Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Škola před 20 lety

    vydáno  •  Škola

    V tomto článku se podíváme na to, jakým způsobem se realizovala výuka ve škole před zhruba 20 lety. Některé věci se ve výuce uplatňují i dnes, některé méně a u některých je možné, že je ani nebudete znát. Víte například, co je a k čemu slouží meotar? I to se v článku dozvíte.

    Klasická otevřená školní tabule, dole křídy, hadřík a mazací houba, © ALX75

    Výuka ve škole

    V současné době už je celkem běžné, že školní výuka probíhá z velké části na internetu, tedy online, za pomoci tzv. e-learningu. Učitelé i žáci spolu komunikují vcelku běžně virtuálně, což v současné době bylo umocněno i probíhající výukou na dálku vzhledem k situaci s covid-19. Žáci i učitelé pracují mnohem více s internetem, tabletem, notebookem, tzv. chytrým telefonem, probíhají různé online testy i samotná výuka, známky, přihlášky a i samotná třídní kniha už je také běžně v elektronické podobě.

    V dřívější době se realizovala výuka především prostřednictvím učebnic, pracovních sešitů, sešitů na poznámky a dalších podkladů dodaných vyučujícím, to vše však v papírové podobě. Různé testy opravovali vyučující výhradně ručně, na známky sloužila žákovská knížka, tu vyučující pravidelně kontrolovali, zda je u známky podpis rodiče, což bylo potvrzení, že o dané známce ví; podepsány musely být i domácí úkoly. Třídní knihu měla na starosti třídní služba, která kromě jiného měla zabezpečit, že vyučující zapíše do knihy téma dané hodiny, připojí podpis, datum a zapíše chybějící žáky. Učebnice na základní škole byly zapůjčené, sloužily zejména pro výuku, nikoli pro vlastní poznámky, nicméně zakázáno to nebylo, bylo je však zapotřebí dělat jen tužkou, kde poznámky půjde na konci roku vygumovat, nicméně i tak se nezřídka stávalo, že poznámky v učebnicích zůstaly, což ovšem vyučující viděli jen velmi neradi. Na učebnice se také celkově muselo dávat pozor, aby se nepoškodily více, než odpovídalo běžnému opotřebení, jinak se muselo poškození finančně dorovnat při vracení knihy na konci roku. Do učebnic se taky prováděl záznam žáka a daného školního roku plus stavu knihy, aby bylo možno dohledat, kdo danou knihu měl zapůjčenou. Učebnice bylo běžné nosit s sebou domů, nenechávat je ve škole, což zároveň mělo ale nevýhodu v tom, že batoh s učebnicemi byl v některé dny docela těžký, což po zdravotní stránce nebylo úplně ideální, zároveň se žák nemohl vymluvit na to, že si učebnici nechal ve škole. Na stole učitele (katedře) byste také jen marně hledali dnes celkem běžný počítač; byla zde většinou jen třídní kniha, nějaké pomůcky na psaní, klasické křídy a většinou i opravené sešity s testy.

    Zábava ve škole

    Mobilní telefony se staly i u žáků běžnějšími až po roce 2000. Neznamená to však, že by se v té době žáci neuměli zabavit, jen ta zábava vzhledem k daným okolnostem byla asi trošku jiná než dnes. Celkově se zřejmě více času trávilo venku, například běháním či jinými aktivitami, pobíhání o přestávkách po škole bylo také velmi oblíbené, podobně jako sjíždění schodů, což ovšem velmi neradi viděli učitelé. Zejména holky ve škole nebo i venku s oblibou skákaly přes švihadlo nebo přes tzv. gumu, kluci se s oblibou mezi s sebou prali či jinak měřili své síly, většinou však vesměs v přátelské duchu. Ve třídě se hrály různé hry, ať už karetní, nebo třeba piškvorky, různé křížovky, kreslené hry, tyto však samozřejmě jen na papíře. Zdrojem zábavy se občas stala i samotná tabule, to však už bylo pro ostatní zpravidla méně příjemné, neboť tato zábava sestávala často z házení mokré houby po ostatních, vytváření typického pisklavého a ne moc příjemného zvuku při vytahování tabule nahoru či při psaní křídou z boku, z těch příjemnějších však tabule posloužila často i k hraní tzv. šibenice, tedy doplňování jednotlivých písmen do slova a hádání, jaké slovo to je; tato hra se realizovala často i na papíře, ale na tabuli často i s přispěním samotných vyučujících, zejména při výuce cizích jazyků.

    Školní tabule

    Jak už jsme zmínili výše, pro výuku se dále používala i tabule, a to v klasické podobě, byla zpravidla černá, dala se různě výškově upravovat a psalo se na ni většinou bílými, někdy i barevnými křídami. Třídní služba měla většinou ve své náplni činností během hodiny nebo po hodině tabuli smazat a celkově připravit na další hodinu, tato služba se střídala v různých intervalech. Mazání probíhalo klasickou houbou a vodou, občas i hadříkem; pro pěkné smazání se většinou muselo opakovat alespoň ještě jedno, jinak na tabuli zůstávaly typické šmouhy a stopy po křídě. Psaní na tabuli pro vyučující i žáky znamenalo snažit se psát pokud možno úhledně a čitelně, aby poznámky ostatní přečetli; vyučující si někdy připravili něco i před hodinou a pak tabuli jen otevřeli, tabule sestávala zpravidla ze tří částí, kdy dvě části z boku se daly přisunout k sobě a tu prostřední část tabule takto zakrýt. U tabule byla nevýhoda, že po smazání se muselo zpravidla nějakou dobu počkat, až uschne, neboť jinak napsaný text nebyl příliš čitelný, práce s křídami také nebyla úplně ideální, neboť od nich měl vyučující nebo i žák špinavé ruce, na druhou stranu celkový provoz byl asi celkem levný. S klasickou tabulí se zřejmě ve školách setkáváte i dnes, zejména na prvním stupni základní školy, v nověji vybavených učebnách je však už zpravidla nahrazena interaktivní tabulí, se kterou se pracuje zase trošku jinak.

    Klasická zavřená školní tabule, dole křídy, hadřík a mazací houba

    Počítače ve škole

    Jak už jsme zmínili v úvodu, s počítači se při výuce prakticky nepracovalo, alespoň ne kolem roku 2000; ve výuce se začaly uplatňovat až o několik let později a zpočátku šlo opravdu hlavně o výuku, většinou i v nějakém programu, neboť na počítači nemusel ani fungovat internet. Počítače to však byly zpravidla takové, jaké jsme si představili ve dřívějších článcích - tedy s protáhlým monitorem a celkově tedy takový počítač zabíral hodně místa. Běžné tedy bylo, že v učebně bylo třeba jen deset nebo patnáct počítačů, v žádném případě třeba třicet, jako je to běžné dnes. Třída tak musela být rozdělena zpravidla do dvou skupin a pokud už se na počítače šlo v rámci nějaké volné hodiny, kde byla volná zábava, tak se spolužáci spolu museli nějak domluvit či část si musela najít jinou zábavu, protože na každého počítač prostě nezbyl. Navíc tu byly i technické překážky, neboť školní síť sotva zvládala jen těch několik málo počítačů, počítače také dlouho nabíhaly i se následně vypínaly a také byly dosti hlučné, což bylo způsobeno zejména nutným chlazením ventilátorem, takže se v takové učebně nějaká větší výuka moc realizovat nedala. Na internetu také nebylo moc tzv. sociálních sítí, takže pokud nebudeme počítat přímo Alíka, tak se domluva se spolužáky o několik let později, kdy už bylo používání běžnější i v domácím prostředí a i ve škole, realizovala pomocí serveru Spoluzaci.cz, spadající pod Seznam.cz. Tato služba byla velmi praktická, nicméně v současné době bohužel již neexistuje, zejména díky klesajícímu počtu uživatelů, kteří začali používat jiné sociální sítě a v neposlední době také díky nařízení GDPR, kde celkové přepracování dané stránky se jejím tvůrcům již nevyplatilo.

    Co se týče dalšího technického vybavení školy nebo učeben, tak byl upřednostňován takový ten klasický styl. Zvonek oznamující začátek a konec hodiny a přestávek byl klasický mechanický, hodiny na chodbách klasické ručičkové. Ve většině učeben visel na stěně portrét prezidenta republiky, v některých moderněji vybavených učebnách byl i televizor a pod ním videopřehrávač - občas se tedy přehrávalo z originálních videokazet. Zejména při výuce jazyků se používal pro poslech radiomagnetofon zpočátku s kazetami, později i s CD. Pokud se jelo na výlet autobusem, tak dnes je asi celkem běžné, že jsou autobusy vybaveny WiFi či s obrazovkou umožňující přehrávání různých pořadů. Tehdy nic takového nebylo a pokud ano, tak zde byla zpravidla u řidiče opět menší televize s videopřehrávačem, kde se přehrávaly pohádky, případně zde bylo autorádio běžně vybavené technikou pro přehrávání audiokazet, takže zábava, aby cesta snadněji utekla, byla řešena hlavně tímto způsobem.

    Pozorujeme Alíka přes Meotar Meopta 2a

    Zpětný projektor - meotar

    Ve škole se také celkem běžně používalo zařízení, se kterým se zde dnes už setkáte jen výjimečně. Jednalo se o zpětný projektor, jinak také zpětná promítačka či promítačka na fólii, většina si jej ale pamatuje pod známějším názvem meotar. Oficiálně Meotary vyráběla pouze společnost Meopta Bratislava, ale jelikož na tehdejším trhu nebyly jiné zpětné projektory ani dostupné, název zdomácněl a užívá se pro zpětně projektory obecně, tedy i od jiných výrobců. Meotar byl uveden na trh kolem roku 1970 a celkem běžně se používal ve školní výuce i několik let po roce 2000. Přístroj funguje na principu prosvícení, používá se tedy zejména na promítání přes papír, fólie nebo diapozitivy, tyto se pak přes soustavu čoček a zrcadel objeví zvětšené na zdi či na promítacím plátně. Klasický meotar byl konstruován jako stolní, fungoval na elektřinu a vážil kolem 15 kg, také byl poměrně hlučný, díky ventilátorům, které měly za úkol chladit světelný zdroj (halogenovou žárovku). Fólie mohly být buď ve formátu 25 x 25 cm či v roli, které se pak pomocí otáčivých koleček daly převinovat z jedné strany na stranu druhou. Výhodou přístroje byla jeho jednoduchost, a tedy i jednoduchá obsluha a v zásadě i údržba, proto se zejména ve školách udržel v provozu poměrně dlouhou dobu. Pro učitele pak byla výhoda i v tom, že si mohl poznámky připravit doma a ve škole je jen promítat, což se týkalo zejména nějakých složitějších obrazců nebo schémat, nebo samozřejmě mohl psát poznámky přímo při provozu meotaru zpatra. Klasický meotar samozřejmě neuměl nijak pracovat s internetem. Na folie se psalo speciální tužkou či speciálním fixem. Daný text se pak dal smazat technickým lihem a folie se dala použít opakovaně, případně bylo možné dané fólie uschovat a používat v dalších letech. Meotar byl předchůdce dnešního dataprojektoru, kterým je v současné době i nahrazován a svým způsobem nahrazoval poznámky psané na klasickou tabuli. U nás se klasický stolní meotar Meopta využíval zejména ve výuce matematiky nebo fyziky ještě kolem roku 2007.
    Později se používaly zejména přenosné zpětné projektory.

    Zpětný projektor Meopta Meotar 2a československé výroby s příslušenstvím

    Ukázka promítání na fólii přes zpětný projektor MEOTAR Meopta

    Původní provedení Meotaru 2a Meopta se speciální clonou, kterou si ale nepamatuji, že by někdo někdy používal.....

    Vlastní video z přípravy na domácí promítání (možno zapnout zvuk):

    Více praktických informací se můžete dozvědět v přiloženém videu (video je se zvukem):

    Poznámka autora: Článek byl zpracován dle osobních vzpomínek autora na danou dobu.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (5)

    Příspěvek z 20. března v 19:39.
    Kykouš v něm napsala:

    Meotar jsem zažila ještě na učilišti (rok 2016) a s počítačema je to úplně stejný. 😄

    Příspěvek z 1. prosince 2020 v 7:37.
    GreefMan v něm napsal:

    Ještě tři roky zpátky vypadala naše škola dost podobně. Tehdy byly všehovšudy čtyři interaktivní tabule, z toho dvě funkční, vrcholem technologie byly umírající Windows 7, které ani nebyly všude, na většině míst byly ještě XP. Tabule byly zásadně černé a na křídy. Učebnice snad pamatují dinosaury. Docela se divím, že jsou ve třídách aspoň promítačky, ikdyž do výtvarné učebny si učitelka musí nosit svojí. Jsem docela rád, že jsem nastoupil na střední, protože ani učitelé neustálý za moc, sice se našlo pár vyjímek, ale to byly opravdu vyjímky. Třeba správcová sítě opravovala počítače kobercovkou.

    Příspěvek z 27. listopadu 2020 v 9:54.
    VelkyDigiBracha v něm napsal:

    Úplně stejně to platí na školu před třiceti lety:-). U té tabule jsem si vzpomněla, jak nás ve druhé třídě naše třídní učitelka na konci každé prvouky pro třídu hrát „divadlo za tabulí“ s vlastníma maňáskama. To jsme si pro ostatní chystali se dvěma kamarádkama (a jsme v kontaktu dodnes) celkem dlouho - tak jsme teď vylovila v paměti tuhle naší analogově interaktivní zábavu.:-)