Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Skromný heřmánek - 26. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Skromné hlavičky heřmánku se houpou v letním vánku, za temného podzimu v léčivém odvaru svítí zlatem jako naděje. A potom se těžký závěs, za nímž se Marina skrývala, zavlnil a odhalil ji. Marina ztratila dech, zavřela oči a křečovitě tiskla zlatou nožičku.

    Heřmánek pravý, © Kornélie Šídová

    "Marino, co tady děláš?"
    Za závěsem stál Puk, kroutil hlavou a přitom se usmíval.
    "Nic," pípla rozpačitě a nenapadala ji žádná rozumná výmluva, tak jen rozhodila rukama.
    Puk zahlédl zlatý šperk: "Co to je za novou módu? Takový divný tvar... To je ze zlata?"
    Marina hbitě skryla nožičku zase v dlani, ale než si stačila něco vymyslet, Puk pravil: "Že je to ta nožička od té šperkovnice? Ty už jsi ji zase našla? Že jsi nikomu nic neřekla?"
    "Objevily ji malé sirény, jenže já o tom nesmím nikomu říct," položila si Marina prst na rty. "Kelaíno ještě nedopadla pachatele."
    "Aha, tak takhle to je. Můžu si ji prohlédnout?" požádal Puk.

    Když mu Marina šperk podala, obracel ho v prstech, třeštil oči, kroutil hlavou. Pak si pomalu sedl na židli a přemýšlivě se mračil.
    "Takže tohle, ty spletené drátky, to se jmenuje filigrán?"
    "Zlatý filigrán," upřesnila Marina a Puk si ještě ujasňoval: "A z takových drátků je i celá šperkovnice?"
    Marina přikývla: "Babička to říkala."
    "Jako... jako kdybych... kdybych ji už někde viděl..." řekl Puk naprosto nečekaně.
    A Marina jen otevřela pusu dokořán, zapomínala dýchat a dychtivě čekala na jeho další slova. Puk se nadechl a zase vydechl a nakonec zakroutil hlavou: "Někde na nějaké komodě, tady v zámku... Nemůžu si vzpomenout..." rozhlížel se kolem, jako kdyby měla šperkovnice stát v hudebním salónku.

    Schránka skrývající košický zlatý poklad připomíná bochník chleba.

    Marina mrkala čokoládovýma očima. Toužebně si přála, aby si Puk vzpomněl, proto mlčela, za nic na světě mu nyní nechtěla přerušit tok vzpomínek.
    "Víš, Marino, já jsem vyrostl u otce, v jeho paláci je všechno ze dřeva a kamene, a tak mě zlato nikdy moc nezajímalo... Myslím, že dneska tady určitě na žádné komodě taková zlatá šperkovnice nestojí... Jsou to už stovky let, co jsem ji viděl..."
    "Stovky let?" nechápala Marina.
    Puk přikývl: "Byl jsem jako ty, když jsem ji viděl, myslím, že to byla ona. Byla z takových žlutých drátků, s drahokamy..."
    "S drahokamy? Stovky let? Kolik je vám vlastně let?" sedla si Marina naproti Pukovi na židli a dívala se na něj jako na zjevení.
    Puk zrozpačitěl: "No... Teda... Ale jsem mladší než Arthos... Pořád mi ho dávali za vzor," vypálil Puk a snažil se vypadat vesele.
    "Vy jste s Arthosem příbuzní?" vyvalila Marina oči ještě víc.
    "Ne. Ale jsem Ainin jediný syn, jinak má samé dcery, a tak si Aine přála, abych jako jediný syn byl ve všem tak úžasný jako Arthos. Jenomže zapomněla, že nejsem kentaur ale faun."
    Marina žasla: "Aine má dcery?"
    "Jo. Mám tři sestry: Meluzínu, Rusalku a Marenu. Ty tě budou učit..."
    Marina si skousla palec a pak si ujasňovala: "Ale Meluzína je nága a..."
    "To je celá královna víl krásná Aine," pokýval hlavou jako moudrý kmet Puk. "Každého z nás čtyř má s někým jiným."
    Marina jen polykala. Tomuhle už opravdu nerozuměla. Tohle by do Aine nikdy neřekla. Seděla se svěšenými rameny a zírala na koberec.

    "Nepůjdem se podívat po té šperkovnici?" zeptal se nečekaně Puk.
    Marina přikývla a Puk nakročil ke dveřím, k nimž se před chvílí hnala i ona sama.
    Když do skladiště vstoupili, Puk otočil naprasklým vypínačem a zaprášená žárovka zalila prostor slabým světlem a temnými stíny.
    "Samá veteš," prohlásil Puk a začal otvírat šuplíky staré komody, která vrávorala na třech nohách. Pod čtvrtým rohem byla podepřena cihlou.
    Šuplíky skřípaly, komoda praštěla a vrávorala. Probírali se obsahem zásuvek, našli prasklé struny, staromódní krabičky od bonboniér a lázeňských oplatek, děravé šátky, panenku bez hlavy, prasklé flétny a rozlomenou syrinx a mnoho dalších věcí, jež si sem Pukovi předchůdci odložili.
    "Samá veteš," zopakoval znovu Puk, "ale po šperkovnici ani památky. Ještě se porozhlédnem tady okolo."
    Prohledali skladiště opravdu důkladně, prach na ně padal z těžkých závěsů, které zakrývaly police s notami ve výklenku ve zdi. Když noty vyndávali, začali z prachu pořádně kýchat. Avšak žádné zlato se na ně nezalesklo, ani když rozložili starou sofa, ani když zvedali zaprášené klobouky lamp.

    Z natáčení seriálu Tudorovci v Dublinu - šperky

    "Teda chtělo by to tam uklidit," prohlásil Puk, když se už zase v hudebním salónku nadechli čistého vzduchu.
    Marina zklamaně mlčela a snažila se dostat prach z oblečení.
    "Tady v zámku takových skladišťátek a kumbálků je," zamýšlel se Puk a také si oprašoval oblek, jehož čerň zmizela pod bělavou šedí stoletého prachu. "Jen musím sehnat plán celé budovy, vchody do těch kumbálků jsou totiž na tak neuvěřitelných místech, že je najde snad jenom sám školník."
    "Marino, tady jste!" objevil se v salónku Julián. "Celý divadelní soubor i s profesorkou Stříbrnou vás hledá."
    "Já... já jsem vyšla z jiných dveří a..."
    "...a zabloudila až sem," dovysvětlil za ni Puk.

    Marina se musela vydat s Juliánem zpátky do vílího pavilónu, kde se spolužačkami připraví pohoštění na oslavu svých narozenin. Puk osaměl.
    Těžce dosedl zpátky na židli a tupě zíral do rohu místnosti. Nořil se do vzpomínek starých stovky let, jenže byly to vzpomínky mlhavé a zmotané. Občas nedokázal určit, co se stalo dříve a co později.
    S jistotou však věděl, u koho zlaté šperkovnice z filigránu viděl... Čtyři šperkovnice, ale Marinina matka je víla a jen majitelky dvou šperkovnic jsou víly. Ta, které patří šperkovnice s ulomenou nožičkou, je Marininou matkou, říkal si a tvář měl vážnou.
    Která z nich to je? Proč jí to tají? To je tak kruté...
    Zatím Marině nic neřeknu, nejdřív musím najít tu šperkovnici... Abych sám věděl... Vždyť pak Marina...
    Musím sehnat plán školy..." mračil se Puk. A pak ožil: "Já jsem přece kozel... Přece je plán na každém patře! Kvůli úniku při požáru."
    Radostí vyskočil ze židle, doběhl na chodbě k plánu patra, jenž byl zasazen do skleněného klipu, sundal ho ze zdi a spěchal do sekretariátu ke kopírce.

    Potichu otvíral dveře, chtěl bafnout na mladší sekretářku, krásnou vílu Amálii, která stále odolává jeho pozváním na rande, ale v kanceláři nebyla ani jedna ze sekretářek.
    Zdáli z pootevřených dveří ředitelny se nesly hlasy.
    "Prostory, které jsem prohledala, jsou na plánu označeny červeným křížkem," říkal hlas profesorky Kelaíno.
    Hlas Flóřin odpověděl: "Vidím, že ses činila. Prostor, kde se pravděpodobně nachází šperkovnice, se nám zmenšil. Až se vrátíme z Marininy oslavy, budeme pokračovat v pátrání."
    Kelaíno namítla: "Proč takový spěch? Copak to nepočká do rána? A navíc si myslím, že i kdyby Marina šperkovnici našla, stejně z ní nevyčte, kdo je její matka."
    "To nevyčte, ale mohl by to vyčíst Puk. Kdyby si náhodou vzpomněl, komu šperkovnice patří... Marina mu ji určitě ukáže, je s ním jedna ruka," řekla ředitelka Flóra.
    "A divíš se?" ozvala se Kelaíno a šustila papíry. "Ale já si nemyslím, že by ji Puk poznal. Toho zlato nikdy nezajímalo, ten zajímá jen o zvířata, hudbu a pohledné ženy."
    "Asi máš pravdu. Však se Aine děsila, jestli si z konzervatoře nepřivede tu houslistku a pak z akademie tu klavíristku. Co by takové slečinky z Prahy dělaly v našich lesích... Necháme tady ty plány," řekla Flóra. "Složíme je až potom, ať nepřijdeme Marině na oslavu pozdě."
    Puk vyběhl ze sekretariátu a schoval se za roh chodby. Když Flóra s Kelaíno odešly, uražený vstoupil do ředitelny.

    Tak já jsem podle Kelaíno takový hlupák, kroutil naštvaně hlavou. V šeru viděl jako ve dne, popadl plány, nakopíroval je a zase naaranžoval na ředitelčin stůl tak, aby nepoznaly, že s nimi někdo hýbal. Rozhodnut, že zjistí pravdu, a s malým dárkem v kapse zaprášeného saka, se vydal na oslavu Marininých narozenin.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 31. července 2010 v 11:35.
    ellll v něm napsal:

    ellll

    Já mám Rafaelovu školu strašně ráda!!!!!!!!!!!!!!!!!!§