Alíkovina

Skrz slzy je vidět

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Vztahy
Když nemá dítě kam utéct od věcí, které ho raní, uteče samo do sebe.

(Ilustrační snímek), © MAFRA

Začalo to doma, tam, kde bych se měla cítit nejbezpečněji. Ostatní děti o pár roků starší, než já - ale pořád děti, mi dělaly nepěkné naschvály. Když se nikdo dospělý nedíval, topily mě v bazénu. Doma mi podrážely nohy. Tloukly mě... a hůř. Celé moje dětství.

Čtenáři píší Alíkoviny

V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

Dospělí mi to nevěřili. Ty ostatní děti se dokázaly v cizí přítomnosti chovat jako svatoušci, jak by takoví andílci mohli ublížit mně? Pes byl zakopaný v tom, že jsem byla moc malá, abych tuhle „hru“ pochopila.

Když mi někde stranou v pokojíčku dělaly ty ošklivé věci, vyběhla jsem ven, abych šla žalovat. Ale čísi ruka mě chytila za nohu a zvedla do vzduchu... druhou nohou jsem toho člověka kopla. Schválně. Brečela jsem hrůzou, když mě pustil na zem, ale on utíkal napřed, aby žaloval, že jsem ho kopla do břicha. Pak moje slova neměla váhu - byla brána jako pomsta.

Často na mě vlastní maminka nevědouc křičela, místo toho, aby mi pomohla. V noci jsem nespala kvůli strachu ze zlých snů a ve škole jsem, nesmírně unavená, jen tiše seděla ve svojí lavici. Když se moji spolužáci pošťuchovali a z legrace mě chtěli zapojit, ozval se můj strach a začala jsem brečet. Moc jsem se bála, že mě chtějí tlouct doopravdy. Oni to nepochopili, nedivím se jim. A přestali mě mít rádi.

Svěřila jsem se jediné osobě, kterou jsem považovala za svou kamarádku. Ona mě tou dobou taky neměla moc ráda. Změnu v mém chování považovala za zradu. Řekla mi, že jsem lhářka. Řekla to všem ve třídě. A ten cejch se se mnou vlekl až do konce devítky.

Ráno jsem odešla do školy a plně se věnovala učení. Neměla jsem kamarády, kteří by mě rozptylovali. O přestávkách mi brali věci, ale já se ani nehnula. Poslouchala jsem, jak na mě křičí všechna má nelichotivá jména. O školních obědech jsem sedávala sama. Když jsem si sedla k nějaké skupince, ostatní se na mě divně podívali, někdy si i odsedli.

Tehdy si mě všimla jedna učitelka. Neměla naši třídu na žádné hodiny. Ale bylo jí mě líto. Zeptala se, jestli se s ní chci učit hrát na kytaru, a já kývla. Každý týden na jednu hodinu jsem měla kamarádku!

Taky jsem hodně četla. Časem jsem se začala věnovat různým sportům, abych zaplnila tu prázdnotu v sobě - a taky abych nemusela domů. Protože doma peklo pokračovalo. Po tom všem jsem si hodiny četla a skrz knížky utíkala do jiných světů. Bála jsem se zhasnout lampičku, protože ve tmě jako by mě mohlo všechno to zlo dostihnout.

Pak mi zakázali svítit s tím, že už jsem velká holka. Tak jsem schovávala hlavu pod peřinu a další hodiny se dusila horkem. Kdyby ze mě něco vykouklo ven, určitě by mě „To“ dostalo.

A hodně jsem brečela. Hodiny a hodiny. Někdy až do svítání. Moc jsem toho nenaspala. Byla jsem často nemocná a věčně jsem měla kruhy pod očima. Ve škole se mi smáli, že jsem šereda, ale mně to bylo jedno. Svým způsobem jsem začala být šťastná.

Radovala jsem se ze svých pokroků ve všem, co jsem dělala. Když jsem přišla na střední, našla jsem úplně nový svět. Moji spolužáci mě obdivovali, místo toho, aby se mi posmívali. Byli rádi, že se s nimi rozdělím o všechno, co mám, místo, aby mi moje věci jen tak brali. Mají mě rádi a jsem teď ten nejšťastnější člověk na světě.

Někdy mě ještě budí noční můry a mám hrůzu z lidí, které nedokážu předvídat - to je jedna z věcí, které tak nějak umím, které jsem v tichosti vypozorovala. Někdy mě ještě zabolí vzpomínka, jak na mě maminka křičí, že si vymýšlím a jestli jí neřeknu, proč doopravdy brečím, ať okamžitě přestanu.

Ale jinak mi nic nechybí a moji kamarádi ani neví, jak moc jsem za ně vděčná.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 6. června 2015 v 19:00.
Punťíček v něm napsala:

Hezký, ale smutný článek...

To je mi moc líto a jsi docela odvážná že si to sem napsala....vím jaké to je, ale člověk to musí prostě překonat a být sám sebou, mě hlavně mrzí to co jsi měla doma...to muselo být hrozné, ale buď ráda že už je to (docela) dobrý 4774

Příspěvek z 3. června 2015 ve 20:41.
amandamesa v něm napsala:

moc pěkně napsaný

taky jsem na základce od 6 třídy až do 9 neměla ve třídě kamarádky, celá třída byla proti mě dokonce aj učitelka, která mi řekla do očí že mám něco s mozkem. a jak jsem přešla na střední tak se vše změnilo. 4

Příspěvek z 3. června 2015 v 16:35.
aba346 v něm napsala:

pravda

máš krásný článek4761824252627