Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Slavná parta – zloděj pohárů

    vydáno  •  Komiksy

    Myslíte si, že ve škole je jenom nuda? A co takhle školní zloděj pohárů z opravdového zlata? No, se Slavnou partou se ve škole v žádném případě nudit nebudete.

    Slavná parta- zloděj pohárů, © Anež

    „Olívie, spíš?! Ptám se tě na něco, tak odpověz!“ Olívie byla jako ve snu, kvůli své nemocné andulce, a ještě k tomu byla zkoušená z dějepisu. Stála před tabulí a mlčela, protože nic neuměla. Učitelka si povzdechla a poslala Olívii sednout, se slovy: „Budeš muset zůstat po škole a naučit se to. Budu ale muset jet hned po vyučování domů a tak tady budeš sama. Ale nemysli si, že to odflákneš. Školník tě pustí domů nejdřív ve čtyři a pouze v případě, že uvidí, že to opravdu umíš, a zítra tě z toho vyzkouším.“ Olívie si šla sednout jako omráčená. Jak dokážou ti učitelé byt někdy na děti zlí. Co na děti, na andulky.

    Hned, jak zazvonilo na konec vyučování, Olívie se zvedla a běžela ze třídy. „Počkej, Olívie, kam běžíš? Jsi přece po škole!“ volala za ní učitelka, ale Olívie se ani neobrátila, řekla jen: „Musím říct holkám, aby šly domů beze mě. Čekají před školou.“ Proběhla chodbou, ze schodů udělala tři velké skoky a vyběhla velkými školními vraty. Před školou už na ni čekaly její tři kamarádky: Emča, Iri a Uri. „Ahoj, holky,“ začala Oliv „jsem dneska po škole, musím se naučit dějepis, nemusíte na mě čekat, školník mě pustí až ve čtyři nejdřív.“ Emča se zeptala: „Tak my ti s tím pomůžeme.“ „Vážně???“ Zeptala se Olívie. „No jasně, od čeho jsou kamarádky.“

    Byly asi dvě hodiny odpoledne, holky byly pořád ve škole a pomáhaly Olívii s dějepisem. Najednou Uri řekla: „Holky, ticho! Něco jsem slyšela!“ Všechny najednou ztichly, ale nic neslyšely a myslely si, že se Uri přeslechla. A za chvíli zase. Uri uslyšela, jako by se v dálce tříštilo sklo. „Holky, zase, něco jsem slyšela, jako by se tříštilo sklo!“ Ostatní se tomu ale jen zasmály a tak se Uri vymluvila, že jde na záchod, ale ve skutečnosti tomu chtěla přijít na kloub. Věděla jistě, že se jí to nezdálo. Jejich škola byla docela malá a tak, než ji prošla, jí trvalo jen pár minut. Už jí zbývalo jen oddělení s poháry, které jejich škola vyhrála. A tak Uri nezbývalo nic jiného, než se podívat i tam. A tak Uri statečně vykročila.

    O chvíli později už byla přede dveřmi oddělení s poháry. Trochu zpomalila a taky šla tišeji, protože se z oddělení s poháry ozývaly nějaké zvuky. Dveře byly zavřené, přestože obyčejně bývaly otevřené. Opatrně nakoukla dovnitř klíčovou dírkou a uviděla nějakého muže. Strašné se vyděsila. A vyděsila se ještě víc, když zjístila, že v ruce drží pohár. Rozhodla se, že poběží pro holky.

    Emča právě Olívii zkoušela z dějepisu, když tu do třídy vpadla prudce oddechující Uri. „Holky, tomu nebudete věřit!“ „Co je? Počůrala ses?“ rozesmála se Olívie. Uri ji zmrazila pohledem. „Ne, byla jsem se podívat po těch záhadných zvucích, co je vydává, a v oddělení s poháry je zloděj a krade pohár.“ „Ale co chce zloděj dělat s obyčejným pohárem z mosazi?“ Uri pokrčila rameny. „V každém případě se tam musíme podívat a zavolat policii,“ rozhodla rázně Emča, a tak se všechny zvedly a vydaly se podívat na tuto záhadu.

    O pět minut později stály všechny holky přede dveřmi oddělení s poháry. Rozhodly se malinko pootevřít dveře a nakouknout dovnitř, přestože to Emča nedovolila. A tak opatrně, krůček po krůčku otevíraly dveře. První se podívaly Uri a Iri. V první vteřině uviděly zloděje, kterého se Iri strašně vyděsila. V ruce držel pohár, na který si svítil baterkou. Ale pak... Rozsvítilo se světlo. Holky totiž zapoměly, že tam je světlo, které reaguje na pohyb. Všechny se lekly! Zloděj se otočil a rozběhl se za nimi! „Zdrháme!“ vykřikla Emča a ani to nemusela říkat. Rozběhly se dlouhou školní chodbou, cestou míjely spoustu tříd, za zády slyšely supět zloděje, který zřejmě na běhání nebyl zvyklý, ale i tak měl delší nohy, než děvčata, a už je doháněl, když tu Iri uklouzla. Ze zoufalství se rozběhla na záchod, kde se zamčela, i když tam byla v pasti. Zloděj si ale Iri nevšímal. Buď si jí nevšiml, anebo si myslel, že je malá a dohoní ji později, až nebude mít tolik sil.

    Emča, Uri a Olívie zatím běžely dál. Bály se o Iri, ale věděly, že zloděj Iri nedostal, protože za sebou stále slyšely supění. Běžely, ani nevnímaly kam, když tu najednou byly na konci chodby. Byly tam jen dveře. V tomto zákoutí školy ještě nikdy nebyly, nevěděly, kde jsou. Jedno však věděly jistě. A to, že jsou v pasti. Emča rychle nahnala dovnitř Uri i Olívii, sama taky vlezla dovnitř a ocitla se v nějakém kumbálku, kde byla spousta harampádí. Dveře se otevíraly směrem do místnosti, kam holky ve spěchu vběhly, a protože neměly klíče, zabarikádovaly vchod se stolem, židlí a dokonce jakousi poličkou, a teď už jim zbývalo jen doufat, že zloděj není žádný silák anebo že nevylomí dveře. „Proč nás vlastně honil?“ Zeptala se Uri. „Protože jsme viděly krádež a všechno bychom na něj vyzvonily, a tak nás potřeboval mít pod kontrolou,“ odpověděla Emča. „A co by s námi udělal?“ zeptala se znovu Uri. Olívie to už už chtěla říct, ale Emča ji zarazila: „To radši nechtěj vědět!“ Zloděj už dosupěl ke dveřím. Když zjístil, že nejdou otevřít, naštval se. „Však vy stejně vylezete, až budete mít hlad.“ Emča smutně na holky kývla: „To je pravda.“ Uri najednou pošeptala: „Doufejme, že si nevšiml Iri, to je teď naše jediná naděje.“

    Iri se třásla na holčičích záchodech. Bála se, že na ni zloděj vybafne, když otevře dveře, a chytí ji. Nakonec se ale odvážila vylézt. A udělala dobře. Okamžitě šla zavolat policii. Za pár minut policie přijela, zatkla zloděje, a kamarádky byly zase spolu. Když se zeptaly, proč zloděj kradl obyčejné poháry, odpověděl jim jeden mile vypadající policista: „Řeknu vám to, pouze pokud to nikomu neřeknete.“ A Slavná parta přísahala. „Tyto poháry jsou z pravého, nefalšovaného zlata. Nechtěli jsme o tom mluvit a rozhlašovat to, aby nám to někdo neukradl. Ví to jen pan ředitel, místní policie, a pár dalších lidí.“ Teď už Slavná parta věděla, proč se zloděj pokoušel poháry ukrást. Byly na sebe pyšné, že právě jim bylo svěřeno tak důležité tajemství, byly pyšné na svou školu, že mají poháry z pravého zlata, ale hlavně byly pyšné na sebe, že zvládly svoje první dobrodružství. A ptáte se, jestli bude další? Však, bez dobrodružství by to nebyla Slavná parta.

    Slavná parta se loučí a u dalšího dobrodružství ahój!

    Související Alíkovina:

    Autorka: (12 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (5)

    Příspěvek z 2. května v 17:49.
    Anež v něm napsala:

    Poslední týdny jsem neměla moc čas, ale v dalším článku bude víc obrázků a děkuji

    Příspěvek z 1. května v 8:54.
    Rodé v něm napsala:

    Hezký článek jen je trochu škoda, že tam není víc obrázků.>X<-

    Příspěvek z 30. dubna v 8:23.
    fenečkaEjmi v něm napsala:

    Parádní článek! ok
    Těším se na pokračování.