Povodně sleduji v televizi každý večer. A když je o tom třináctiminutová reportáž, tak se cítím divně. Naštěstí nikdo z naší rodiny nebydlí v zaplavených obcích. Ale v pátek jsme se s taťkou rozhodli, že pojedeme k lidem, kteří ztratili téměř veškerý svůj majetek, pomoct.

Jeli jsme velkým autem, ale nejeli jsme sami. Taťka s sebou vzal i klienty ze střediska sociálních služeb v Karviné, kde několik let pracuje. Jeli jsme na Novojičínsko, do části Žlina. Tedyco nejblíže k nám. V zavazadlovém kufru jsme měli spoustů čistících přípravků, jako jsou třeba Jar, Savo.

Na místě jsme byli kolem 9. hodiny ranní. Jak jsme viděli tu spoušť, tak jsme z té práce, co nás čekala neměli vůbec dobrý pocit. Unavení lidé nám smutně vyprávěli, jak to u nich ve středu večer vypadalo.

Vyplavilo jim to sklepy, odneslo auta, zdemolovalo zahrádky, vzalo vzpomínky z dětství apod. Uklízeli jsme jak venku na zahradách, tak ve sklepích, chlívech, pokojích, silnicích apod. Tvořily se obrovské hromady odpadů, pro který nám zde nechali kontejnery.

V poledne z městského úřadu vozili polévku, kterou po domcích rozdávali. Také zde byly nádoby na pitnou vodu, protože ta z domu se nesměla konzumovat.

Tak jsme pomáhali až do večera. Pak jsme se vraceli zpět domů.

Postiženým lidem držíme palce a přejeme hodně sil ve vyklízení věcí a to nejen na Novojičínsku, ale i ve Strakonicku, Prachaticku, Jeseníku nad Odrou, jižních Čechách a dalších místech.