Zeptala jsem se rodičů, a oni odpověděli: "Máš alergii na chlupy." Od té doby jsem probrečela spoustu nocí. Ne že bych měla nějakou velkou alergii, ale v noci by to s pejskem prostě nešlo.

Nakonec jsme museli jít i kvůli bráchovi na test alergie - prostě jestli nějakou alergii máme. Sice jsme měli popíchané ruce, ale stálo to za to. Paní doktorka řekla, že mi alergie mizí a možná ji už nebudu mít. To jsem byla šťastná jako blecha.

Asi o rok později se k nám do vchodu přistěhovala taková mladší paní. Měla miminko a dva pejsky. Rodiče se s ní nějak začali bavit, no a já venčila psy. Bylo to super. Každý den klepat na dveře číslo 2 s pomyšlením, že zase budu venčit ty malé krásné pejsky, které jsem měla tolik ráda a považovala je za vlastní.

Ale co myslíte? Už jsem neměla tolik času. Tedy spíš, abych to upřesnila, ta paní učí ve škole. A tak když já byla doma, ona ne, a naopak. Pak se jim v chovatelském kroužku narodili králíčkové. To bylo někdy kolem Vánoc. Šla jsem se na ně podívat a byli nádherní. Zamilovala jsem se do jednoho bílého. A ta paní začala mou mamku přemlouvat. A víte co? Podařilo se jí to!

O týden později, když jsme měli vše přichystané, jsem si pro tu bílou kuličku šla. Byl to tedy králík. Až potom jsem si uvědomila, jakou jsem udělala chybu. Nechtěla jsem, aby se mi vrátila alergie zpět. Ale dopadlo to dobře. Svou králičí slečnu miluju. Je to ten nejlepší králíček na světě. Ňufinko, nikdy tě neopustím!