Převyprávím vám můj příběh. Bylo mi asi tak 11 let, když jsem se se šikanou setkala poprvé. Ve třídě nás bylo 18 žáků a ne každý měl nejnovější mobil, anebo značkové boty či oblečení. Těch spolužáků, kteří měli trochu „bohatší“ rodiče, byla většina a nás, kteří jsme měli starší oblečení a neměli peníze na rozhazování, bylo méně. Nicméně jsem měla právě takovou spolužačku, která neměla úplně vše, a ještě k tomu byla trochu silnější a měla rovnátka. Byla tudíž středem posměchu.
Seděla se mnou v lavici a i mimo školu jsme se docela dost kamarádily, ale ve škole jsem se jí nedokázala zastat. Často plakala na záchodě, anebo v nějakém rohu... Když jsem jí navrhovala, aby to řekla paní učitelce, tak mě vždy odmítla se slovy: „Pak to bude ještě horší.“
Nevěděly jsme si rady a hrozně jsme se to bály říct někomu dospělému. Čím jsme byly starší, tím se to stupňovalo a bylo to horší a horší. Postupem času jí začali dělat i různé naschvály. Jako třeba když šla ze školy, tak si na ni počkali, sebrali jí batoh s učením a vysypali do kontejneru, roztrhali oblečení na tělocvik, počmárali a roztrhali sešity, zničili půjčené učebnice a spoustu dalších nepříjemných věcí.
Zhruba po dvou letech jsem se s tím svěřila svojí mamince a ta hned utíkala do školy a začalo se vše vyšetřovat a řešit a my jsme se tolik bály, že vše bude ještě horší, ale bylo tomu naopak.
Když se vše potvrdilo, tak dotyční spolužáci měli velké problémy doma i ve škole a paní ředitelka jim udělila ředitelskou důtku. A moje kamarádka z lavice? Ta byla najednou moc spokojená a šťastná.
A proto všechny prosím, kdo kolem sebe vidíte špatné věci, anebo šikanu, tak nemlčte a řekněte to někomu, kdo s tím bude moct něco udělat. Nikdy nevíte, kdy tím terčem můžete být vy a budete potřebovat něčí pomoc.
