Stalo se už i Vám, že Vás někdo urážel a kritizoval za to, co děláte, co máte rádi? Nenechte si to líbit. Já vím jaké to je a nejlepší je, si to nenechávat pro sebe. Někteří z Vás to mohou nazvat i jako šiknou a nazýváte to správně! Už je to sice hodně dlouho, kdy jsem já něco takové zažil, ale stále si na to vzpomínám, hlavně když někomu z mých známých se děje totéž.

Začalo to zhruba ve 4. třídě! Byl jsem ještě malý, ale už tehdy jsem šel za svým cílem a snem. Chodil jsem na různé kroužky, které mi dovolili dělat to, co chci! Ze všeho nejvíc mě baví Dramatické umění a za to jsem byl od spolužáků odsuzován. Vždy, když jsem ráno musel do školy, tak jsem přemlouval rodiče, aby mě nechali doma, že mi není dobře. Ale jednou, když jsem musel jít do školy, bylo mi z toho vážně mizerně. Když jsem přišel do své třídy, všichni mě ignorovali, ale to se pak po první hodně změnilo. Nezměnilo se nic k lepšímu, protože mi vzali můj úkol na hodinu matiky a brali mi svačinu. Nechápal jsem, jestli mi tohle dělají kvůli mým zálibám, nebo ještě kvůli něčemu jinému. Zeptal jsem se jich, jestli je to kvůli tomu, ale oni mě ignorovali.

Jednou byla zima, konečně škola skončila. Vyšel jsem ze školy ven, ale tam už na mě čekali kluci ze třídy. Zrovna v tu dobu byl sníh a tak mě vycpali sněhem a to myslím doslova. Narvali mi sníh do bundy, do čepice i do kalhot a pak, když odcházeli, tak mi řekli, že to udělali pro to, abych co nejlépe “zahrál“ nemoc. Samozřejmě, že jsem byl nemocný, ale ne kvůli tomu, že bych to na rodiče hrál, ale kvůli tomu, co mi udělali. Po nemoci jsem šel zase zpět do školy a myslel jsem si, že by už mohli být trochu klidnější, že už to dost přeháněli, ale bylo to naopak. Věděli moc dobře, že když chodím do Divadelního kroužku, že musím mít minimum zranění a oni toho hned využili. Byla přestávka a já šel pryč. Menší parta kluků od nás, šla za mnou. Škola byla skoro prázdná, protože bylo půl třetí a my měli odpolední vyučování. Šel jsem po schodech a nikdo nikde nebyl a kluci byli domluvení, že mě strčí, když půjdu po schodech a taky to udělali. Když mě strčili, tak já samozřejmě spadl a zlomil jsem si nohu a kluci samozřejmě utekli. Když jsem nedorazil na hodinu, tak učitelka si to všimla a poslala naší asistentku, ať se jde po mně podívat. Vzala si i partu těch kluků. Když mě našla, zeptala se mě, co se mi to stalo, chtěl jsem jí to říct, ale když u toho byli ti kluci, neměl jsem odvahu to říct a tak jsem řekl, že jsem zakopl. Kluci s tím už zašli tak daleko, že už toho bylo na mě moc. Často jsem slyšel o lidech, co se řežou žiletkou a no, vyzkoušel jsem to.

Když to moje mamka zjistila, tak jela se mnou k dětskému psychiatrovi, tam mě nechala samotného s doktorem a já mu všechno řekl. Když to zjistila mamka, byla z toho na prášky. Často mě hlídala a když doktor z psychiatrie zavolal do školy, tak celý profesorský sbor byl z toho na větvi. Už nevím, co se stalo z tou bandou kluků, ale já po dokončení páté třídy jsem odešel ze školy. Přestěhovali jsme se a já začal studovat to, co mě baví a chodil jsem na ZUŠ (Základní Uměleckou Školu), kde jsem začal na novo a všechny problémy zmizeli.

Jednoho podzimního dne mi přišel dopis od těch kluků a v něm se mi omluvili a napsali mi, že to dělali z toho důvodu, že na mě žárlili, že oni nic takového neumí. Chtěl jsem jim odpustit, ale nedokázal jsem to, protože to co mi udělali, se nedá vzít zpátky. A jaké z toho plyne ponaučení?! Nikdy si nenechávat problémy pro sebe, často to vede i k sebevraždám! Takže pokud i Vy máte nějaký takový problém, řešte ho! Nenechávejte si ho jen pro sebe!