Jsem v sekundě osmiletého gymnázia, to je jakoby sedmá třída. Hned první zářijový týden v primě jsme odjeli na seznamovák. Skoro nikdo tam nikoho neznal, takže to bylo v pohodě.

Jsem holka a ač mám vlasy až po ramena, polovina lidí si myslela, že jsem kluk. Možná tomu přispělo to, že kamarády jsem si vytvořila hned mezi kluky. Když slyšeli, že se jmenuji Julie, tak jim spadla brada. Musím říct, že jsem udělala dobrý dojem a tím pádem mě mají dnes spolužáci rádi.

To neplatilo o mé nové spolužačce. Na začátku se chovala hrozně, taková fiflena a pořád zmalovaná barbína. Popravdě, tenhle obraz jsme si utvořili všichni. Za celé ty dva roky si našla jen dvě kamarádky.

U nás ve škole je to tak, že jsou třídy rozděleny na jazykové poloviny a já chodila do té němčinářské, kde byly čirou náhodou všechny tři. Rozhodně nebyla oblíbená mezi holkami, natož mezi kluky. Holky si jí nevšímaly a kluci jí začaly nadávat.

Nevím, jestli bych jí měla litovat, protože se vždycky smála. No chápete to? On vám někdo nadává a vy se začnete smát? Divné, že? O vánocích jsem si řekla, že by se s tím mělo něco dělat.

Přesně na Nový rok mi byla zjištěna mononukleóza, takže tadá... Měsíc musím být doma. A ve škole se dějí věci. Prý jí začali brát spolužáci přezůvky. To byl ten impuls, který mi řekl, že by se něco mělo udělat. Teď jí prý schovávají věci po celé škole. A naše paní chytrá se tomu směje. Možná ale nemá daleko k slzám. Začali jí brát telefon, její věci si brali k sobě a zamykali si je do skříněk.

Hrozně jí chci pomoct, i když jí taky moc nemusím. Hrozně ráda bych s tím něco udělala, ale jsem nemocná a teď nemůžu. Musím jen čekat, protože vím, že nikdo jiný jí nepomůže. Třeba se to do doby mého návratu zlepší, o čemž ale silně pochybuji.

O tohle jsem se s vámi chtěla podělit, protože vám chci říct, že pokud se něco takového začne dít ve vaší blízkosti, pokud budete moct, tak braňte ty lidi. V tu chvíli potřebují oporu a tou můžete být třeba vy.