V první třídě jsem poprvé zažila přetvářku u kluka, od které bych to nečekala. Říkala jsem mu všechno, pak se začal bavit s ostatními spolužáky a pořad na mě ukazoval. Nezdálo se mi to divné, v první třídě jsme na sebe ukazovali pořád. Na konci prvního školního roku jsem zjistila, že se přetvařoval, když mi začala celá třída říkat to, co věděl jen on.

Ve druhé třídě začala psychická šikana. Už jsem s nikým nemluvila, byla jsem sama. Začala jsem si vymýšlet všemožné výmluvy, jen abych nemusela do školy. Mamka mi to dlouho netrpěla a na konci druhého školního roku šla do školy a řešila to s učitelkou. Ta jí ale řekla, že s tím nic nezmůže.

Ve třetí třídě začala už fyzická šikana. Vždy jsem čekala, až do třídy vejde učitelka. Myslela jsem si, že mi pomůže, ale přetvařovala se taky. Chodila jsem ze školy s modřinami, od krve a podobně. Došlo to tak daleko, že jsem si začala psát omluvenky a chodila jsem za školu. V květnu mě pak tak zkopali, až mi odrazili slezinu. Učitelka se mě pak zeptala, jak a kde mě zkopali. Neřekla jsem jí to, protože jsem se bála. Začala jsem propadat z českého jazyka a z matematiky, protože jsem se to už nestíhala doučovat.

Do čtvrté třídy jsem chodila pouze tři neděle, pak jsem přestoupila na jinou školu. Nejdříve to šlo, ale v šesté, sedmé a osmé třídě to začalo nanovo. Bránila jsem se a nebála jsem se to říct učitelům. Nakonec mi dali pokoj a teď se se mnou baví normálně.

Těm, co něco podobného prožívají, chci říct: „Nebojte se říct to učitelům nebo rodičům.“ A pro ty, co někoho šikanují nebo se přetváří, mám vzkaz: „Ti, kterým ubližujete, na to nikdy nezapomenou, ale až vás někdo bude šikanovat, tak vám podají pomocnou ruku, protože umí odpouštět.“