Alíkovina

Skrytou kamerou – recenze knihy povídek Grigorije Gorina

vydáno  •  Knihy

Knížka Grigorije Gorina „Skrytou kamerou“ vyšla v českém překladu v roce 1981, není mi známo, že by od té doby u nás vyšla znova. Povídky v této knížce obsahují zajímavé postřehy jak o životě všeobecně a o lidské povaze, tak o některých konkrétních projevech poměrů v tehdejším Sovětském svazu.

Knížka Skrytou kamerou, © Pralinka2

Ruský spisovatel Grigorij Gorin se narodil 12. března 1940 a zemřel 15. června 2000. Tento spisovatel vystudoval medicínu a zpočátku působil jako lékař, než se dal na dráhu spisovatele. Tím trochu připomíná Antona Pavloviče Čechova (1860–1904), který také zpočátku působil jako lékař, než se stal spisovatelem. A Gorinovy povídky rovněž v některých ohledech připomínají povídky A. P. Čechova. Grigorij Gorin kromě povídek psal i divadelní hry, proto informace o něm najdeme i na internetových stránkách některých divadel, například Východočeského divadla v Pardubicích na adrese www.vcd.cz/old/html/staryweb/autor/gorin.php. Jednou z jeho her ja například hra „Zapomeňte na Hérostrata“, která byla kdysi vysílána i v Českém rozhlase.

Knížka „Skrytou kamerou“ obsahuje povídky, které spolu přímo nesouvisejí. Některé z nich jsou tzv. nadčasové, zobrazují všeobecné rysy lidské povahy, v některých z nich jsou vidět různé prvky života v tehdejším Sovětském svazu.

Titulní povídka „Skrytou kamerou“ pojednává o tom, že v jedné samoobsluze dostali zprávu, že v jejich prodejně bude natáčet skrytá kamera. Důkladně se na to připravili, prodejnu uklidili, prodavačky se chovaly slušně k zákazníkům, a když jim prozradily, že se natáčí skrytou kamerou, i zákazníci se chovali slušně. Večer se však telefonicky dověděli, že se nenatáčelo, že se bude natáčet až další den. Po několika dnech se telefonicky obrátili na policii a dověděli se, že šlo jen o nejapný žert a že nejsou jedinou jeho obětí.

Pro uživatele Alíka by jistě byla zajímavá povídka „Příhoda v továrně čís. 6“, ve které se píše o tom, že pracovník Laričev v továrně číslo 6, velmi slušný člověk, měl v práci určité problémy. Tento pracovník neuměl nadávat a mluvit sprostě, a proto ho ostatní pracovníci v továrně nebrali moc vážně. Nakonec Laričeva jeho manželka přemluvila, aby se taky naučil nadávat. A protože sám by to nezvládl, požádal řidiče Kljagina, aby ho doučoval v nadávání a sprosté mluvě. Ten mu vyhověl, nicméně celá povídka končí tragicky a ukazuje, že zvolené řešení situace asi nebylo nejvhodnější.

Povídka „Čím otevřít pivo?“ vypráví o tom, že v jistém hotelu se konal takový menší mejdan s vodkou a pivem, ale ukázalo se, že nemají otvírák na pivo. Vypravěč se tedy vydal pro otvírák, ale nesehnal ho ani u pokojské, ani dole v bufetu, ani v restauraci, ani v nedalekém stánku, takže hledal stále dál. Nakonec procestoval půlku Sovětského svazu i ostatního světa, otvírák stejně nesehnal, ale když se vrátil do hotelového pokoje, mejdan stále pokračoval a stále se tam mluvilo o stejných nepodstatných věcech, jako když odcházel.

Povídka „Krajinka“ je docela aktuální dnes, v době ochrany osobních údajů. V této povídce se píše o tom, jak Stěpan Antonovič zjistil, že vedle jeho zahrádky s chatou se posadil malíř, který maluje krajinu. Zjistil, že malíř mimo jiné maluje jeho chatu. Ohradil se proti tomu, a zejména proti tomu, že malíř na jeho zahrádce údajně nakreslil krokodýla. Malíř tvrdil, že to není krokodýl, ale jen hra světla v trávě, nicméně Stěpan Antonovič trval na tom, že to je krokodýl a že on žádného krokodýla nemá a aby ho malíř na obraze smazal. Nakonec malíř utekl a Stěpan Antonovič pak okřikl svého krokodýla, aby zalezl, nebo ho někdo uvidí

Povídka „Vy mi nevěříte?“ popisuje, jaké to je, když si lidi nevěří. Je to vcelku obecné nadčasové téma, povídka pojednává o tom, že taxikář zavezl cestujícího k domu a cestující chtěl, aby tam chvíli počkal. Přičemž taxikář nevěřil cestujícímu, že mu neuteče bez zaplacení, a cestující nevěřil taxikářovi, že když mu zaplatí, že ten mu pak neujede.

Povídka „Dopisy občana Kravcova“ obsahuje dva dopisy občana Kravcova, a to dopis ministerstvu kultury a dopis ministerstvu financí. V dopisu ministerstvu financí se pohoršuje nad tím, že básníci dostávají příliš mnoho peněz, a požaduje, aby básníci dostávali pevný tabulkový plat podobně jako např. inženýři. Ve svém dopise vychází mimo jiné z informací, že od svého souseda básníka Rjabkina G. S. má informaci, že básníci berou v průměru rubl za řádek a že ten jeho soused básník dostal za básničku, kterou psal dvě hodiny, honorář ve výši 30 rublů. Na tomto základě rozvíjí zajímavou úvahu:
Za dvě hodiny vydělá Rjabkin G. S. 30 rublů. Otázka zní: Kolik vydělává Rjabkin G. S. za den, má-li den 24 hodin? Odpověď: 360 rublů! V nové měně!
Někdo by mohl namítnout, že máme odečíst 7–8 hodin spánku. Ale podívejme se pravdě tvrdě do očí, soudruzi: Kdo by za takové peníze spal?

Dále občan Kravcov v dopisu ministerstvu financí uvádí, že obludných věcí se dopouštějí textaři k písničkám, kteří opakují refrén za každou slokou, čímž dosahují až 500 % zisku z jednoho refrénu.

Zajímavá je i povídka „Vrah“. V této povídce občan Laněnkov šel po ulici, naštvaný na celý svět. A pak ho potkal nějaký vousáč, který se představil jako malíř a řekl Laněnkovovi, že ho velmi zaujala jeho tvář a že by podle něj chtěl namalovat na svém obrazu vraha. Přesněji řečeno pytláka, vedle kterého leží umírající srnka. Laněnkov byl zpočátku proti, ale nakonec souhlasil. Když přišli k malíři domů, malíř mu nabídl občerstvení a začal malovat. Jenže Laněnkova v příjemném prostředí malířova bytu vražedné myšlenky přešly a nakonec malíři řekl, že nechce, aby podle něj maloval vraha. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a malíř podle něj přece jen obraz namaloval, i když trochu jinak, než původně zamýšlel.

Povídka „Něco modrého s proužkem“ poměrně adresně popisuje způsob nakupování v tehdejším Sovětském svazu. Kde lidi stáli ve frontě, ani nevěděli na co, protože tak měli šanci, že seženou aspoň něco. V závěru povídky se uvádí:
Od té doby se obchodním domům ve městě zdaleka vyhýbám. U nás v konzumu je to lepší. Tam člověk přijde a zeptá se: „Máte?“ Prodavačka řekne: „Nemáme.“ A všechno pěkně v klidu, bez fronty.

Povídka „O tom, co není“ pojednává o alkoholismu, popisuje situaci, kdy v novinách napsali, že s alkoholismem u nich v městě dávno skoncovali, ale lidi o tom nevědí a pijou dál.

Za přečtení stojí i povídka „V divadle“, která popisuje dialogy lidí v divadelním vestibulu před začátkem představení. Jde o útržky hovorů, které spolu moc nesouvisejí, ale charakterizují různé lidské povahy, které se mohou v divadle sejít.

Jak jsem již uvedl, knížka Skrytou kamerou vyšla v roce 1981. Nevím o tom, že by od té doby vyšla znova, ale vypadá to, že se občas ještě někde dá sehnat přes internet. V tomto článku jsou jen orientačně naznačeny obsahy některých povídek té knížky, ale kompletní znění těch povídek rozhodně stojí za přečtení. Přičemž některé z povídek by mohly zaujmout i mladší čtenáře. Knížka odráží poměry v Sovětském svazu, ale do značné míry také obecné rysy lidské povahy, které se objevují odjakživa ve všech civilizacích a společnostech. Budete-li mít možnost, zkuste si něco z toho sehnat a přečíst.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (5)

Příspěvek z 12. ledna v 1:01.
HejkalYouTube v něm napsal:

Hned úvodní text mi do mozkových závitů vpálil „Kritika režimu jako u Gluchovskijho“ Jenže, tenkrát se na musela, že je všechno fajn, žádná kritika SSSR, která je možná i dnes, podle toho co vyznívá od Kremelského korespondenta Dimitrije Alexejeviče, silně trestaná. Pokud by měl někdo zájem podobnou této knize, mohu doporučit D. Glukhovsky Povídky o vlasti.

Příspěvek z 22. května 2018 v 19:06.
vrabcak10 v něm napsal:

Jé, pěkné! R^

Příspěvek z 22. května 2018 v 19:04.
vrabcak1 v něm napsal:

To určitě bude moc zajimavá knížka. R^