Tenkrát, když já jsem nechtěně otěhotněla. Přemýšlela jsem nad jménem. Chtěla jsem dát po kamarádovi a zároveň ex příteli Honzík. Babičce se to líbilo, ale problém je, že u nás v rodině už bylo toto jméno po třetí.

Znáte to, ty pověry. Já už dávala jméno po čtvrté a tenkrát, když babička ještě žila, tak mi řekla, že po čtvrté se ale nedává jméno. Řekla mi, že někdo s tímto jménem umře. Já tomu nevěřila. A tak jsem dala jméno Honzík. Mojí tetě se Honzík líbilo, protože její syn (bratranec) i manžel se tak jmenují. Můj děda se tak taky jmenuje. Dál se to už neřešilo.

O rok později. Zvoní tátovi telefon a po tom hovoru, jsem se zeptala, kdo to volal? Táta řekl: „Teta Marcela, že kluci chtěli svému tátovi ukázat vysvědčení, ani nestačili ukázat a prostě upadl na zem. Volali záchranku, ale lékaři mu už nedokázali pomoci. Ještě vám povím, že strýc měl cukrovku, takže si píchal inzulín, lékaři řekli, že selhalo mu srdce.“

Potom všem truchlení mě vlastně napadlo, to co říkala babička. Začala jsem brečet do polštářku a čekala, až někdo přijde a řekne, že to není pravda. Ale nikdo nic neříkal. Dávala jsem si to zavinu, že se mi narodil syn a já mu dala to jméno.

A pak že to jsou jen pověry! Nejsou, je to pravda, takže někdy poslouchejte, co říká vaše babička, nebo to, co se stalo mně, může se to stát i vám! Já jen doufám, že se s tím jednou vyrovnám.