horečce a začala zmateně pobíhat a hledat z Alby východ.
    "Počkej," zachytil ji Puk, když vylétla ven. "Co se ti stalo?"
    Marina se klepala a cvakala zuby.
    Arthos jí podal svůj plášť a tiše pravil: "Sny Alby se zdají být někdy příliš kruté. V takových snech předává Alba nejdůležitější poselství Gaiy."

    V Arthosově plášti bylo teplíčko, Marinu opustil třes, ale smutek se jí rozléval tělem i duší dál. Sny Alby se nesmějí prozrazovat, říkala si. Ale jak já sama rozluštím poselství takového hrozného snu?
    "Víš co, Marino? Já ti zahraju," ozval se Puk. "Tahle písnička tě postaví na nohy. Jmenuje se Nespoutaná melodie."
    Když si Puk přiložil syrinx ke rtům a první tón se zachvěl před svatyní Alby, pocítila Marina, jak k nim ze všech stran přichází radost.
    Duté hluboké tóny se střídaly s vysokými trylky jiskřícími jako rosa, která právě padala. Sluneční paprsky se draly k nebi a Pukova syrinx za nimi posílala své skotačivé tóny. Radostná píseň klokotala, Marina se usmívala a usmíval se i Arthos a Puk také – očima...
    Když vtom z lesa vystoupila Aine...

    Přicházela k nim s tváří podobnou bouřkovému mraku a Puk stále hrál. Aine se několikrát nadechla. Střídavě hleděla z kamenného kentaura na Marinu, která by se nejraději pod zem propadla. A Puk stále hrál, blížil se k závěrečnému tónu.
    Když tu Aine nevydržela, a vykřikla: "Puku, přestaň! Máš sice doktorát, ale chováš se pořád, jako kdybys chodil do školky!"
    "Ale, mami..."

    Autor:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (21)

    Příspěvek z 10. května 2010 ve 13:34.
    Májinta v něm napsala:

    Reakce na Domečekv:

    neříkám že ste směšní jen chci podotknout že není tak těžký ten článek přehlídnout nebo snad ano?......

    Příspěvek z 6. května 2010 v 16:30.
    Májinta v něm napsala:

    Reakce na Domečekv:

    tak něco napište když si myslíte že to bude lepší

    Příspěvek z 5. května 2010 v 7:24.
    Domečekv v něm napsal:

    Reakce na Májinta:

    Aby si tak náhodou nebyla směšná ty. Nechci tě urazit, ale nás, který to nebaví, TAKY NEMUSÍŠ URÁŽET, že jsme směšný neboc co!!!!!!11115555